ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2873.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2873/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, proti žalovanému D. M. , zastoupenému JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 25, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 101/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2009, č. j. 61 Co 8/2009-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Karla Baumruka, advokáta se sídlem v Klatovech, Pražská 25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 10. 2008, č. j. 7 C 101/2008-103, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „ byt II. kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě č.p. 18 v Hořejším Krušci“ (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 61 Co 8/2009-126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastníkům řízení znám a nejde ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. /dále též jen „o. s. ř./) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 1. 9. 1982 a následné dohody o užívání bytu z téhož dne (z důvodů uvedených v napadeném rozsudku) žalovanému vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu jako bytu podnikového (bez omezení doby jeho užívání), které se ke dni 1. 1. 1992 ze zákona (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „obč. zák.“) transformovalo na jeho právo nájmu. Uzavřel, že samotná skutečnost, že ke dni 31. 8. 1993 přestal žalovaný pracovat pro podnik, jenž mu byt přidělil, neměla za následek ukončení nájmu a že není významné, zda a kdy byt ztratil charakter bytu služebního a že došlo ke změně vlastnictví nemovitosti, v níž se byt nachází.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z důvodů specifikovaných v dovolání nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že „část rozhodnutí o přidělení bytu uvádějící povinnost žalovaného byt vyklidit (po skončení pracovního poměru) není ustanovením vymezujícím dobu trvání užívacího práva a jeho skončení“. Namítal, že odvolací soud ani nezjistil, „kdy a na základě čeho měl vzniknout žalovanému nájemní vztah k předmětnému bytu“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel dovolací námitky žalobce a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. 1. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) uplatnil (námitkou, že odvolací soud „nesprávně zjistil, že rozhodnutí o přidělení podnikového bytu neobsahuje žádné omezení doby, na níž je byt přidělen“).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelem označené otázky přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Podle §154 odst. 1 a §155 obč. zák. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též jen "obč. zák. před novelou") rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem (nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem, o kterýžto případ v této věci nejde) vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; právo osobního užívání jako právo časově neomezené (srov. §153 obč. zák. před novelou) vzniklo občanovi dohodou o odevzdání a převzetí bytu. Právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu byla tedy dohoda o odevzdání a převzetí bytu a tou byl v souzené věci žalovanému přenechán předmětný byt do užívání na dobu neurčitou (za omezení doby přidělení a užívání bytu na dobu trvání pracovního poměru nelze ostatně považovat upozornění obsažené v rozhodnutí o přidělení bytu, že po ukončení pracovního poměru bude muset žalovaný byt vyklidit).
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že k 1. 1. 1992 právo osobního užívání předmětného bytu žalovaného trvalo; podle §871 odst. 4 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se tak toto právo transformovalo dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Již dřívější právní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966 pod pořadovými čísly 47 a 78, Občanský zákoník, komentář, díl I., Praha, Panorama 1987, str. 643 a násl.) vycházela z názoru, že skončení pracovního poměru uživatele podnikového bytu nemělo samo o sobě za následek zánik jeho práva osobního užívání bytu; příslušná organizace se mohla - za splnění dalších podmínek stanovených v §184 písm. a) obč. zák. před novelou - domáhat zrušení práva osobního užívání bytu. Také za účinnosti občanského zákoníku ve znění po novele provedené s účinností k 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., je zastáván názor, že ukončení pracovního poměru nájemce služebního bytu u pronajímatele nepůsobí zánik práva nájmu bytu, resp. změnu charakteru bytu jako bytu služebního ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., ale je toliko důvodem k výpovědi pronajímatele z nájmu služebního bytu podle §711a odst. 1 písm. b) obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97). Skončením pracovního poměru skončí nájemní poměr pouze v případě, je-li ujednáno, že nájemní poměr bude trvat po dobu trvání pracovního poměru nájemce u pronajímatele (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 17/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), o tento případ však v projednávané věci nejde .
V ustálené judikatuře nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. vstupuje nový vlastník věci do původního nájemního vztahu, tj. do nájemního vztahu existujícího v době nabytí vlastnického práva k věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, rozsudek téhož soudu ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 836/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 1997, pod číslem 84), ani odklon od názoru, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4858/2008, rozsudek téhož soudu ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000).
Námitka, že o přidělení bytu žalovanému nerozhodl bývalý MNV, byla vznesena teprve v dovolacím řízení, tedy v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrady za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je zástupce žalovaného povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu