ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3526.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3526/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce F. M. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem v Humpolci, Nerudova 185, proti žalovanému E. P. , zastoupenému Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 141/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 17 Co 483/2008-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Sedláka, advokáta se sídlem v Humpolci, Nerudova 185, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 12. 2007, č. j. 8 C 141/2007-72, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt v přízemí domu č.p. 41 ve Z. zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, na listu vlastnictví č. 47 pro obec Herálec, katastrální území Z., sestávající ze čtyř pokojů, kuchyně, WC, koupelny, spíže, komory, dvou chodeb a verandy (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“, popř. „předmětný dům“), a to do pěti měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalovaný je bývalým manželem jeho dcery, že manželství trvající od 15. 5. 1992 do 4. 4. 2007 zaniklo rozvodem, že příčiny rozvratu byly shledány v rozdílných názorech na řešení společných problémů, že v bytě kromě účastníků bydlí dcera žalobce s třemi nezl. dětmi, které jí byly na dobu po rozvodu svěřeny do výchovy, že žalovaný za trvání manželství dům postupně zrekonstruoval (na financování přestavby použil i peníze, které obdržel jako pojistné plnění za úraz, který přitom utrpěl), že po dobu trvání manželství účastníci společně s dalšími rodinnými příslušníky společně hospodařili, že mezi žalovaným a jeho bývalou manželkou (dcerou žalobce) dochází ke konfliktům, jenž jsou řešeny ve správním řízení, a že žalobce odvolal souhlas s bydlením žalovaného v předmětném domě. Dospěl k závěru, že právo žalovaného užívat předmětný byt bylo odvozeno od souhlasu žalobce, a poté, co souhlas s užíváním bytu odvolal, užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu. Proto žalobě s ohledem na ustanovení §126 občanského zákoníku v platném znění (dále jen „obč. zák.“) vyhověl. Neshledal důvody pro odepření ochrany práva žalobce ani pro přiznání bytové náhrady (§3 obč. zák.). Vzhledem k současným poměrům žalovaného stanovil lhůtu k vyklizení v délce pěti měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, č.j. 17 Co 483/2008-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě k plnění změnil tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, přisvědčil i jeho právnímu závěru, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu a že žalobě je třeba s ohledem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhovět. Odvolací soud zjistil, že po rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný opakovaně napadl bývalou manželku (dceru žalobce), poškozoval zařízení domu, že mu bylo předběžným opatřením uloženo zdržet se vstupu do předmětného domu, že ukončil pracovní poměr, pobírá podporu v nezaměstnanosti a částečný invalidní důchod a uzavřel, že soud prvního stupně správně posoudil věc i z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Lhůtu k vyklizení zkrátil na dobu jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, a to s přihlédnutím k tomu, že od rozhodnutí soudu prvního stupně již uplynula delší doba (11 měsíců).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že otázku, zda tu jsou důvody, pro které lze s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. vázat jeho vyklizení na zajištění bytové náhrady, vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Poukázal na to, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že tento byt spolu s jeho dcerou a jejich nezl. dětmi užíval za trvání manželství, které bylo po více než 15 letech rozvedeno. Vytýkal soudům obou stupňů, že nepřihlédly dostatečně k jeho výraznému podílu na údržbě a rekonstrukci předmětného domu, při níž utrpěl vážný úraz, v jehož důsledku je osobou s trvalým zdravotním postižením a že vyplacené pojistné plnění (přes 90.000,- Kč) investoval do předmětného domu. Soudy dostatečně nezohlednily ani jeho tíživou životní situaci; po skončení zaměstnání budou jeho příjmy stačit jen na výživné pro děti, nemá jinou možnost bydlení, investice do domu mu žalobce neuhradil, bývalá manželka užívá veškerý majetek ve společném jmění a nechce jednat o jeho vypořádání. Uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřiměřeně tvrdé, a že s ohledem na skutkové okolnosti věci, lze s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. (za situace, kdy společné užívání bytu není možné) uložit žalobci povinnost zajistit mu bytovou náhradu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření namítl, že rozhodnutí v dané věci není zásadně právně významné, a proto by mělo být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto. Ztotožnil se s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že žalovanému a jeho dceři svědčilo právo užívat byt jen na základě rodinných vztahů s žalobcem. Protože se žalovaný k žalobci i k jeho dceři chová velmi hrubým způsobem, manželství jeho dcery a žalovaného bylo rozvedeno, nemá žalobce zájem, aby žalovaný bydlel v jeho nemovitosti.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 24. 11. 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku o povinnosti žalovaného byt vyklidit a dále ve výroku o jeho povinnosti vyklidit jej ve stanovené lhůtě (tedy bez zajištění bytové náhrady), změnil jen délku lhůty k vyklizení. Se zřetelem k tomu, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, týkající se vyklizovací povinnosti žalovaného nebyl dovoláním zpochybněn, zabýval se dovolací soud posouzením přípustnosti dovolání jen ve vztahu k potvrzujícímu výroku o bytové náhradě pro žalovaného (jímž je i rozhodnutí, že vyklizení není na zajištění bytové náhrady vázáno - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 13, ročník 1997, pod č. 104, rozsudek téhož soudu ze dne 1. 6. 2001, sp.zn. 26 Cdo 365/2000).
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, není jím však rozhodování o lhůtě k plnění; přitom lhůtou k vyklizení bytu je příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyklidit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1993). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (vyklizení bytu bez bytové náhrady) potvrdil (změnil ho pouze ve lhůtě k plnění - vyklizení bytu), nemůže být dovolání proti tomuto výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, a z následujících důvodů není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) tím, že nevzal „dostatečně“ v úvahu okolnosti namítané dovolatelem, nesprávně posoudil možnost vázat s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyklizení žalovaného na bytovou náhradu.
Otázkou, zda vyklizení (bývalého) manžela, který po odvolání souhlasu rodičů (vlastníků) druhého manžela užívá jejich byt (dům) bez právního důvodu, má být vázáno na zajištění bytové náhrady, se zabýval Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1167/2007, již zmíněný rozsudek sp.zn. 3 Cdon 131/1996, rozsudek z 12. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1009/2004). Dovodil, že manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodičů druhého manžela (vlastníků), je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění bytové náhrady; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit pouze postupem podle §3 odst. 1 obč. zák.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010) zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - vyklizení žalovaného (užívajícího byt bez právního důvodu) vázat na zajištění bytové náhrady; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přihlédl k okolnostem na straně žalobce (vlastníka předmětného bytu), ale i žalovaného, jehož se vyklizení týká a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není poskytnutí bytové náhrady namístě. Pokud dovolatel závěr odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v dovolání (a přikládá jim jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, usnesení ze dne 20. ledna 2005, sp.zn. 26 Cdo 866/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 9. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 180/2004,) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 360,- Kč z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. února 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu