ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1767.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1767/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Havířov , se sídlem v Havířově – Prostřední Suchá, Hornosušská 1041/2, zastoupeného JUDr. Jiřím Jurčíkem, advokátem se sídlem v Havířově – Prostřední Suchá, Hornosušská 1041/2, proti žalované A. S. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově – Šumbarku, Opletalova 608/2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 106/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2009, č. j. 42 Co 707/2008-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2009, č. j. 42 Co 707/2008-110, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 12. srpna 2008, č. j. 114 C 106/2008-50, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č. j. 42 Co 707/2008-110, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově (soud prvního stupně) ze dne 12. 8. 2008, č. j. 114 C 106/2008-50, kterým uložil žalované vyklidit byt č. 5 v domě č. p. 1162, č. o. 8, v H., ulice Emy Destinové (dále „předmětný byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 20. 5. 2003, č. j. 110 C 110/2002-38, přivolil soud k výpovědi z nájmu předmětného bytu a žalované (spolu s B. S. – bývalým manželem žalované) uložil předmětný byt vyklidit po skončení nájmu do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše než byt vyklizovaný, že dne 29. 8. 2005 účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 31. 1. 2006 (prodloužené dodatky do 31. 1. 2008), a že s ohledem na dluh žalované na nájemném nebyla po uplynutí sjednané doby uzavřena nová nájemní smlouva (dodatek ke smlouvě). Uzavřel, že povinnost uložená žalované rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově z 20. 5. 2003, č. j. 110 C 110/2002-38, vyklidit předmětný byt po zajištění (stanovené) bytové náhrady, byla realizována uzavřením nové nájemní smlouvy ze dne 29. 8. 2005, že tímto došlo k zániku práv a povinností vyplývajících z §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, že žalobce (vlastník předmětného domu) se tak důvodně domáhá podle §126 odst. 1 obč. zák. vyklizení předmětného bytu, a že nebyly zjištěny důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce (§3 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“ (aniž by výslovně označila otázku zásadního právního významu), a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Obsáhle popsala průběh řízení, v němž rozsudkem ze dne 20. 5. 2003 (právní moc 23. 7. 2003), č. j. 110 C 110/2002-38, bylo Okresním soudem v Karviné, pobočkou v Havířově, přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou jí (společně s jejím tehdejším manželem) dal žalobce, a byla zavázána předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše. Namítala, že žalobce jí náhradní byt nezajistil, bytová náhrada měla být podle ustálené judikatury zajištěna na dobu neurčitou, a pokud jí žalobce poskytl předmětný byt (tedy byt stejný), avšak na dobu určitou, nesplnil povinnost uloženou soudním rozhodnutím. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že se účastníci dohodli, že uzavřením nové nájemní smlouvy k témuž bytu, tj. k bytu vyšší kvality, na dobu určitou, dojde ke splnění této povinnosti. Má za to, že postup žalobce je i v rozporu s dobrými mravy, nesouhlasila s jeho tvrzením, že hrubě porušila své povinnosti nájemce, neboť v prodlení s placením nájemného byla jen ojediněle, měla snahu situaci řešit a žalobce měl na úhradu dluhu použít složenou kauci. Namítala rovněž, že soud „měl provést všechny důkazy, z nichž by byly objektivně zjištěny podklady pro spravedlivé rozhodnutí, v řízení u soudů obou stupňů byla porušena zásada spravedlivého procesu a rozhodnutí je nepřezkoumatelné“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. 1. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) usnesením ze dne 27. 8. 2009, č.j. 26 Cdo 1767/2009-143, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka výslovně neoznačila právní otázku (obecné konstatování, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, nelze za konkrétní vymezení otázky považovat), s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou zanikla práva a povinnosti vyplývající z §712a obč. zák. (zanikly právní účinky pravomocného soudního rozhodnutí, jímž jí bylo založeno po skončení nájemního poměru na dobu neurčitou právo na bydlení v bytě do zajištění odpovídající bytové náhrady).
Protože tuto otázku neposoudily soudy obou stupňů v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam. Je-li napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Posléze uvedenou vadu řízení dovolatelka v dovolání namítla. Namítá-li, že soud měl provést „veškeré důkazy, z nichž by byly zjištěny podklady pro jeho spravedlivé rozhodnutí“, přehlíží, že soud nemusí provést „všechny“ důkazy, ale jen ty, které směřují k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Za vady nelze bez dalšího pokládat ani obecné (nijak nekonkretizované) výtky dovolatelky, že soud porušil právo účastníka na spravedlivý proces a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je navíc patrné, k jakým závěrům a proč dospěl, ostatně dovolatelka s těmito závěry v dovolání obsáhle polemizuje. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu výše uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci byla nájemní smlouva na dobu určitou (aniž by z jejího textu bylo zřejmé, že vůle stran směřovala ke změně vzájemných práv a povinností) uzavírána za situace, kdy žalované svědčilo právo užívat předmětný byt (tzv. právo na bydlení), založené pravomocným soudním rozhodnutím (§712 odst. 6 věty obč. zák.), podle kterého nebyla povinna byt vyklidit, dokud jí nebude zajištěna odpovídající bytová náhrada. Žalovaná v době uzavírání nájemní smlouvy na dobu určitou tedy měla právní důvod bydlení v bytě, obsahově vymezený ustanovením §712a obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10/1998, rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000 , rozsudek ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010), zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Uvedený závěr lze vztáhnout i na případ, kdy k bytu svědčí (jiné) osobě právo na bydlení do zajištění odpovídající bytové náhrady, obsahově vymezené v ustanovení §712a obč. zák.; byt, k němuž se váže právo na bydlení, nelze pokládat za právně volný. Smlouva o nájmu bytu na dobu určitou, uzavřená s osobou, jíž k tomuto bytu svědčí tzv. právo na bydlení, je tak absolutně neplatná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 496/2001, ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2253/2006). Dovolací soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat a sdílí je i v projednávané věci.
Napadený rozsudek tak není z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu