ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.833.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 833/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně T. K., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované I. L., s.r.o., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 104/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2007, č.j. 29 Co 303/2007-252, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále již „okresní soud“) v pořadím druhým rozsudkem ze dne 26. února 2007, č.j. 5 C 104/2006-220, určil, že žalobkyně je vlastnicí „domu čp. 173 na zast. ploše č. parc. 1057 a zast. plochy č. parc. 1057 o výměře 270 m2 včetně venkovních úprav v K. H. zapsaných na LV 5416 pro obec a kat. území K. H. u Kat. úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K. H.“ (dále též „předmětné nemovitosti“). Dále rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Okresní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že v řízení nebylo zjištěno, že by předmětné nemovitosti nebyly součástí základního jmění žalobkyně. Shledal však kupní smlouvu, na základě které žalovaná měla nabýt do svého vlastnictví předmětné nemovitosti od žalobkyně, neplatnou, neboť „nebylo zjištěno spolehlivě, že by smlouva byla skutečně uzavřena dne 22. 2. 1999.“ Okresní soud zaujal právní názor, že „má za to, že šlo o simulaci jiného data uzavření smlouvy a že tím došlo k obcházení zákona. Tuto simulaci soud vyvozuje z toho, že následně nebo možná společně byly uzavřeny leasingové smlouvy, které obsahují odkaz na znalecké posudky, které však ale obsahují datum až tři dny po uzavření leasingových smluv. Za této situace se jedná o absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. – odvolací soud poukázal na usnesení KS Ústí nad Labem ze dne 18.6. 2002 značka 10 Co 354/2002.“
K odvolání žalované Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu okresního soudu tak, že žalobu o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Krajský soud po doplnění dokazování listinnými důkazy a
po procesní signalizaci vůči žalobkyni ve smyslu §118a odst. 3 stran prokázání doplněných žalobních tvrzení „ohledně toho, že jednatelka žalobce J. K. pobývala mimo území ČR, a tím jí bylo znemožněno dne 22. 2. 1999 kupní smlouvu podepsat“, jejíž důkazní návrhy na opakované výslechy svědků pro nadbytečnost a neekonomičnost zamítl, dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že účastnice smlouvu uzavřely ve skutečnosti jiného dne, než dne uvedeného v předmětné smlouvě, a že tedy tato smlouva je z důvodu simulace jiného data pro obcházení zákona absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Podle krajského soudu uzavření kupní smlouvy dne 22. 2. 1999 je podpořeno prohlášením advokátky na originále kupní smlouvy, z něhož vyplývá, že kupní smlouva byla podepsána včetně ověření před advokátkou, datum na smlouvě je připsáno rukou. Prohlášení je umístěno na stejné listině, jako datum a podpisy účastníků smluvního vztahu. Shodné datum se objevuje na smlouvě budoucí o podmínkách a finančním pronájmu leasingu nemovitosti č. 319/99 i návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Tyto dokumenty žalobkyně nikdy nezpochybnila. Podle krajského soudu nelze rovněž pominout rozpory ve výpovědích svědků, a to i ve vztahu k předložené knize jízd, kde je uvedeno datum odjezdu 22. února 1999. Krajský soud se tedy neztotožnil s právním závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §39 obč. zák. z důvodu obcházení zákona a simulace data uzavření kupní smlouvy.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dále podle §241a odst. 2 písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním názoru) a podle §241a odst. 3 (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V dovolání žalobkyně podrobně rozvádí dosavadní procesní průběh řízení, jak ten který soud toho kterého stupně ve věci rozhodl včetně kasačních usnesení. Dále namítá, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je naprosto nelogické a závěry odvolacího soudu nemají oporu ve spisovém materiálu. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřistoupil k opakovaným výslechům žalobkyní navržených svědků a v této souvislosti mj. argumentuje, že „To, že smlouva nemohla být uzavřena dne 22. 2. 1999, vyplývá i z výpovědi Ing. H., který podrobně popsal jednotlivé fáze před uzavřením smlouvy, a když se žalobce snažil odstranit rozpory ve výpovědi, odmítl svědek Ing. H. vypovídat. Naskýtá se tedy otázka, proč nechtěl dále vypovídat...To, že smlouva nemohla být uzavřena uvedeného dne potvrzuje nepřímo i svědek Ing. M. Z provedených důkazů tedy jednoznačně vyplývá, že smlouva nemohla být v žádném případě uzavřena dne 22. 2. 1999.“ Podle žalobkyně bylo tedy prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena jiného dne a zbývá posoudit, zda simulací jiného data smlouvy nedošlo k obcházení zákona. Podle žalobkyně v tomto směru došlo k obcházení zákona, což žalobkyně dovozuje z následných aktivit žalované při uzavírání (v dovolání blíže popsaných) smluv. Podle žalobkyně celý soubor smluv (kupní, leasingová, zástavní a smlouva o postoupení pohledávky) „vedl jednoznačně k jedinému cíli, a to financování žalovaného prostřednictvím banky za použití majetku třetího subjektu, žalobce“, když „prioritním účelem uzavření kupní smlouvy nebyla zamýšlená změna vlastníka, ale pouze prvý krok, vedoucí následně k získání financí ve prospěch žalovaného.“ Podle žalobkyně tedy „veškeré uvedené smlouvy jako celek tvoří soubor simulovaných právních úkonů, které měly zastřít reálný skutkový stav a reálný obsah smluvních ujednání a konečně i pravý důvod jejich uzavření. Tento soubor smluv i smluvní ujednání jednotlivě obcházejí zákon a tomuto se příčí.“ Podle žalobkyně uvedená kupní smlouva svým obsahem a účelem odporuje zákonu, obchází zákon a příčí se dobrým mravům; jde tedy o neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. „Rozpor s dobrými mravy lze spatřovat i v tom, že kupující nedostal zaplacenou kupní cenu a v kupní smlouvě, kterou vyhotovila JUDr. P., bylo uvedeno něci (správně něco) jiného, než bylo smluvními stranami dohodnuto.“ Správně měla být věc po právní stránce posouzena tak, že kupní smlouva, uzavřená mezi účastnicemi, je absolutně neplatná. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně písemně nevyjádřila.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. listopadu 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. v rozsahu žalobkyní uplatněných námitek a poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je to, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm.a/ o.s.ř.), dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně prvně uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je nelogické, tedy jinými slovy žalobkyně namítá jeho nepřezkoumatelnost, neboť podle jejího názoru neodpovídá podmínkám kladeným na písemné vyhotovení rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o.s.ř. Za další žalobkyní považovanou vadu řízení lze z obsahu podaného dovolání dovodit postup odvolacího soudu, který nevyhověl důkaznímu návrhu žalobkyně a jí navržené důkazy neprovedl, resp. předmětný návrh na dokazování pro jeho nadbytečnost a neekonomičnost zamítl.
Podle §157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Posledně citované ustanovení se s ohledem na §211 o.s.ř. vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o.s.ř., je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, ročník 2002, zaujal právní názor, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o jeho skutková zjištění, je proto třeba považovat za vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí.
V posuzované věci ovšem takovou nepřezkoumatelnost u dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dovodit nelze. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jednak odkazuje na jím provedené důkazy a současně uvádí, z kterého důkazního prostředku učinil skutkové zjištění, jež se stalo relevantní z hlediska z následného právního posouzení věci. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku také uvádí, z jakého důvodu nehodnotil důkaz smlouvou o vkladu nemovitostí do základního kapitálu žalované, podrobně rozvádí z jakého důvodu a s jakým procesním výsledkem přistoupil k poučení žalobkyně ve smyslu §118a odst. 1 o.s.ř., a z jakých důvodů zamítl další důkazní návrhy žalobkyně. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by v uvedeném směru bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu v odůvodnění jeho písemného vyhotovení nelogické, a tudíž pro nesplnění podmínek kladených na obsahovou kvalitu rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na §211 o.s.ř. nepřezkoumatelné, a byl tak naplněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Za jinou vadu řízení nelze ani považovat žalobkyní vytýkaný postup odvolacího soudu, který nevyhověl jejímu návrhu na provedení dokazování důkazními prostředky, které byly provedeny již v řízení před okresním soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95,
in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, č. 40, svazek 4). Ústavní soud České republiky v dalším svém nálezu ze dne 6. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08 (in ASPI), zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy.
Jak již shora bylo uvedeno, v daném případě se odvolací soud v písemném vyhotovení svého rozsudku zákonu odpovídajícím způsobem (srov. §157 odst. 2 o.s.ř.) vypořádal
s tím, z jakých důvodů nebylo důkaznímu návrhu žalobkyně vyhověno, takže v uvedeném směru nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení, nehledě na skutečnost, že z hlediska právního posouzení věci, s ohledem na žalobkyní tvrzené skutečnosti stran prokazování, zda předmětná kupní smlouva byla či nikoli uzavřena vskutku dne
22. 2. 1999, takové důkazní verifikace zapotřebí nebylo (k tomu viz níže).
Poněvadž žalobkyně pouze v uvedeném směru vymezila uvedený dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., a protože dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. neshledal žádné vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, lze konstatovat, že v daném případě odvolací řízení žádnou relevantní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postiženo nebylo.
Žalobkyně dále prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu
§241a odst. 3 o.s.ř. poukazuje na skutkový deficit. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly
za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy i skutkové zjištění jako výsledek takového procesu, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění přitom soud činí na základě výsledků zhodnocených důkazů, jimiž účastníci v řízení prokazovali svá právně relevantní skutková tvrzení. V případě žalující strany ve sporném řízení se tato důkazní verifikace odvíjí od v žalobě vymezeného skutku, který představuje předmět řízení a zpravidla je vymezen narační žalobní částí (vylíčením rozhodujících skutečností), jež posléze ústí v žalobní petit, v němž žalobce formálně navrhuje znění výrokové části rozhodnutí, o jehož vydání v řízení usiluje. Protože občanské řízení sporné je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou (srv. §153 odst. 2 o.s.ř.). To znamená nejen nepřekročitelnost navrhovaného soudního výroku, ale i vázanost tzv. skutkem, to jest žalobními (§79 odst. 1 o.s.ř.) a jinými (§101 odst. 1 o.s.ř.) tvrzeními o právně významných skutečnostech, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok. Jak již bylo uvedeno, žalobce vymezuje předmět soudního řízení nejen určením předmětu žaloby (žalobního petitu), ale i určením rozhodných skutečností uvedených v žalobě. Toto vymezení je zcela ve sféře jeho dispoziční volnosti (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, č. 390/sv. č. 4).
Předmět žaloby – vylíčení právně rozhodujících skutečností s žalobním petitem – současně také limituje rozsah dokazování soudem, který pak zkoumá, zda skutečnosti tvrzené žalobcem lze podřadit pod hypotézu některé právní normy (zpravidla hmotněprávní) tak, aby z dispozice této právní normy bylo možno dovodit plnění (případně určení), požadované v žalobním petitu (Spáčil, J.: Několik poznámek k problematice změny žaloby a k předmětu občanského soudního řízení, in Právní rozhledy č. 6/1995, str. 222-224). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se zprvu domáhala určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy a posléze (při nezměněném vylíčení rozhodujících skutečností a po připuštění změny žaloby v její petitorní části) určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, a to při tvrzení, že „se žalobou domáhá určení neplatnosti kupní smlouvy...jednak z toho důvodu, že považuje nabývací titul označený jako smlouvu o vkladu nemovitostí do základního kapitálu obchodní společnosti z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti za neplatný, neboť je v rozporu s ustanovením §37 odst. 1 obč. zák....jednak z důvodu, že čl. III. odst. 2 cit. smlouvy odporuje dobrým mravům, což je v rozporu s §39 o.z.“ Žalobkyně v žalobě dále uvádí, že podle čl. III. odst. 2 předmětné kupní smlouvy měla být sjednaná kupní cena vyplacena prodávajícímu, tedy žalobkyni, do sedmi pracovních dnů poté, kdy účastnicím této smlouvy bude doručeno rozhodnutí katastrálního úřadu o provedení vkladu práva vlastnického ve prospěch kupující – žalované do katastru nemovitostí na blíže specifikovaný účet prodávající. Podle tvrzení žalobkyně uvedený účet není a nikdy nebyl jejím účtem, ale je účtem jiného subjektu. Údaj uvedený ve smlouvě, že jde o účet žalobkyně, neodpovídá skutečnosti. „Takový úkon se příčí dobrým mravům, neboť je postaven na nepravdivém údaji a je neplatný.“ Ze spisového materiálu dále plyne, že při jednání u okresního soudu dne 12. 11. 2001 advokát žalobkyně v rámci závěrečného návrhu před vyhlášením rozsudku poukázal „především na to, že v uvedené datum (roz. 22. 2. 1999) nemohlo dojít k sepisu smlouvy, protože jednatelka žalobce byla v zahraničí...“, dále namítl, že „nebylo vůbec zjištěno, kdo vlastně k celé transakci dal podklady...“, a konečně opětovně poukázal „i na rozpor smlouvy s dobrými mravy, což spočívá v tom, že ve smlouvě je uvedeno, že se kupní cena pošle na účet prodávajícího, ale ve skutečnosti byla poslána na soukromý účet 3. osoby...“ V rámci závěrečného návrhu při jednání před odvolacím soudem dne 8. 11. 2007 advokát žalobkyně – oproti předcházejícím výtkám zpochybňujícím platnost předmětné kupní smlouvy – dále uvedl, že „dle jeho názoru je kupní smlouva neplatná, obchází zákon, je v rozporu s dobrými mravy, neboť se v podstatě nejedná o kupní smlouvu. Na ní navazovaly další smluvní vztahy a jen z leasingové smlouvy společnost dostala marži 4.000.000,- Kč, avšak na kupní cenu vyplatila 4.600.000,- Kč.“
Vzhledem k tomu, že žalobkyně shora prvně namítaný důvod neplatnosti předmětné kupní smlouvy s ohledem na neplatnost předchozího nabývacího titulu prostřednictvím dovolacího důvodu nenapadla, nebylo zde s ohledem na §242 odst. 3 o.s.ř. žádného procesního prostoru k přezkumu této otázky, a to jak z hlediska příp. skutkového deficitu, tak i z hlediska právního posouzení platnosti takového právního úkonu.
V posuzované věci ovšem nebyl shledán opodstatněným ani žalobkyní tvrzený dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., neboť z hlediska shora vymezeného žalobního skutku, resp. předmětu řízení, odvolací soud na podkladě provedených důkazů, s využitím skutkových zjištění okresním soudem, vycházel ze skutkového stavu věci, jenž má oporu v obsahu spisu, a není zatížen žádným logickým rozporem či pochybením z hlediska vyhodnocování důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. Jestliže odvolací soud svůj závěr o skutkovém stavu věci založil na zjištěních, jak jsou rozvedena v odůvodnění jeho rozsudku, nelze v tomto směru konstatovat, že by tak odvolací soud učinil v (extrémním) rozporu s obsahem spisu a byl tak naplněn dovolací důvod
ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. Pokud žalobkyně skutkovou situaci případu vnímá oproti skutkovému zjištění, které učinil ve věci odvolací soud, jinak, protože dospěla na základě subjektivního hodnocení důkazů k jiným skutkovým závěrům než odvolací soud, jde o právně irelevantní výtku, která zmíněný dovolací důvod nemůže naplnit.
Nejvyšší soud České republiky v posuzované věci ani neshledal, že by dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud pochybil při právním posouzení věci, k jehož naplnění dochází tehdy, dopustil-li se soud omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav tím, že použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval právní předpis správný, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v jeho údajném pochybení při posouzení platnosti kupní smlouvy, která podle žalobkyně nemohla být uzavřena dne 22. 2. 1999, a ve vazbě na žalovanou dále uzavřené smlouvy měla tak představovat simulovaný právní úkon. V usnesení ze dne 16. května 2006, č.j. 29 Co 47/2006-187, jímž krajský soud zrušil prvně vydaný rozsudek okresního soudu
ze dne 12. listopadu 2001, č.j. 5 C 12/2000-106, odvolací soud s odkazem
na publikované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2002, sp. zn. 10 Co 354/2002 (in Soudní rozhledy č. 10/2002, str. 356), zavázal mj. okresní soud právním názorem, aby „žalobce poučil ve smyslu ust. §118a odst. 3 o.s.ř., aby navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení ohledně data uzavřené kupní smlouvy“. Ve vazbě na závěr krajského soudu v jeho nyní dovoláním napadeném rozsudku, a to, že „žalobce v řízení neprokázal, že účastníci smlouvu uzavřeli ve skutečnosti jiného dne, než dne uvedeného ve smlouvě a smlouva je z důvodu simulace jiného data pro obcházení zákona absolutně neplatná podle ust. §39 o.z.“ zřetelně vyplývá, že odvolací soud zaujal právní názor, že pokud by v řízení bylo prokázáno, že předmětná kupní smlouva mezi účastnicemi ve skutečnosti nebyla uzavřena dne 22. 2. 1999, ale jiného dne, pak by v takovém případě byla smlouva (bez dalšího) postižena absolutní neplatností. Takový právní názor je však nesprávný, i když toto hypotetické právně kvalifikační pochybení nezakládalo nesprávné právní posouzení věci z hlediska odvolacím soudem řešených otázek, na nichž bylo rozhodnutí nakonec postaveno. Nutno přitom zdůraznit, že v citovaném usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem zaujal právní názor, že datum uvedené ve smlouvě časově identifikuje okamžik jejího uzavření a prokazuje, že smlouva byla uvedeného dne skutečně uzavřena. Prokáže-li se, že smlouvu účastníci ve skutečnosti uzavřeli jiného dne, než dne uvedeného ve smlouvě, je třeba se zabývat otázkou, zda simulací jiného data uzavření smlouvy nedošlo účastníky k obcházení zákona a zda smlouva není postižena absolutní neplatností. Krajský soud v Ústí nad Labem s odkazem na §588 obč. zák. (kupní smlouva) také zdůraznil, že požadavek písemné formy právního úkonu je splněn pouze v případě, pokud jsou v písemném vyjádření projevu vůle účastníků zachyceny všechny podstatné složky jejich projevu vůle. Písemná forma právního úkonu přitom předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu; datum není obligatorní náležitostí smlouvy, resp. písemného právního úkonu. Týž krajský soud pak v rozsudku ze dne 30. září 2008, sp. zn. 10 Co 1039/2006 (in ASPI) dospěl k závěru, že jedná-li někdo naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k právní perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny. Simuluje-li někdo něco, pak jde o pouhé předstírání něčeho. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; právní perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomuto v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek dle ust. §41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon, jenž je simulovaným (předstíraným) úkonem disimulován.
Z uvedeného vyplývá, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde
u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, in www.nsoud.cz). Tvrzení o simulovaném právním úkonu a o okolnostech, při jejichž prokázání by soud musel dospět k právně kvalifikačnímu závěru o absolutní neplatnosti příslušného právního úkonu, musí podat účastník, jenž takovou neplatnost dovozuje, ledaže by takové okolnosti vyvstaly v průběhu řízení a soud se jimi z moci úřední musel zabývat.
K absolutní neplatnosti smlouvy tedy soud přihlíží ex offo (§37 a násl. obč. zák.) a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti. Lze dovodit, že
v odůvodnění rozhodnutí se však soud musí platností takové smlouvy zabývat jedině tehdy, pokud sám neplatnost úkonu dovodí, anebo, je-li neplatnost úkonu tvrzena.
Je nutno též odlišit důvody neplatnosti, které musí být tvrzeny, mezi něž je možno zařadit ty důvody, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem apod. – srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, in ASPI). Jinak řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, in www.nsoud.cz).
V posuzované věci žalobkyně dovozovala absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy, kterou uzavřely účastnice tohoto řízení, v jiném datu uzavření smlouvy, než které je uvedeno ve smlouvě, a to ve vazbě na další žalovanou učiněné právní úkony, které podle žalobkyně „tvoří soubor simulovaných právních úkonů, které měly zastřít skutkový stav a reálný obsah smluvních ujednání a konečně i pravý důvod jejich uzavření.“ S ohledem na žalobní tvrzení, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení
před soudy obou stupňů vyšlo najevo, a to včetně skutkové i právní argumentace žalobkyně, neměl zde odvolací soud žádný relevantní skutkový podklad pro tvorbu úvahy o možném simulovaném jednání účastnic, v jehož důsledku by předmětná kupní smlouva ze dne 22. 2. 1999 měla být postižena absolutní neplatností. Žalobkyně žádná právně relevantní tvrzení v řízení – jak se podává z obsahu spisu – soudům nenabídla a její právní argumentace je postavena na pouhých domněnkách o blíže skutkově nepodloženém jednání žalované, které mělo podle žalobkyně vést ke zmíněné neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Pokud žalobkyně tvrzení o obcházení zákona v dovolání rozvádí o další skutečnosti (viz str. 5 in fine dovolání a první dva odstavce na str. 6 cit. podání), které v řízení před soudy obou stupňů právně relevantním způsobem tvrzeny nebyly, nebylo možno k těmto novotám při přezkumu rozsudku odvolacího soudu přihlížet (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.), nehledě na skutečnost, že samy o sobě takto tvrzené okolnosti ani nemohly vést k právně kvalifikační úvaze o simulovaném právním úkonu (k tomu srov. již shora cit. judikované závěry).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 1 píms. a), b) a odst. 3 o.s.ř. správný. Protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesní situací, kdy žalobkyně nebyla v tomto řízení úspěšná a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu