ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2526.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2526/2009 - 88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně obce Psáry , se sídlem Psáry, Pražská 137, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 5, proti žalovaným 1) Ing. H. L. N. , bytem P., a 2) Ing. P. L. , bytem tamtéž, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 10 C 360/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 26 Co 497/2008-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo a náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, č. j. 10 C 360/2007-52, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit pozemek, zapsaný na LV pro k.ú. a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. (dále „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
21 1. 2009, č. j. 26 Co 497/2008-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že dle zápisu v katastru nemovitostí svědčí žalobkyni k předmětnému pozemku vlastnické právo, že dne 27. 5. 2002 uzavřela (v zastoupení starosty J. Z.) se žalovanými smlouvu o nájmu pozemku (dále též „Smlouva“) na dobu 50-ti let za roční nájemné ve výši 100,- Kč a že její záměr Smlouvu uzavřít byl řádně a po zákonem stanovenou dobu zveřejněn. Přisvědčil i jeho závěru, že Smlouva vyhovuje jak obecným požadavkům stanoveným v ustanoveních §37 a §663 a násl. obč. zák., tak i ustanovením 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o obcích“). V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že pokud žalobkyně v odvolání zpochybnila smluvní ujednání o výši nájemného (námitkou, že ve srovnání s tržním nájmem ve stejné lokalitě se jeví přinejmenším jako nemravné), jedná se z hlediska tvrzených skutečností o nepřípustnou novotu, ke které nelze v odvolacím řízení přihlížet (§205a o. s. ř. a contrario). Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že vznesená námitka neplatnosti Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je nově tvrzenou skutečností či důkazem ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř. Uvádí, že takováto námitka není skutkovou okolností, nýbrž právním hodnocením věci, které musí provést soud, nikoli účastník; v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 98/96. Dovozuje, že tvrdila-li v řízení, že Smlouva je absolutně neplatná (byť z jiných důvodů, než je rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák.), měl se soud 1. stupně, nebo alespoň soud odvolací ex offo zabývat všemi v úvahu přicházejícími důvody absolutní neplatnosti, bez ohledu na to, zda byly v řízení tvrzeny. Protože tak odvolací soud nepostupoval a nezabýval se neplatností Smlouvy z hlediska jejího rozporu s dobrými mravy, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”) – srov. čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
Nejvyšší soud, poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné,
že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou, zda se ustanovení §205a o. s. ř. uplatní i ve vztahu k námitce absolutní neplatnosti Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, vznesené teprve v odvolacím řízení. Právní závěr odvolacího soudu, že důvodem neplatnosti Smlouvy není rozpor se zákonem o obcích, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj proto vychází.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp.zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09), vyjádřil právní názor, že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. §211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno. Znamená to, že ani v odvolacím řízení nemůže soud provádět jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v ustanovení §205a odst. 1
o. s. ř.) a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro to podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení nenavrženého důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 31. 5. 2011, sp.zn. 29 Cdo 1993/2010, a sdílí
jej i v projednávané věci. S uvedenými závěry není v rozporu ani rozhodnutí sp. zn.
16 Co 98/96, na něž dovolatelka poukazuje.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243 odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu