ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3031.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3031/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce JUDr. J. K. , proti žalované S. V. , zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, o určení nájemce nemovitostí, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 291/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. března 2010, č. j. 29 Co 134/2009-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.300,- Kč k rukám JUDr. Milana Štětiny, advokáta se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. srpna 2008, č. j. 9 C 291/2002-296, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 9 C 291/2002-305, výrokem I. zamítl žalobu o určení, že žalobce je nájemcem tam specifikovaných nemovitostí, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uzavřít s P. P. (vnučkou žalobce) kupní smlouvu, jejímž předmětem by byly „nemovitosti nacházející se v k. ú. a obci Skalice u České Lípy, zapsané na LV č. 330, tj. objekt bydlení čp. 53 na st. p. č. 332, st. p. č. 332 o výměře 1138 m2, p. č. 457 o výměře 917 m2, p. č. 459/2 o výměře 456 m2“ , a dále „nemovitosti nacházející se v k. ú. a obci Česká Lípa, zapsané na LV č. 4772, tj. objekt bydlení čp. 531 na st. p. č. 496, st. p. č. 496 o výměře 149 m2“ (dále jen „předmětné nemovitosti“), výrokem III. žalobci uložil povinnost vyklidit a předat žalované tam specifikované nemovitosti do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 29 Co 134/2009-419, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a III. tak, že určil, že žalobce je nájemcem „nemovitostí zapsaných na LV č. 330 v k. ú. a obci Skalice u České Lípy u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa, tj. objektu bydlení čp. 53 na st. p. č. 332, st. p. č. 332, p. č. 457 a p. č. 459/2 (výrok I.), a zamítl žalobu na vyklizení těchto nemovitostí (výrok III.); současně ho potvrdil v zamítavém výroku II. o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s Petrou Pauerovou (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky IV. – VI.).
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku II. vzal odvolací soud z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne 2. srpna 1996 uzavřeli žalobce a žalovaná (vlastnice předmětných nemovitostí) smlouvu, v níž se žalovaná kromě jiného zavázala uzavřít s P. P., (vnučkou žalobce), kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí za kupní cenu 10.000,- Kč do třiceti dnů poté, co P. P. dovrší 21 let svého věku (dále jen „smlouva ze dne 2. srpna 1996“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva ze dne 2. srpna 1996 je podle svého obsahu nepojmenovanou smlouvou ve smyslu §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy ze dne 2. srpna 1996 (dále jen „obč. zák.“). Poté – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002 – uzavřel, že smlouva ze dne 2. srpna 1996 je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť nelze sjednat závazek uzavřít určitou smlouvu mezi jinými subjekty, než mezi kterými má být tato smlouva v budoucnu uzavřena. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku II. není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v zamítavém výroku II. rozsudkem odvolacího soudu (viz potvrzující výrok II. napadeného rozsudku), bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadený potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu spočívá na právním názoru, že smlouva ze dne 2. srpna 1996 je tzv. nepojmenovanou smlouvou (§51 obč. zák.), která je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že je nepřípadný odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005, uveřejněný pod C 4183 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že smlouvu o smlouvě budoucí lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby. V souzené věci totiž o takovou smlouvu nešlo už proto, že ze smlouvy o smlouvě budoucí ve prospěch třetího by pro třetího muselo plynout pouze oprávnění a nikoli také povinnost, tj. v daném případě nejen právo, nýbrž i povinnost uzavřít kupní smlouvu, a navíc i povinnost zaplatit kupní cenu, byť zde pouze ve výši 10.000,- Kč.
V rozsudku ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, uveřejněném pod C 2896 v sešitě č. 30 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „uveřejněný rozsudek“), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že zavázat se k uzavření smlouvy budoucí mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (v projednávaném případě o takovou situaci nešlo). Z odůvodnění uveřejněného rozsudku vyplývá, že smlouva uzavřená mezi subjekty, které neměly být účastníky budoucí kupní smlouvy, je smlouvou nepojmenovanou (§51 obč. zák.). Taková smlouva je však absolutně neplatná (§39 obč. zák.), neboť porušuje zákaz vyslovený v ustanovení §51 obč. zák. neodporovat účelu zákona, jímž je v případě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle §50a obč. zák. založení smluvní povinnosti jednoho či obou jejích účastníků. Takováto smlouva navíc neobsahuje žádný vynutitelný závazek. Pokud se totiž subjekt zaváže k uzavření smlouvy (jako dvoustranného právního úkonu), lze tuto jeho povinnost vymáhat pouze žalobou na nahrazení projevu vůle (§161 odst. 3 o.s.ř.); taková žaloba však logicky vzato nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků smlouvy, jíž je sjednáváno uzavření budoucí smlouvy. K právním názorům vyjádřeným v uveřejněném rozsudku se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku z 23. ledna 2008, sp. zn. 26 Odo 1100/2006, uveřejněném pod č. 84 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 744/2006, a dále též v usneseních z 30. ledna 2008, sp. zn. 33 Odo 401/2006, a z 26. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 1814/2008, a sdílí je i v projednávaném případě.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že smlouva ze dne 2. srpna 1996 je tzv. nepojmenovanou smlouvou (§51 obč. zák.), která je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Dovolací soud pro úplnost navíc připomíná, že žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna uzavřít s P. P. (vnučkou žalobce) smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí obsahově specifikovanou ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, lze kvalifikovat jako žalobu na nahrazení projevu vůle (§161 odst. 3 o.s.ř.). V daném případě přitom šlo o nahrazení prohlášení žalované, že návrh na uzavření citované smlouvy (obsažený v žalobě) přijímá (§43c obč. zák.). Měla-li však být navrhovaná smlouva uzavřena mezi žalovanou a P. P., která návrh na její uzavření neučinila a ani se řízení o nahrazení projevu vůle neúčastnila, nemohlo být uvedenému žalobnímu návrhu vyhověno (pro nedostatek aktivní věcné legitimace), i kdyby smlouva ze dne 2. srpna 1996 byla platná. Projevem vůle směřujícím k uzavření smlouvy (návrhem na uzavření smlouvy) totiž v případě jeho přijetí je vázán pouze jeho navrhovatel (§43a odst. 1 obč. zák.). Je tudíž pojmově vyloučeno, aby se nahrazení akceptačního prohlášení ve smyslu §43c obč. zák. mohl domáhat subjekt odlišný od osoby, která má být přijatým návrhem vázána.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.000,- Kč (srov. §2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu