ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1693.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1693/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce D. N. , bytem K., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Plzeň, Nám. Republiky 2, proti žalovanému V. P. , bytem K., zastoupenému JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem Klatovy, Vídeňská 9, o zaplacení částky 9.890,40 Kč a určení existence nájemního vztahu, a o vzájemném návrhu na vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 49/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. září 2008, č. j. 10 Co 243/2008-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.160,- Kč k rukám JUDr. Radomíra Šimáčka, advokáta se sídlem Klatovy, Vídeňská 9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 9.890,40 Kč jako úroku z prodlení (řízení o zaplacení jistiny ve výši 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 122/2007, bylo pravomocně zastaveno /pro zpětvzetí žaloby/), a určení, že nájemní vztahy mezi účastníky, založené nájemními smlouvami z 19. 12. 2002 a z 1. 5. 2006, trvají; žalovaný se vzájemným návrhem domáhal vyklizení zde specifikovaných nebytových prostor.
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 12. 2007, č. j. 4 C 49/2007-196, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 1.000.000,- Kč ve výši 9.890,40 Kč, dále zamítl žalobu na určení, že nájemní vztah mezi účastníky založený nájemní smlouvou ze dne 19. 12. 2002 ve znění dodatku ze dne 17. 9. 2006 ohledně nebytových prostor umístěných v domě v K. (dále též jen „předmětný dům“, resp. „dům“), v zadním traktu staré budovy vpravo od průchodu (herna a bar v mezipatře) a nájemní smlouvou ze dne 1. 5. 2006 ve znění dodatku ze dne 17. 9. 2006 ohledně nebytových prostor v I. nadzemním podlaží domu napravo od průjezdu (prodejna drobného zboží), nadále trvá, jakož i žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 12. 2006 (výroky III. a V.), a uložil žalobci povinnost vyklidit výše uvedené nebytové prostory do 10 dnů od právní moci rozsudku (výroky II. a IV.); současně rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok VI.) a o náhradě nákladů účastníků a státu (výrok VII. a VIII.).
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j.
10 Co 243/2008-255, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s tím, že doplnil lhůtu k plnění tak, že částka 9.890,40 Kč je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobce (výrok I.), ve výrocích III. a V. jej potvrdil v části o zamítnutí žaloby na určení, že nájemní vztah ohledně uvedených nebytových prostor založený nájemními smlouvami ze dne 19. 12. 2002 a 1. 5. 2006 nadále trvá, v části výroku týkající se neplatnosti výpovědi ze dne 20. 12. 2006 jej zrušil (výroky III. a V.), ve výrocích II. a IV. jej změnil ve lhůtě k plnění tak, že žalobce je povinen vyklidit nebytové prostory do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil, stejně jako ve výrocích o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – zejména za prokázáno, že žalovaný (vlastník předmětného domu) uzavřel dne 19. 12. 2002 se žalobcem jako nájemcem smlouvu o nájmu nebytových prostor v mezipatře předmětného domu provozovaných jako herna a bar (dále jen „Nájemní smlouva z 19. 12. 2002“), že dodatkem ze dne 30. 12. 2003 byla změněna doba nájmu na dobu neurčitou a dodatkem ze dne
17. 9. 2006 na dobu určitou pěti let s tím, že platnost posléze uvedeného dodatku je závislá na platnosti smlouvy ze dne 12. 9. 2006 (dále též jen „Dodatek“), že účastníci dne 1. 5. 2006 uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor v I. nadzemním podlaží předmětného domu, jež byly užívány jako prodejna drobného zboží (dále jen „Nájemní smlouva z 1. 5. 2006“), s tím, že doba nájmu byla sjednána na pět let, a dne 12. 9. 2006 smlouvu o nájmu nebytových prostor ve II. nadzemním podlaží domu (dále též jen „Nájemní smlouva ze dne 12. 9. 2006“), že se dohodli, že žalovaný tyto prostory upraví tak, aby mohly sloužit ke sjednanému účelu (tj. provozování herny – biliáru), že však s jejich rekonstrukcí ani nezačal, a naopak
od ní odstoupil dopisem ze dne 20. 12. 2006, který rovněž obsahoval výpověď z nájmu založeného Nájemní smlouvou z 19. 12. 2002 (z důvodu dluhu na platbách za dobu delší jednoho měsíce ve výši 29.546,- Kč) i Nájemní smlouvou z 1. 5. 2006 (z důvodu dluhu na nájemném a taktéž z důvodu, že žalobce má i přes písemné výzvy v průjezdu domu vyskladněno zboží, přestože k tomu není oprávněn, což představuje hrubé porušení nájemní smlouvy). Na tomto skutkovém podkladě (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že Nájemní smlouva z 12. 9. 2006 je platná; skutečnost, že předmětem nájmu byly nebytové prostory, které měly být teprve žalovaným upraveny k dohodnému účelu, nezakládá s ohledem na znění ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), její neplatnost. Jelikož však žalovaný od ní odstoupil, byla zrušena okamžikem, kdy odstoupení došlo do sféry žalobce, a Nájemní smlouva z 19. 12. 2002 tak byla (s ohledem na splnění rozvazovací podmínky dohodnuté v Dodatku) sjednána na dobu neurčitou (ostatně stejně by tomu bylo v případě, kdyby byla Nájemní smlouva z 12. 9. 2006 neplatná). Dle §10 zákona č. 116/1990 Sb. ji proto bylo možno písemně vypovědět bez udání důvodu, nebylo-li dohodnuto jinak; odvolací soud se proto nezabýval otázkou, zda byl výpovědní důvod dán. Pokud jde o výpověď z nájmu sjednaného Nájemní smlouvou z 1. 5. 2006 na dobu určitou, byl uplatněný výpovědní důvod (jak je blíže rozvedeno v napadeném rozhodnutí) prokázán. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žalobci uložena povinnost vyklidit v něm uvedené nebytové prostory a pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení, že nájemní vztahy založené Nájemními smlouvami ze dne 19. 12. 2002 a 1. 5. 2006 trvají. Zrušující výrok ohledně žaloby na určení neplatnosti výpovědi z 20. 12. 2006 odůvodnil tím, že o tomto nároku nemělo být rozhodnuto vzhledem k změně žaloby, která byla připuštěna soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil nesprávným právním posouzením věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 1161/990 Sb. ve znění platném ke dni uzavření nájemní smlouvy (k 12. 9. 2006) je dispozitivní v takovém rozsahu, že je platná nájemní smlouva i v případě, že nebytové prostory nebyly při podpisu smlouvy způsobilé (fakticky i právně) k užívání. Je toho názoru, že skutečnost, že v době podpisu smlouvy není vůbec možné jejich užívání a na dohodnutý účel užívání nebylo dosud vydáno kolaudační rozhodnutí (není jisté, kdy, resp. zda vůbec bude vydáno), způsobuje neplatnost smlouvy. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1316/2001, sp. zn.
26 Cdo 1775/2002, a sp. zn. 28 Cdo 1080/2005. Dále namítá, že není možno přihlížet k Dodatku, a to jednak z důvodu neplatnosti Nájemní smlouvy z 12. 9. 2006, na níž učinili jeho platnost účastníci závislou, ale i proto, že sjednaná rozvazovací podmínka je nemožná (její formulace není správná, neboť platnost smlouvy skončit nemůže); závěr
o její nemožnosti pak měl soud učinit, i když Nájemní smlouvu z 12. 9. 2006 posoudil jako platnou, neboť s ohledem na odstoupení od ní je třeba vycházet z toho, že smlouva
se od počátku ruší. Vzhledem k tomu, že nelze vycházet z uvedeného dodatku měnícího Nájemní smlouvu z 19. 12. 2002 na dobu určitou, měl se soud zabývat tím, zda byl žalovaným uplatněný výpovědní důvod naplněn. Žalovaný však neprokázal, že by mu předkládal vyúčtování, jak bylo dohodnuto a výpovědní důvod tudíž nebyl dán. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel dovolací námitky, konstatoval, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný a naopak poukázal na jeho rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 861/2001, sp. zn.
32 Odo 99/2003, sp.zn. 25 Cdo 1569/2001, a sp.zn. 33 Odo 1059/2003. Navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. září 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
- účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce (jak vyplývá z obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ve výrocích II. a III., jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku II. a III. ohledně vyklizovací povinnosti žalobce a zamítnutí žaloby na určení (proti měnící části výroku II. ohledně lhůty k plnění
a proti výroku III. v části týkající se zrušení výroku o určení neplatnosti, jakož i proti výrokům I., IV., V. dovolání evidentně nesměřuje), aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem označená otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud sice na rozdíl od něj dospěl k závěru, že Nájemní smlouva z 12. 9. 2006 je platná, nicméně
(a to již ve shodě s ním) dovodil, že odstoupením od ní byla splněna rozvazovací podmínka v Dodatku, a proto konstatoval, že Nájemní smlouva z 19. 12. 2002 ve znění dodatku ze dne 30. 12. 2003 byla sjednána na dobu neurčitou. Na základě uvedeného pak uzavřel, že v případě nájemní smlouvy sjednané na dobu neurčitou lze v souladu s ustanovením §10 zákona č. 116/1990 Sb. vypovědět nájem bez udání důvodu. Proti tomuto závěru, na němž rozhodnutí v napadené části spočívá, však dovolatel již nebrojí, pouze namítá, že odvolací soud se měl – vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvu na dobu neurčitou – zabývat naplněním uplatněného výpovědního důvodu, a že žalovaný jeho naplnění neprokázal. Tato námitka však není opodstatněná, neboť postupu odvolacího soudu v tomto směru nelze s ohledem na výše uvedené ustanovení nic vytknout, navíc zčásti směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Odkaz dovolatele na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak nepřípadný, neboť šlo o věci skutkově i právně odlišné, navíc otázka neplatnosti Nájemní smlouvy z 12. 9. 2006 nebyla (jak vyplývá z výše uvedeného) pro posouzení věci rozhodující.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 860,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu