ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.193.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 193/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Pozemstav Brno, akciová společnost , se sídlem Brno, Masarykova 31, proti žalovanému D. T. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Hráčkem, advokátem se sídlem Brno, Cejl 72, o zaplacení částky 117.879,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 91/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 13 Co 211/2007-88, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.970,- Kč, k rukám JUDr. Ladislava Hráčka, advokáta se sídlem Brno, Cejl 72, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 117.879,40 Kč s příslušenstvím, představující úhradu cen služeb a „nákladů spojených s nájmem“ za měsíce květen a červen roku 2000.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 52 C 91/2003-60 (poté, co usnesením ze dne 24. 10. 2006, č. j. 52 C 91/2003-48, vyhověl částečnému zpětvzetí žaloby a zastavil řízení ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 8% úrok z prodlení z částky 117.879,40 Kč od 2. 6. 2000 do 10. 6. 2000), vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 117.879,40 Kč s 8% úrokem z prodlení od 11. 6. 2000 do zaplacení; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 12. 4. 2000 smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byly „nebytové prostory nacházející se v suterénu a přízemí – vstup z ulice J. 14/16, M. 31, které se nacházejí v domě č. p. 427 v B., M. 31“ (dále jen „Smlouva“ a „předmětné prostory“), že sjednaným účelem nájmu bylo provozování obchodní a hostinské činnosti, že předmětné prostory nebyly v době uzavření Smlouvy ze stavebního hlediska určeny k provozování této činnosti a měly být k tomuto účelu teprve upraveny (bod XII. čl. 12.2 Smlouvy), že měsíční nájemné bylo stanoveno ve výši 361.633,- Kč a cena za „služby a náklady“ činila celkem 56.133,- Kč měsíčně, a že účastníci si ve Smlouvě sjednali, že nájemce (žalovaný) je povinen platit nájemné a služby spolu s „náklady“ ode dne 1. 4. 2000. Rovněž vzal za prokázáno, že Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že nájem vznikne dnem předání předmětu nájmu pronajímatelem a jeho převzetím nájemcem, že pronajímatel se zavázal předat předmětné prostory nájemci ke smluvenému užívání nejpozději do 15. 4. 2000 a nájemce se je zavázal do tohoto data převzít, že k jejich předání a převzetí nikdy nedošlo, že žalovaný (výpovědí ze dne 7. 7. 2000) vypověděl Smlouvu z důvodu vnitřních změn ve financování „tohoto projektu“, ve kterém již nebyl schopen pokračovat, že žalobci uhradil jen cenu za služby a „náklady“ za měsíc duben a za květen a červen 2000 neuhradil ničeho. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Smlouva je platným právním úkonem, neboť obsahuje veškeré náležitosti podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 522/2002 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Konstatoval, že jde zcela k tíži žalovaného, že nepřevzal předmětné prostory do 15. 4. 2000 a dovodil, že Smlouva se tímto dnem stala účinnou. Neshledal – z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku – opodstatněnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, ani jeho námitku, že žalobní návrh je nemravný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 13 Co 211/2007-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od něho dospěl k závěru, že za situace, kdy v okamžiku uzavření Smlouvy nebyly předmětné prostory stavebně určeny k provozování obchodní a hostinské činnosti, je Smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku v tehdy platném znění /dále jen „obč. zák“/), neboť podle ustálené soudní praxe musí být s ohledem na §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. soulad mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu vymezeným v nájemní smlouvě (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 938/2000, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003 a sp. zn. 28 Cdo 1528/2005). Konstatoval, že na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani „Zvláštní ujednání“ v bodě XII. Smlouvy, z něhož nelze dovodit, že by předmětné prostory – do doby, než budou opraveny a zkolaudovány pro účel, k němuž nájem směřoval – měly sloužit žalovanému k jinému účelu, např. k provádění stavebních úprav. Uzavřel, že žalobci nelze přiznat požadované plnění ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný předmětné prostory neužíval a nemohl se tak na jeho úkor obohatit. Z uvedených důvodů proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nevyplývá, že by pronajímané prostory musely být stavebně určeny k účelu uvedenému ve smlouvě již v době jejího uzavření, a že je významné jen v tom smyslu, že je není možno užívat k jinému účelu, než k jakému jsou stavebně určeny. Odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval ustanovení §5 uvedeného zákona, které řeší otázku stavu pronajatých prostor v okamžiku uzavření smlouvy. Uvádí, že uvedený závěr je rovněž ve shodě s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která odkazoval odvolací soud a namítá, že rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2040/2003“ neuvádí, „že by se strany nemohly dohodnout, že nájemce si pronajme prostory k určitému účelu, ke kterému budou prostory teprve upraveny“, a že rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 26 Cdo 809/2002“ a „NS ČR sp. zn. 26 Cdo 1148/2000“ vůbec neřeší otázku stavu pronajímaných prostor ve vztahu k účelu nájmu a možnosti jejich úpravy po vzniku nájemního vztahu. K rozhodnutím „NS ČR sp. zn. 26 Odo 865/2006“ a „NS ČR sp. zn. 26 Cdo 938/2000“ pak uvádí, že se na projednávanou věc nevztahují, a současně poukazuje na rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1528/2005“, ze kterého vyplývá, že „účastníci řízení byli oprávněni si sjednat účel nájmu, aniž by v době uzavření smlouvy prostory k němu byly stavebně určeny“. Dovozuje, že „nemožnost užívat prostory ke sjednanému účelu v okamžiku uzavření smlouvy a předání prostor není důvodem neplatnosti smlouvy dle §39 obč. zák., neboť toto ujednání neodporuje zákonu…“ a odkazuje na rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 26 Cdo 809/2002“, podle něhož absolutní neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobuje okolnost, že pronajímané prostory nejsou ve stavu popsaném ve smlouvě. Uvádí, že strany si mohou v nájemní smlouvě sjednat, že předmět nájmu nebude při předání způsobilý ke sjednanému účelu užívání, a že z čl. XII. odst. 12.2 a z tvrzení žalovaného před soudem prvního stupně (ke kterému odvolací osud nepřihlédl), je zřejmé, že předmětné prostory měly „do doby než budou upraveny“ sloužit k provádění stavebních úprav a nikoli k tomu, aby v nich nájemce provozoval sjednaný účel nájmu. Dovolatel má dále za to, že žalovanému vznikla povinnost hradit nájemné a úhradu za služby ode dne účinnosti Smlouvy (od 15. 4. 2000), a to i přesto, že bezdůvodně předmět nájmu nepřevzal, ačkoliv žalobce byl připraven k jejich předání. Namítá rovněž, že i v případě neplatnosti Smlouvy by žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že po dobu dvou měsíců neplatil „náklady na služby, které žalobce musel hradit třetím osobám“. Jelikož byly „služby“ mezi nájemce rozpočítávány dle plošné výměry pronajatých prostor, nemohl žalobce požadovat úhradu této částky po ostatních nájemcích. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, obsáhle vyvracel námitky dovolatele a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§3 odst. 2 věta první zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon ve všech případech pronájmu nebytových prostor. Již v rozsudku z 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil Nejvyšší soud názor, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému jsou stavebně určeny (srov. např. již odvolacím soudem citované rozsudky Nejvyššího soudu z 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, z 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a z 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005). Uvedený názor, který vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 /ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 3. 4.2008, sp. zn. I. ÚS 1155/2007/, a usnesení z 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008), sdílí dovolací soud i v projednávané věci.
Z uvedeného vyplývá, že dospěl-li odvolací soud – vycházeje z ničím nezpochybněného skutkového zjištění, že předmětné prostory nebyly v době uzavření Smlouvy určeny ze stavebního hlediska ke sjednanému účelu nájmu – k závěru o neplatnosti Smlouvy pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák. a §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), nelze mu vytknout nesprávné právní posouzení věci.
V této souvislosti nelze přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud pochybil, pokud v souzené věci neaplikoval §5 odst. 1 zákona 116/1990 Sb. Již ze systematiky uvedeného zákona totiž vyplývá, že §5 odst. 1 (marginální rubrika “Práva a povinnosti pronajímatele a nájemce“) upravuje práva a povinnosti subjektů nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou. V dané věci však nájemní poměr mezi účastníky platně založen nebyl, a již proto je aplikace uvedeného ustanovení vyloučena. Pro úplnost lze dodat, že i když uvedené ustanovení připouští, že předmět nájmu nemusí být odevzdán ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu nájmu, nelze z něho dovodit, že by bylo možné pronajímat nebytové prostory k účelům jiným, než ke kterým byly stavebně určeny; kogentní ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1190 Sb. by se za této situace stalo zcela nadbytečným.
Se zřetelem k řečenému nelze přisvědčit názoru dovolatele, že §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. „má význam ve smyslu nemožnosti užívat prostory k jinému účelu, než k jakému jsou stavebně určeny, ale nikoli nutnost stavebního určení prostor k účelu nájmu při uzavření smlouvy nebo předání prostor“. Veškeré jeho další námitky, jimiž se snaží tento názor prosadit, jsou proto nepřípadné; pokud dovolatel mj. odkazuje na rozhodnutí z 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005, zbývá dodat, že sjednání odkládací podmínky ve Smlouvě (jak má na mysli citované rozhodnutí) nebylo v řízení tvrzeno, natož prokázáno.
Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat ani nesprávné právní posouzení nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení, neboť jestliže žalovaný – podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění – předmětné prostory nikdy nepřevzal a neužíval, nelze na jeho straně usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.).
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.670,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu