ECLI:CZ:US:2007:1.US.687.05
sp. zn. I. ÚS 687/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 ve věci ústavní stížnosti ACRO REAL, s. r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005 č. j. 20 Co 204/2005-61, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyklizení bytu.
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005 č. j. 20 Co 204/2005-61 bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005 č. j. 20 Co 204/2005-61 se zrušuje.
III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"), jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2005 č. j. 11 C 43/2004-43, neboť má za to, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod, konkrétně k porušení principu rovnosti v právech plynoucího z čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 3 Listiny, čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny, práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a to i ve vztahu k ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i práva na zákonného soudce.
2. Konkrétně vyčítá stěžovatelka odvolacímu soudu zejména porušení principu rovnosti v právech, když se domnívá, že rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Tuto libovůli spatřuje v tom, že odvolací soud upřednostnil práva nájemce bytu před právy vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází. V této souvislosti uvedla, že se žalobou domáhala vyklizení bytu vůči žalovanému z důvodu, že mu nesvědčí právo nájmu bytu. Soud prvního stupně i soud odvolací žalobu zamítly proto, že shledaly, že stěžovatelka není věcně aktivně legitimována, když se jako vlastník nemovitosti nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 občanského zákoníku, neboť toto právo přísluší jen nájemci bytu, a to ve smyslu §126 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelka považuje rozhodnutí obecných soudů za rozporná s hmotným právem, když nepřípustným způsobem provádí zužující výklad ustanovení §126 občanského zákoníku, domnívá se, že toto ustanovení neomezuje vlastníka nemovitosti podat žalobu na vyklizení nemovitosti, resp. její části v rozsahu konkrétního bytu. Pokud by se podle provedeného výkladu ustanovení §126 odst. 2 občanského zákoníku vlastník nemohl domáhat ochrany svého vlastnictví tam, kde je sjednán nájem části nemovitosti, pak se stěžovatelka domnívá, že toto ustanovení je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to např. se zárukou ochrany vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu.
3. Stěžovatelka se dále domnívá, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, které chápe v širším aspektu, tedy jako právo na zachování určitého předem daného a nestranného soudního postupu, řádného pořadu práva. V této části je ústavní stížnost nepřezkoumatelná, protože porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v tom, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s čl. 200, 234 a 290 Smlouvy o založení Evropského společenství, když nepředložil tzv. předběžnou otázku k projednání Evropskému soudnímu dvoru, přičemž je zřejmé, že Nejvyšší správní soud v dané věci vůbec nerozhodoval.
4. V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka souběžně s ústavní stížností podala proti napadenému rozsudku městského soudu dovolání, proto usnesením ze dne 12.4.2006 č. j. I. ÚS 687/05-19 řízení o ústavní stížnosti přerušil. Poté, co Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 25. 5. 2006 č. j. 26 Cdo 548/2006-78 odmítl, pokračoval v řízení.
5. Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 3 odst. 3 Listiny:
Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny:
Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
II.
6. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka, tj. městského soudu. Ten zcela odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku, v němž se vypořádal se všemi námitkami. Z něho vyplývají i úvahy vedoucí k závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace stěžovatelky. Odkaz na §126 odst. 2 občanského zákoníku není tudíž případný, a soud se výkladem tohoto ustanovení nezabýval. Městský soud navrhl, aby Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, příp. ji po projednání zcela zamítl. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka neobsahuje žádné nové skutečnosti, nebylo nutné toto vyjádření zasílat stěžovatelce k případné replice.
7. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 11 C 43/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala vyklizení konkrétního bytu v jejím domě. Tvrdila, že předchozí vlastník uzavřel ohledně tohoto bytu nájemní smlouvu a tento nájem podle ní nikdy nebyl ukončen. Přesto byl byt předán do nájmu další osoby (žalovanému), a to na základě smlouvy ze dne 1. 3. 2000, kterou stěžovatelka považuje za neplatnou. Původní nájemkyně by se ráda do předmětného bytu vrátila, avšak s ohledem na údajné výhružky se obává v této věci cokoliv činit. V závěru žaloby stěžovatelka shrnula, že žalovaný se v předmětném bytě zdržuje neoprávněně, i když ho patrně fakticky neužívá. Obvodní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2005 č. j. 11 C 43/2004-43 žalobu zamítl. Ztotožnil se s hodnocením neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené se žalovaným, protože nelze uzavírat novou nájemní smlouvu, pokud předchozí nájem nezanikl, avšak shledal, že stěžovatelka není ve věci aktivně legitimována, protože žalovaný zasahuje do nájemního práva dosavadní nájemkyně, a nikoliv do vlastnického práva žalobkyně. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, v němž nesouhlasila s právním závěrem, v jehož důsledku by došlo k omezení dispoziční složky vlastnického práva, neboť by jako vlastnice nemovitosti nemohla splnit svoji povinnost předat byt jinému nájemci. Navíc se stěžovatelka domnívá, že původní nájem již zanikl trvalým opuštěním bytu. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné, proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem prvostupňového soudu, že faktické opuštění bytu nemá za následek zánik nájmu bytu, a tudíž vlastnické právo stěžovatelky je omezeno nájemním vztahem ke spornému bytu a z tohoto důvodu nelze užívání tohoto bytu na podkladě absolutně neplatné smlouvy považovat za neoprávněný zásah do výkonu vlastnického práva. Doplnil, že žalovaný užíváním bytu bez právního důvodu zasahuje do trvajícího nájemního vztahu, proto stěžovatelka není vůči žalovanému nositelem hmotného práva vyplývajícího z §126 odst. 1 občanského zákoníku. Následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem pro nepřípustnost odmítnuto.
III.
8. Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou tvrzeného porušení základních práv a konstatuje, že obecné soudy zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (srov. čl. 11 odst. 1 větu první Listiny). Základem zásahu je restriktivní interpretace aktivní věcné legitimace k podání reivindikační žaloby v situaci, kdy vlastnické právo pronajímatele je omezeno obligačními právy jiných subjektů (typicky detentorů). Nejvyšší soud odmítl dovolání (viz str. 4, čtvrtý odstavec), jelikož s odkazy na předchozí judikaturu odůvodnil, proč se může vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu, a pronajímatel tak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby. Tyto závěry jsou založeny na východisku akcentujícím již existující omezení vlastnického práva právem nájmu, neboť neoprávněné užívání bytu přenechaného nájemci toto omezení vlastnictví nikterak nerozšiřuje. Ústavní soud však připomíná, že ochranu vlastnictví nelze zužovat pouze na ochranu konkrétních subjektivních oprávnění vlastníka, ale též na zajištění výkonu vlastnického práva, včetně plnění případných povinností spojených s vlastnictvím. Jde o výron konstrukce vlastnického práva, vyjádřeného dikcí "Vlastnictví zavazuje." (srov. čl. 11 odst. 3 větu první Listiny). Z tohoto důvodu je nezbytné vytvořit vlastníkovi dostatečný prostor, tj. poskytnout mu adekvátní soudní ochranu, i proto, aby své povinnosti mohl řádně plnit. Jestliže tedy bylo zjištěno, že trvá nájemní vztah s původní nájemkyní (z tohoto hlediska je namístě poučení stěžovatelky o nesprávnosti jejích právních náhledů ohledně účinků trvalého opuštění bytu - viz odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu), má pronajímatel jako vlastník povinnost předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 občanského zákoníku). Řádné splnění této povinnosti (navíc při nečinnosti oprávněného nájemce) soudy stěžovatelce upřely odmítnutím možnosti domáhat se vyklizení pronajatého bytu neoprávněným uživatelem. V konečném důsledku znamená porušení čl. 11 Listiny i zásah do základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
9. Jiná namítaná porušení stěžovatelčiných základních práv Ústavní soud nezjistil. Tvrzení, že by mohlo dojít k porušení principu rovnosti práv vyplývajících z vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny (str. 3 ústavní stížnosti), když jsou práva osoby nájemce nadřazena právům vlastníka nemovitosti, je výrazem nepochopení věcné působnosti tohoto ustanovení, které je určeno na zajištění proporcionality vlastnických práv různých subjektů, nikoliv na řešení střetu vlastnického práva s jinými subjektivními právy. K namítanému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny Ústavní soud dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala a nemohla ani nastat, protože záležitost patří do pravomoci soudů. Námitkami o porušení dalších ustanovení Listiny (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3) se Ústavní soud samostatně nezabýval, protože jde o obecná ustanovení týkající se všech základních práv a svobod konkrétně regulovaných v částech druhé až páté Listiny. Z jejich funkce totiž vyplývá, že jejich zachování je předmětem hodnocení pouze v souvislosti s posuzováním, zda nedošlo k porušení konkrétního základního práva nebo svobody.
10. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
11. Stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti též požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Protože ústavní stížnosti bylo vyhověna, byl účastník úspěšný. Úspěch ve sporu však není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Naplnění ostatních předpokladů v této věci Ústavní soud neshledal, když zejména právní zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem bylo soustředěno pouze na sepis ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal.
12. Účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání a právní zástupce stěžovatelky se v určené době k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil, proto Ústavní soud podle §44 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu od ústního jednání upustil.