ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2270.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2270/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK , se sídlem Praha 8, Kollárova 18, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem Praha 2, Nad Petruskou 1, proti žalovaným 1) J. E. , 2) E. E., zastoupeným JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bílkova 4, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 312/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 39 Co 183/2008-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Jindřicha Vítka, advokáta se sídlem Praha 2, Nad Petruskou 1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) – poté, co usnesením ze dne 12. 4. 2007, č. j. 26 C 312/2006-113, připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila (vedle žalovaného J. E.) i E. E. – rozsudkem ze dne 29. 10. 2007, č. j. 26 C 312/2006-224, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. 575012, v domě na adrese P. 5, B. 1812 (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) do dvou měsíců od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 39 Co 183/2008-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl dále o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – zejména za prokázáno, že Stavební bytové družstvo POKROK (dále též „žalující družstvo“, resp. „Družstvo“) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalovaní se stali jeho členy za trvání manželství, že rozhodnutím představenstva Družstva ze dne 28. 3. 2001 byli vyloučení z Družstva podle čl. 19 odst. 1 a) stanov Družstva, účinných dnem 29. 6. 2000 (dále též „Stanovy“), pro neplacení nájemného a záloh za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že rozhodnutí obsahovalo poučení o možnosti podat odvolání ke shromáždění delegátů ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení, že žalovaní se proti němu neodvolali, že bylo doručeno 1. žalovanému do vlastních rukou dne 18. 4. 2001, že zásilka určená 2. žalované byla vrácena žalobci zpět dne 4. 5. 2001 po uplynutí úložní doby, že dne 28. 2. 2006 žalovaní při jednání se společností AMZ Factoring, s. r. o. (zastupující Družstvo na základě plné moci) podepsali, že vyklidí předmětný byt do 30. 3. 2006 za odstupné ve výši 100.000,- Kč a za prominutí jejich závazku vůči Družstvu, který v té době činil 210.000,- Kč, že dne 20. 4. 2005 zaplatili Družstvu částku 93.800,- Kč a dne 13. 3. 2006 částku 200.000,- Kč, a že rozhodnutím představenstva Družstva ze dne 19. 4. 2006 (doručeným 1. žalovanému do vlastních rukou dne 23. 5. 2006 a 2. žalované dne 16. 5. 2006) nebylo vyhověno jejich žádosti o znovuobnovení členství v Družstvu. Odvolací soud přisvědčil právnímu posouzení věci soudem soudem prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že žalovaní byli z Družstva vyloučeni v souladu s právními předpisy i se Stanovami, že rozhodnutí o vyloučení, obsahující poučení o možnosti opravného prostředku, jim bylo řádně doručeno postupem dle Stanov, a že soud nemůže v řízení o vyklizení bytu přezkoumávat platnost rozhodnutí o vyloučení; může jedině přihlédnout k tomu, zda člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 4 a 5 obch. zák., což však žalovaní neučinili. Žalovaným v důsledku zániku členství v Družstvu zaniklo i jejich právo společného nájmu družstevního bytu (§714 obč. zák.), předmětný byt užívají bez právního důvodu a žalobce se právem (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhá ochrany svého vlastnického práva. Povinnost žalovaných k vyklizení bytu vázal na zajištění přístřeší (§714 ve spojení s §712 odst. 2, 5 a §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustností ani důvodností se blíže nezabývali. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil otázku jejich vyloučení z Družstva, že v tomto směru vycházel pouze z důkazů předložených žalobcem a nepřihlédl k jejich námitkám, a že k platnému vyloučení nedošlo, neboť jim rozhodnutí o vyloučení nebylo doručeno. Uvádějí, že vycházel nesprávně ze Stanov založených ve spise, v podobě po novelizaci, že v původních stanovách bylo doručování upraveno odlišným způsobem a namítají, že uvěřil důkazům zajištěným třetí osobou (společností AMZ Factoring, s. r. o.), jimiž měla být doložena akceptace vyloučení z Družstva z jejich strany, a naopak neuvěřil jejich tvrzení, že ze strany pracovníků uvedené společnosti na ně byl činěn nátlak. Pokud by byl takový právní úkon učiněn pod nátlakem, jednalo by se o úkon nicotný a soudy by se musely podrobněji zabývat otázkou, zda skutečně došlo k jejich vyloučení z Družstva, přičemž s ohledem na výše uvedené skutečnosti by musely dojít k závěru, že k jejich vyloučení nedošlo. Žaloba na vyklizení je proto nedůvodná. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání – poté co, obsáhle shrnul skutkový stav věci – konstatoval, že dovolatelé ve svém dovolání neuvedli žádnou právní otázku, která by činila napadené rozhodnutí zásadně významným a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé výslovně neoznačují otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o vyloučení z Družstva. Jejich námitky však směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů. Tyto výhrady jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Pro úplnost lze dodat, že ustálená soudní praxe dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2000 (§231 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném v době vyloučení žalovaných z družstva – dále opět „obch. zák.“). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 5/2001 /na který odkázal soud prvního stupně/, dále např. rozsudek ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, a dále např. rozsudek ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že v dané věci bylo rozhodnutí o vyloučení z Družstva žalovaným doručeno, a že proti němu nepodali odvolání, a na základě toho uzavřel, že vyloučením z družstva zanikl i jejich nájem předmětného bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§234 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. ledna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu