ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1192.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1192/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně RPG Byty, s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti žalované K. G. , o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 23/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 42 Co 339/2008-79, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2008, č. j. 114 C 23/2008-27, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt v H. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt původně užívala – jako jeho nájemkyně
– V. P., která dne 13. srpna 2007 uzavřela s žalobkyní dohodu o skončení nájmu ke dni 31. července 2007 (dále jen dohoda o skončení nájmu“), že dohodě o skončení nájmu předcházela dohoda o výměně bytu ze dne 30. července 2007 uzavřená mezi V. P. a žalovanou (dále jen „Dohoda“), že podle Dohody se měla žalovaná nastěhovat do předmětného bytu a V. P. do bytu v H. (dále jen „byt na ulici S.“), jehož nájemkyní byla žalovaná, že žalobkyně vyslovila s Dohodou písemný souhlas již dne 15. června 2007 a že podmínkou platnosti a účinnosti Dohody bylo zaplacení kauce ve výši 8.100,- Kč (představující trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad za služby) a dále uzavření nové nájemní smlouvy, což žalovaná stvrdila podpisem dohody uzavřené s žalobkyní téhož dne. Dále zjistil, že žalovaná uvedenou kauci nezaplatila a že nová nájemní smlouva s ní nebyla uzavřena, že v bytě bydlí s druhem a čtyřmi nezletilými dětmi a že řádně platí nájemné z bytu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu (neboť nezaplatila dohodnutou kauci a nová smlouva o nájmu bytu s ní nebyla uzavřena) a že tím neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k bytu. Proto jí – s odkazem na ustanovení
§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“) – uložil povinnost předmětný byt vyklidit.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 42 Co 339/2008-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vyklizení předmětného bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a po doplnění dokazování výslechem svědkyně V. P. vzal dále za zjištěno, že v předmětném bytě žalovaná bydlí od 1. srpna 2007. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že byla-li Dohoda k 1. srpnu 2007 realizována, pak k tomuto dni by její účastnice vstoupily do nájemních vztahů založených nájemními smlouvami mezi pronajímatelkou a původními nájemkyněmi. Dále dovodil, že uvedené právní účinky Dohody však v tomto případě nemohly nastat, byť Dohoda byla k 1. srpnu 2007 realizována. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že před realizací Dohody byla mezi pronajímatelkou a budoucí nájemkyní jako účastnicí výměny uzavřena dohoda o tom, že za sjednaných podmínek dojde ke změně původní nájemní smlouvy; jestliže uvedené podmínky nebyly splněny a nová nájemní smlouva nebyla uzavřena, pak nenastaly právní účinky Dohody. V důsledku toho je žalovaná stále nájemkyní bytu na ulici S. a nájemkyní předmětného bytu je i nadále V. P.; dohodu o skončení nájmu posoudil jako právní úkon absolutně neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle na straně V. P. Poté uzavřel, že je-li nájemkyní předmětného bytu i nadále V. P., není žalobkyně jako pronajímatelka – za trvání nájemního poměru V. P. – aktivně věcně legitimována; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedla, že napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru (zastávaném ustálenou judikaturou), že za trvání nájemního vztahu k bytu nemá pronajímatel aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu osobami, které byt užívají bez právního důvodu; vyklizení bytu těmito osobami se může domáhat toliko jeho nájemce. V této souvislosti namítla, že tato judikatura je v tomto konkrétním případě neaplikovatelná, neboť ji staví do situace, kdy se nemůže domáhat vyklizení bytu osobami, které jeho užíváním zasahují do jejího vlastnického práva. Proto měla být v tomto konkrétním případě ustálená judikatura prolomena. Zdůraznila, že uvedená situace žalované vyhovuje a navíc řádně neplatí za užívání bytu; ona samotná se však nemůže „bránit např. výpovědí dle občanského zákoníku, neboť tato výpověď je zcela v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 obč. zák. …“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne
též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních názorů, že – z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí
– nenastaly právní účinky Dohody, tj. vstup do nájemních vztahů založených nájemními smlouvami mezi pronajímatelkou a původními nájemkyněmi, že v důsledku toho je žalovaná stále nájemkyní bytu na ulici Střední a nájemkyní předmětného bytu je i nadále V. P. a že dohoda o skončení nájmu je právní úkon absolutně neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle na straně V. P. Za této situace nemohl dovolací soud správnost uvedených právních názorů přezkoumat (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že za trvání nájemního vztahu je k vyklizení osob užívajících byt bez právního důvodu aktivně věcně legitimován pouze nájemce a nikoli pronajímatel.
Ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. dává oprávněnému detentorovi (nájemci) věci právo na ochranu proti zásahům do jeho práva obdobné právu vlastníka na ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva ze strany třetích osob (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné pod C 931 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. prosince 2005,
sp. zn. 26 Cdo 2720/2004). Dlouhodobě ustálená soudní praxe v této souvislosti dovodila, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu těmito osobami (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy), resp. že k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce je aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Od uvedených názorů nebyl v soudní praxi zaznamenán odklon, jak o tom svědčí např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněné pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, z 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněné pod č. 7 v sešitě 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 8. června 2006,
sp. zn. 26 Cdo 497/2006, z 30. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006, a ze 17. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 1317/2010. Pro úplnost zbývá dodat, že vlastník může mít aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení, avšak pouze vůči neoprávněnému uživateli (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 687/05, uveřejněný pod č. 18 ve svazku 44 Sbírky nálezů Ústavního soudu). O tento případ – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – však v posuzované věci nejde.
V projednávaném případě podle ničím nezpochybněných právních názorů odvolacího soudu nenastaly právní účinky Dohody, a proto trvají dosavadní nájemní vztahy žalované a V. P. k bytu na ulici Střední a k předmětnému bytu. Za této situace musí žalovaná odvozovat užívání předmětného bytu od nájemního vztahu V. P. Je-li z pohledu výše uvedené judikatury vlastnické právo omezeno existujícím nájemním právem tak, že užívání předmětného bytu žalovanou může být zásahem pouze do nájemního práva V. P. a nikoli do vlastnického práva dovolatelky, pak může být k podání žaloby na vyklizení aktivně věcně legitimována toliko nájemkyně, tj. V. P., a nikoli žalobkyně jako vlastnice (pronajímatelka). Podle názoru dovolacího soudu však je existující stav přes to právní cestou řešitelný, a to i při respektování zmíněné (ustálené) judikatury.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu