ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2033.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2033/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. R. P. a b) Mgr. H. P., zastoupených advokátem, proti žalované Dipl. Ing. A. T., zastoupené advokátkou, o vyklizení přístřeší, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 266/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2004, č.j. 51 Co 8/2004-54, takto:
I. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2004, č.j. 51 Co 8/2004-54, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. března 2003, č.j. 13 C 266/2002-24, o povinnosti žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „přístřeší – jednotku č. 7 o velikosti 18,4 m2, sestávající z jedné místnosti s příslušenstvím, ve čtvrtém nadzemním podlaží domu čp. 476 v ulici Ž. 11 v P., parc. č. 934, zapsané v katastru nemovitostí na LV 381 pro obec P., k.ú. V. u kat. úřadu P.“, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.355,-Kč, k rukám Mgr. V. V., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, č.j. 13 C 266/2002-24, uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „přístřeší – jednotku č. 7 o velikosti 18,4 m2, sestávající z jedné místnosti s příslušenstvím, ve čtvrtém nadzemním podlaží domu čp. 476 v ulici Ž. 11 v P., parc. č. 934, zapsané v katastru nemovitostí na LV 381 pro obec P., k.ú. V. u kat. úřadu P.“ (dále „předmětná jednotka“ nebo „jednotka“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 3. 2004, č.j. 51 C 8/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že lhůta k vyklizení činí 6 měsíců, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že písemným podáním doručeným dne 29. 4. 1987 bývalému ONV P. – odboru bytového hospodářství požádala žalovaná o poskytnutí přístřeší, že rozhodnutím tohoto orgánu ze dne 15. 5. 1987 (dále též „rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987“) jí byla podle §53 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. poskytnuta předmětná jednotka jako přístřeší, že v označeném rozhodnutí bylo uvedeno, že přístřeší se poskytuje jen na dobu, než bude její bytová situace situace vyřešena, že s předmětnou jednotkou nesmí disponovat (např. ji vyměnit) a že je na základě tohoto rozhodnutí oprávněna uzavřít s OPBH v P. dohodu o dočasném užívání bytu podle §397 obč.zák. Dále vzaly za prokázáno, že na základě rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987 byla dne 20. 5. 1987 uzavřena mezi žalovanou a tehdejším OPBH P. dohoda o užívání bytu – přístřeší (dále též „dohoda ze dne 20. 5. 1987“) s účinností od 1. 6. 1987 na dobu neurčitou, že dopisem ze dne 17. 4. 2000 právní předchůdci žalobců, spoluvlastníků předmětného domu, dali žalované výpověď z jednotky a vyzvali ji k jejímu vyklizení do 31. 7. 2000 a že dopisem ze dne 23. 8. 2001 dali žalobci opětovně výpověď žalované s tím, aby jednotku vyklidila do 30. 11. 2001, což však žalovaná neučinila a nadále ji užívá.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalované vzniklo k předmětné jednotce právo dočasného užívání podle ustanovení §397 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též „obč.zák. před novelou“). Podle názoru odvolacího soudu nevzniklo žalované k jednotce právo osobního užívání bytu, neboť předpokladem vzniku tohoto práva bylo podle §154 obč.zák. před novelou rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu; dohoda o osobním užívání bytu podle §155 obč.zák. před novelou, uzavřená bez takovéhoto rozhodnutí, byla absolutně neplatná (§39 obč.zák. před novelou). Protože rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987 nebylo svou formou a obsahem rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu ustanovení §154 obč.zák. před novelou, nemohlo žalované vzniknout právo osobního užívání bytu, které by se ze zákona transformovalo na právo nájmu bytu. V dané věci se souhlas (rozhodnutí ze dne 15. 5. 1997) orgánu oprávněného hospodařit s byty vztahoval pouze k uzavření dohody podle §397 obč.zák. a organizace spravující byt (OPBH P.) nebyla oprávněna uzavřít dohodu jinou, neboť neměla právo s byty hospodařit; pokud tak učinila, šlo o právní úkon neplatný (§39 obč.zák. před novelou). Odvolací soud dále dovodil, že dohoda o dočasném užívání podle §397 obč.zák. před novelou mohla být uzavřena i ústně, případně konkludentně; z toho, že orgán hospodařící s byty vyslovil v rozhodnutí ze dne 15. 5. 1997 souhlas s uzavřením takovéto dohody a že žalovaná se do předmětné jednotky nastěhovala a plnila své povinnosti, lze podle názoru odvolacího soudu usoudit na to, že smlouva o dočasném užívání byla uzavřena konkludentně, a to na dobu do vyřešení bytové situace žalované, tedy dočasně. Žalovaná se pokoušela svoji bytovou potřebu řešit toliko žádostmi adresovanými městské části P., která vedena nesprávným právním názorem, jim nevyhověla. Užívá-li žalovaná jednotku více jak 16 let, pominul již účel, k němuž byla poskytnuta a užívá ji proto bez právního důvodu. Žalobci se tak právem (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhají jejího vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, přičemž „právní otázku, na jejímž řešení meritorní rozhodnutí spočívá, řeší … ve zjevném rozporu s hmotným právem a navíc jde o otázku konstantní judikaturou dosud nedostatečně řešenou“. Uvádí, že soudy „dostatečně nezhodnotily skutečnosti, které provedeným dokazováním byly potvrzeny“, a to, že předmětná jednotka byla kolaudována jako byt, že ji žalovaná užívá od roku 1987, že v té době ani později neměla jinou možnost bydlení, že jí jednotka byla přidělena jako přístřeší proto, že se vrátila po rozvodu ze SRN a nemohla – pro nesouhlas svého syna – bydlet v rodinném domě, který na něho před svým odchodem převedla, že v té době jí nemohla být jednotka přidělena jako byt pro stavební závady bránící jejímu trvalému užívání, že tyto závady na svoje náklady odstranila, že ji městská část P. vyřadila ze seznamu uchazečů o byt, že si nemohla sama zajistit jiný byt, že předmětnou jednotku začala užívat jako byt v souladu s kolaudačním stavem a se souhlasem vlastníka, který jí účtoval nájemné z bytu, že tento vztah započal v době, kdy zákon nevyžadoval ke vzniku platné nájemní smlouvy písemnou formu, a že ji právní předchůdci žalobců považovali až do roku 2000 za řádného nájemce a nedomáhali se jejího vyklizení. Dovozuje, že jde „o nájem bytu, který vznikl sice bez nájemní smlouvy, avšak z konkludentního jednání pronajímatele a nájemce bylo nepochybné, že vztah mezi nimi byl oběma stranami za nájem bytu považován, přičemž tento nájem vznikl před 1. lednem 1995, proto se na něj vztahuje ustanovení §879b Obč. zák.“ Podle názoru dovolatelky soudy pochybily, když stanovisko městské části P. (která byla v postavení pronajímatele) o tom, že jí svědčí nájemní právo k bytu, „považovaly za právně irelevantní“, ačkoliv mělo být rozhodné pro posouzení, že jí vzniklo právo nájmu bytu. Dovolatelka má za to, že správně měla být věc po právní stránce posouzena tak, že vztah mezi účastníky je nájmem bytu, který může zaniknout toliko způsoby uvedenými v §710 a §711 obč.zák. I kdyby (uvádí se dále v dovolání) byl správný názor, že žalovaná užívá předmětnou jednotku stále jako přístřeší, lze z dikce ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč.zák. dovodit, že vyklizení prostoru užívaného na základě řádného právního důvodu jako přístřeší, se lze domáhat jen vůči tomu, kdo má zajištěno řádné ubytování a prostor k uskladnění bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. Žaloba měla být proto zamítnuta, případně měl být vázán počátek lhůty k vyklizení na zajištění přístřeší, a to i s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., neboť žalovaná užívala jednotku v dobré víře 16 let, nemá jinou možnost bydlení a její sociální situace je nepříznivá. Dovolatelka dále dovozuje přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítá, že rozsudek soudu prvního stupně měl být změněn tak, že počátek lhůty k vyklizení by byl vázán na zajištění přístřeší. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dále učinila návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobci se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně), namítli, že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby dlouhodobě zabezpečovali bytovou potřebu žalované, argumentovali ve prospěch názoru, že dovolání není přípustné, a navrhli, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V projednávané věci dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým jí byla uložena povinnost vyklidit předmětnou jednotku do 15 dnů od právní moci rozsudku tak, že je povinna ji vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku; ve výroku o povinnosti k vyklizení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Jak je patrno z obsahu dovolání, výhrady žalované směřují nejen proti výroku o uložení povinnosti k vyklizení, ale po obsahové stránce též proti výroku o bytové náhradě, jenž v „měnícím“ výroku není obsažen. Byť ovšem výrok o zajištění bytové náhrady v rozsudku odvolacího soudu formálně není uveden, nejde tu o dovolání proti neexistujícímu výroku; vyslovil-li totiž odvolací soud ve výroku rozhodnutí povinnost k vyklizení ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; dovolání, jímž se žalovaná domáhá, aby vyklizení na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, je proto nutno posoudit jako dovolání proti výroku o bytové náhradě, nikoliv jako dovolání do lhůty k plnění (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp.zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13/1997, pod pořadovým číslem 104). Se zřetelem k uvedenému je tedy rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, a to jak ve výroku o povinnosti k vyklizení, tak i ve výroku o bytové náhradě.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jak již bylo uvedeno výše, je dovoláním napaden především potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalované k vyklizení předmětné jednotky, založený na právním závěru, že ji žalovaná užívá bez právního důvodu, neboť již pominul účel právního vztahu dočasného užívání (§397 obč.zák. před novelou). Se zřetelem k tomu, že odvolací soud posoudil otázku právního důvodu užívání jednotky žalovanou odlišně od ustálené judikatury dovolacího soudu a dovolatelka jeho závěr zpochybnila, shledal dovolací soud pro řešení této otázky dovolání v dané věci přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ustálená soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, uveřejněný pod č. 11 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, str. 15, 16, rozsudek ze dne 18. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1003/2000, a usnesení ze dne 8. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1853/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 296, svazek 3, usnesení ze dne 20. 7. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1096/2004) se opakovaně vyjádřila k otázce vzniku práva osobního užívání bytu tak, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo zásadně rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu (§154 odst. 1 a §155 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.); dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla absolutně neplatná. Rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., bylo pouze takové rozhodnutí, kterým byl byt přidělen bez určení doby užívání; nikoli tedy rozhodnutí, kterým byl byt přidělen jako „přístřeší“ - do doby, než si občan opatří řádné ubytování - podle §53 odst. 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., zákona o hospodaření s byty.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, rozsudek ze dne 21. 9. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2138/99, uveřejněný pod č. 4 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, str. 7 a násl., rozsudek ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 894/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 934, svazek 13) je rovněž ustálena v názoru, že na právní vztah dříve upravený v ustanovení §397 a násl. obč.zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, nelze ve smyslu ustanovení §853 obč.zák. aplikovat ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl. obč.zák.); obsahem i účelem nejbližší tomuto právnímu vztahu je – za předpokladu, že za přenechání věci do dočasného užívání byla sjednána úplata – právní vztah nájmu podle §663 a násl. obč.zák. Změnou v osobě vlastníka věci po 1. 1. 1992 tento vztah nájmu nezaniká.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že k 1. 1. 1992 se právní vztah dočasného užívání svědčící žalované transformoval na nájemní vztah ve smyslu §669 a násl. obč.zák. Byla-li doba užívání vymezena tak, že jde o přístřeší na dobu, než bude bytová situace žalované vyřešena, tj. bylo-li vázáno na událost, o níž nebylo jisto, zda v budoucnu nastane, je nutno dovodit, že doba, na kterou bylo užívání předmětné jednotky dohodnuto, nebyla určena (§398 věta druhá obč.zák. před novelou).
Podle §677 odst. 1 obč.zák. zrušit nájemní smlouvu sjednanou na dobu neurčitou lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí.
Odvolacímu soudu je nutno přisvědčit, dovodil-li, že žalované nevzniklo k předmětné jednotce právo osobního užívání bytu, které by se podle §871 odst. 1 obč.zák. transformovalo na právo nájmu bytu; odvolací soud však pochybil, neposoudil-li právní důvod užívání jednotky žalované po 1. 1. 1992 jako právní vztah nájmu na dobu neurčitou ve smyslu ustanovení §663 a násl. obč.zák. a jeho zánik podle §677 odst. 1 obč.zák., když nepřihlédl k písemné výpovědi z nájmu dané žalobci (jejich právním předchůdcem) žalované. Přes toto pochybení je však správný jeho závěr, že žalované nesvědčí právní důvod užívání předmětné jednotky.
Dovolací námitka, že žalované vzniklo k předmětné jednotce právo nájmu bytu konkludentně, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. již z toho důvodu, že na posouzení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Pro úplnost lze dodat, že úvaha o konkludentním uzavření nájemní smlouvy k bytu nutně předpokládá, že nájemcem již není osoba jiná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 303, svazek 3 a pod C 535, svazek 6). Svědčilo-li tedy k předmětné jednotce žalované právo nájmu ve smyslu §663 a násl. obč.zák., nelze uvažovat o konkludentním uzavření smlouvy o nájmu bytu.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalované směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti k vyklizení podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž se mohl zabývat dovolacími námitkami zpochybňujícími správnost a úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu.
Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě, neshledal však dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, formuloval právní názor, podle nějž na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2001, pod pořadovým číslem 133, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání místností sloužících mu k bydlení, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. K ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. však lze přihlédnout při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení místností užívaných k bydlení bude vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady. V rámci této úvahy nelze pominout, že vyklizovaný, která zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud, vycházeje mimo jiné ze zjištění, že rozhodnutím ze dne 15. 5. 1987 byla předmětná jednotka poskytnuta žalované na její žádost jako přístřeší, na dobu, než bude vyřešena její bytová situace (tedy dočasně) a povinnost žalované k vyklizení vázal na delší lhůtu (6 měsíců), neodchýlil se od výše uvedené judikatury. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.280,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu