ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4217.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4217/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce T. J. , zastoupeného JUDr. Dagmar Císařovskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 12/1882, proti žalované městské části Praha 9 , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 287/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 22 Co 138/2010-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 22 Co 138/2010-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. prosince 2009, č. j. 10 C 287/2009-29, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. prosince 2009, č. j. 10 C 287/2009-29, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu „bytu č. 17, který se nachází v 5. podlaží, ve IV. patře domu č. p. 1070 v ulici U svobodárny č. 9 v Praze 9“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), dané žalobci dopisem žalované ze dne 25. června 2009; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. května 2010, č. j. 22 Co 138/2010-42, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací především za zjištěno, že z manželství, které žalobce uzavřel v roce 2000 s J. J., se narodily dvě děti (D. J., a M. J.,) a že od roku 2001 žije manželka žalobce s nezletilými dětmi u své matky a že jsou hlášeni k trvalému pobytu v P. Dále zjistil, že vedoucí odboru správy majetku Úřadu městské části Praha 9 dopisem ze dne 7. ledna 2008 (dále jen „dopis ze dne 7. ledna 2008“) žalobci sdělil, že odbor správy majetku Úřadu městské části Praha 9 bere na vědomí, že se stal nájemcem předmětného bytu, neboť po splnění stanovených podmínek na něj přešlo právo nájmu bytu po jeho babičce Z. Š. Shodně se soudem prvního stupně vzal také za prokázáno, že dne 19. února 2008 uzavřeli žalovaná jako pronajímatelka a žalobce a jeho manželka jako nájemci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 19. února 2008“), že žalovaná dala žalobci a jeho manželce dne 25. června 2009 výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď“), kterou oběma doručila, a že manželka žalobce nepodala (v šedesátidenní lhůtě od doručení Výpovědi - §711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.“/) žalobu na určení její neplatnosti. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 19. února 2008 vzniklo žalobci a jeho manželce právo společného nájmu předmětného bytu a že toto právo nemohlo zaniknout opuštěním společné domácnosti, neboť manželé spolu údajně ke dni podpisu nájemní smlouvy nežili (již od roku 2001), a proto je vyloučeno, aby až po uzavření nájemní smlouvy manželka žalobce trvale opustila společnou domácnost. Poté uzavřel, že v dané věci nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, podal-li žalobu na určení neplatnosti Výpovědi pouze žalobce a neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti Výpovědi i jeho manželka, které byla Výpověď rovněž doručena, tj. všichni nerozluční společníci (jimiž manželé jako společní nájemci bytu jsou). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1988/2003, 26 Cdo 2756/2006, 26 Cdo 1922/2001 a 26 Cdo 2511/2004 – zpochybnil závěr o nedostatku věcné legitimace. V této souvislosti namítl, že v řízení o vyklizení nemovitosti, opírající se o tvrzení, že jde o užívání bez právního důvodu, nelze žalované považovat za nerozlučné společníky. Dále uvedl, že na něj přešel nájem předmětného bytu po jeho babičce a že byl-li v té době ženatý, „je v praxi obvyklé, že nájemní smlouvu podepíší oba manželé bez ohledu, na kterou osobu přešel ze zákona nájem bytu“ ; zdůraznil, že jeho manželka „předmětný byt neužívala a neužívá a že v něm nemá žádné svoje věci“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popřípadě aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právních otázek, zda v době doručení Výpovědi svědčilo žalobci a jeho manželce právo společného nájmu předmětného bytu a zda je tudíž na místě zamítnutí žaloby na určení neplatnosti Výpovědi pro nedostatek věcné legitimace. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odkaz dovolatele na rozhodnutí vyjmenovaná v dovolání je nepřípadný. Ustálená soudní praxe totiž již v minulosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků a že právo společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných nájemců bytu. Současně dovodila, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, a že v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V této souvislosti zbývá dodat, že v rozsudku ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 3-4 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi ze společného nájmu bytu manžely musí být oba manželé (společní nájemci bytu). K odůvodnění uvedeného právního názoru mimo jiné uvedl, že neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu všichni nerozluční společníci (zde manželé jako společní nájemci bytu), jímž byla doručena výpověď, nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace.
Při řešení otázky věcné legitimace (aktivní či pasivní – viz uveřejněné rozhodnutí) vyšel odvolací soud v posuzovaném případě z názoru, že na základě nájemní smlouvy ze dne 19. února 2008 vzniklo žalobci a jeho manželce právo společného nájmu předmětného bytu; za společné nájemce bytu je pak pokládal i ke dni dání (doručení) Výpovědi. Přitom se však nezabýval (a to i přes to, že z dopisu ze dne 7. ledna 2008 učinil shora uvedená skutková zjištění) dovolatelovými námitkami, že (už před tímto datem) na něj přešlo právo nájmu bytu po jeho babičce Z. Š. a že od roku 2001 jeho manželka (a ani děti) v předmětném bytě nebydlí (žijí u matky manželky).
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004).
Z řečeného vyplývá, že pokud by se stal v důsledku přechodu nájmu, tj. ze zákona, nájemcem předmětného bytu pouze žalobce (§703 odst. 1 a 3 obč. zák.), pak by nájemní smlouva ze dne 19. února 2008 byla neplatná proto, že by byla uzavřena ohledně bytu, který již nebyl v té době právně volný. Z tohoto důvodu nemůže obstát (pro předčasnost) ani právní názor o nedostatku věcné legitimace (podal-li žalobu na určení neplatnosti Výpovědi pouze žalobce a neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti Výpovědi všichni nerozluční společníci, tj. vedle žalobce i jeho manželka, kteří byli podle odvolacího soudu společnými nájemci bytu). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu