ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3587.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3587/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ Ing. J. F. , a b/ Ing. M. B. , zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slavíkova 1568/23, proti žalované městské části Praha 8 , se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 273/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 25 Co 552/2009-149, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. března 2009, č. j. 13 C 273/2007-118, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. září 2009,
č. j. 13 C 273/2007-136, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalované
ze dne 18. června 2007 z nájmu žalobců k „bytu, P.“ (dále jen „výpověď ze dne 18. června 2007“, resp. „výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 25 Co 552/2009-149, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 18. června 2007 z nájmu žalobců k předmětnému bytu je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka bytu) zastoupená advokátkou JUDr. Evou Kuchtovou dala žalobcům (manželům – společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu datovanou dnem 18. června 2007 (dále opět jen „výpověď ze dne 18. června 2007“, resp. „výpověď“), kterou žalobce a/ obdržel dne 21. června 2007 a žalobkyně b/ dne 3. července 2007. Odvolací soud – po zopakování důkazů přečtením usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 20. prosince 2006, č. 0667/3.RMČ/2006 (dále též jen „citované usnesení“), a přílohy č. 2 Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8 – vzal rovněž za zjištěno, že citovaným usnesením rada městské části Praha 8 schválila přílohu č. 2 Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8, kterou s účinností od 1. ledna 2007 zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8 mimo jiné „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů, dávat v těchto věcech pokyny právním zástupcům městské části Praha 8 a správním firmám a rozhodovat o zpětvzetí těchto výpovědí“ . Vycházeje z uvedených skutkových zjištění pak učinil skutkový závěr, že výpověď ze dne 18. června 2007, o níž ve skutečnosti rozhodl vedoucí bytového odboru úřadu městské části Praha 8, byla žalobcům dána bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že správa bytového fondu patří do samostatné působnosti městské části (§18 odst. 1 písm. b/ zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném v době dání /doručení/ výpovědi – dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“) a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (§94 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb.). V této souvislosti konstatoval, že v řízení nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by si zastupitelstvo městské části Praha 8 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu. Poté dovodil, že svěřuje-li zákon č. 131/2000 Sb. rozhodování v záležitostech samostatné působnosti městské části (v daném případě v záležitostech správy bytového fondu) radě městské části, nemůže být tato pravomoc platně převedena na jiný orgán (v souzené věci na vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8), jestliže to zákon výslovně nepřipouští; na rozhodování veřejnoprávních korporací jakou je i hlavní město Praha (§1 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.) totiž nelze aplikovat princip „co není zakázáno, je dovoleno“. Pokud tedy zákon rozhodování v otázkách správy bytového fondu svěřuje do kompetence rady městské části, nelze to považovat pouze za její právo o takových otázkách rozhodnout, nýbrž i za její povinnost. Uzavřel, že výpověď
ze dne 18. června 2007 daná žalobcům bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8 je proto absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání /doručení/ výpovědi – dále jen „obč. zák.“). Dodal, že absolutní neplatnost výpovědi přitom nelze zhojit ani jejím dodatečným schválením v radě městské části. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 18. června 2007 je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřovala jednak v tom, že odvolací soud se zabýval neplatností výpovědi z důvodu absence předchozího souhlasu rady městské části, i když žalobci v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nenapadli,
a dále v tom, že odvolací soud zamítl její návrh na provedení důkazu „usnesením rady městské části Praha 8 ze dne 25. 03. 2009, č. Usn RMC 218/2009“ , kterým rada městské části dala jednoznačně najevo vůli „dát nájemcům bytů výpověď tam, kde jsou splněny výpovědní důvody, přičemž k dání výpovědi zmocnila jinou osobu“ . V této souvislosti namítla, že popsaná vůle rady městské části vyplývala již z jejího usnesení ze dne 20. prosince 2006, č. 0667/3.RMČ/2006, že tuto skutečnost odvolací soud nevzal při hodnocení provedených důkazů v úvahu a že tudíž nemá oporu v provedeném dokazování skutkový závěr, že o dání výpovědi rada městské části Praha 8 nerozhodla. Vyjádřila přesvědčení, že v daném případě rada městské části o výpovědi rozhodla právě „usnesením, kterým zmocnila k rozhodování a podávání pokynů k výpovědi z nájmu bytů vedoucího přísl. odboru v rámci organizačního řádu“ ; tímto usnesením totiž byla vůle rady městské části v zásadních bodech vytvořena
tak, aby vedoucí příslušného odboru úřadu městské části mohl v jejích intencích jednat. Zde odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/2004. Dodala, že v neposlední řadě rada městské části „tuto svoji vůli stvrdila svým usnesením – tzv. “dodatečným souhlasem“, a to přímo v konkrétním případě“ . Dovolatelka měla rovněž za to, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem. V tomto ohledu mu především vytkla, že nepřipustil možnost delegace rozhodovacích pravomocí rady městské časti na jiný orgán městské části. Podle jejího mínění za situace, kdy byl zákonem č. 145/2001 Sb. s účinností od 27. dubna 2001 vypuštěn výslovný zákaz přenesení pravomocí zastupitelstva a rady městské části dříve zakotvený v §81 odst. 2 větě druhé, §94 odst. 1 a §103 větě druhé zákona č. 131/2000 Sb., je v oblasti soukromoprávních vztahů, jichž se účastní městská část hlavního města Prahy, nutno vycházet ze zásady, resp. z principu „co není zakázáno, je dovoleno“ (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Pokračovala, že dává-li městská část výpověď z nájmu bytu, nevykonává tím veřejnou moc, nýbrž tak činí na základě práva, které pro ni vyplývá z postavení pronajímatele bytu; záležitosti ve věcech správy bytového fondu tudíž spadají do soukromoprávních vztahů. Z uvedeného dovozovala, že rozhodování městské části v těchto záležitostech může být naplněno i tím, že rada svým usnesením zmocní ke konkrétní rozhodovací činnosti v této oblasti jiný subjekt. Na podporu tohoto názoru odkázala rovněž na ustanovení §68 odst. 2 písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb., podle něhož radě hlavního města Prahy je vyhrazeno ukládat Magistrátu hlavního města Prahy úkoly v oblasti samostatné působnosti hlavního města Prahy a kontrolovat jejich plnění. Dodala, že citované ustanovení obdobně platí i pro radu městské části a úřad městské části (§94 odst. 1 poslední věta a §103 zákona č. 131/2000 Sb.). Navíc měla za to, že správnost jejích názorů podporuje také právní úprava obsažená v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“), která se sice na hlavní město Prahu nevztahuje (§150 zákona č. 128/2000 Sb.), avšak vychází ze stejných základních principů jako zákon č. 131/2000 Sb. Je-li tedy v ustanovení §102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb. uvedeno, že rada obce nemůže svěřit starostovi obce nebo obecnímu úřadu rozhodování v záležitostech uvedených v odstavci 2 s výjimkou záležitostí uvedených v odstavci 2 písm. k/ a m/, „je zřejmé, že tak může učinit v ostatních případech, které nejsou přímo v ustanovení §102 odst. 2 uvedeny“ . Rovněž namítla, že i kdyby rada městské části nemohla přenést své rozhodovací pravomoci na úřad městské části nebo jiný subjekt, pak ne každý rozpor se zákonem v soukromoprávní sféře má automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu. V této souvislosti opět odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/2004. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení
(jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. z obsahu spisu nevyplynuly).
Ve smyslu §212a odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud může ve věcech neuvedených
v §120 odst. 2 o.s.ř. (o takovou věc jde i v projednávaném případě) přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i z jiných důvodů, než které byly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2 o. s. ř.), ledaže jde o případ, kdy odvolání – ani přes výzvu soudu prvního stupně učiněnou postupem podle §43 odst. 1 (§209 o. s. ř.) – neobsahovalo žádné odvolací důvody. V takovém případě totiž odvolání musí být odmítnuto (§211 a §43 odst. 2 o. s. ř.).
Protože odvolání žalobců směřující proti rozsudku soudu prvního stupně
ze dne 16. března 2009, č. j. 13 C 273/2007-118 (ve spojení s doplňujícím usnesením), obsahovalo řádné vymezení uplatněných odvolacích důvodů (viz podání ze dne
19. května 2009 na č. l. 124 – 130 spisu), byl odvolací soud oprávněn citovaný rozsudek přezkoumat i z jiných, než v odvolání výslovně uplatněných odvolacích důvodů. Nelze mu proto úspěšně vytýkat, že se zabýval neplatností výpovědi z důvodu absence předchozího souhlasu rady městské části, byť žalobci v tomto směru v odvolání nic nenamítali.
Ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede; není tudíž povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.); neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že zamítl její návrh na provedení důkazu „usnesením rady městské části Praha 8 ze dne 25. 03. 2009, č. Usn RMC 218/2009“ , kterým rada městské části dala jednoznačně najevo vůli „dát nájemcům bytů výpověď tam, kde jsou splněny výpovědní důvody, přičemž k dání výpovědi zmocnila jinou osobu“ . Odvolací soud však v odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl; zaujal totiž názor, že pro účely posouzení neplatnosti výpovědi ze dne 18. června 2007 jsou nerozhodné okolnosti nastalé až po jejím doručení žalobcům. K rozhodnutí, že takový důkaz neprovede, mu pak ve světle uvedeného právního názoru plně dostačovalo, že tento důkaz dovolatelka při odvolacím jednání dne 16. března 2010 specifikovala jen tak, že jde o „dodatečné“ usnesení rady městské části Praha 8. V kontextu přednesů, které na uvedeném odvolacím jednání zazněly, nebylo totiž žádných pochyb o tom, že dovolatelka výrazem „dodatečné“ rozuměla právě takové své usnesení, jež bylo přijato až po dání výpovědi žalobcům (srov. protokol o odvolacím jednání na č. l. 144 – 145 spisu). Řízení proto není zatíženo vytýkanými vadami, natož vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojila právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění vztahující se ke skutkovému závěru, že výpověď ze dne 18. června 2007 byla žalobcům dána bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8. Jinak řečeno dovolatelka nesouhlasila se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídla vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (z přečtených listinných důkazů – z usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 20. prosince 2006, č. 0667/3.RMČ/2006, a z přílohy č. 2 Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. K dovolací námitce (učiněné s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04), že citovaným usnesením byla vůle rady městské části v zásadních bodech vytvořena tak, aby vedoucí příslušného odboru úřadu městské části mohl v jejích intencích jednat, lze navíc uvést následující. Vůle městské části dát právě žalobcům výpověď z nájmu předmětného bytu jako jim adresovaný hmotněprávní úkon nemohla být ani v základních obrysech vytvořena tím, že rada městské části zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů“ , tj. činit hmotněprávní úkony určitého typu (výpovědi z nájmu bytu) vůči blíže neurčeným adresátům (jako nájemcům obecních /městských/ bytů). Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném
pod č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a zejména v zákoně č. 131/2000 Sb. – dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu (tehdy §18 odst. 1 písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb.)
a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není
– §89 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 3 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil
rovněž v rozsudcích z 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, a z 11. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 4831/2008. V rozsudku ze dne 3. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 3479/2007, Nejvyšší soud – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 367/1990 Sb. a především v zákoně č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – mimo jiné i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, dovodil, že obvodní rada nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti (v oblasti správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, že dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák., jež působí ex tunc,
a že tudíž absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. V poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a především v zákoně č. 131/2000 Sb. se k uvedeným právním názorům Nejvyšší soud přihlásil především v rozsudku
z 26. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 1619/2010 (v němž rovněž dovodil, že není-li oprávněn bez předchozího schválení v radě městské části dát platně výpověď z nájmu bytu ani sám její starosta /srov. výše uvedené rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 350/2007/, tím spíše tak nemůže učinit odbor magistrátu hlavního města Prahy) – ústavní stížnost podaná proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 140/11, a dále v rozsudcích z 9. prosince 2010,
sp. zn. 26 Cdo 140/2010, a z 9. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 1747/2010. V posledně uvedeném rozsudku přitom přijal a odůvodnil závěr, že ze zákona č. 131/2000 Sb. nelze dovodit možnost libovolného přenášení rozhodovacích kompetencí vlastním rozhodnutím rady městské části na jiný subjekt. Pravidla tvorby vůle územních samosprávných celků, včetně působnosti jejich orgánů, jsou totiž upraveny zákonem a mají svůj fundament v (kogentních) normách práva veřejného (srov. nález Ústavního soudu České republiky
z 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný pod č. 61 ve svazku č. 22 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný pod č. 103 ve svazku č. 23 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Změna těchto pravidel vlastním rozhodnutím územních samosprávných celků proto přichází v úvahu jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Mimo uvedený rámec („co není dovoleno, je zakázáno“) územní samosprávné celky tato pravidla měnit nemohou, neboť pak by ve skutečnosti nahrazovaly výkon státní (zákonodárné) moci, jež je Ústavou svěřen Parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy České republiky). Obdobně vyznívá i závěr nálezu Ústavního soudu České republiky
ze dne 19. května 1999, sp. zn. Pl. ÚS 4/98, uveřejněného pod č. 78 ve svazku č. 14 z roku 1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeného pod č. 126/1999 Sb., podle něhož to, co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemohou obce upravovat odchylně (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2007, sp. zn. Pl. ÚS 21/06, uveřejněný pod č. 96 ve svazku č. 45 z roku 2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášený pod č. 191/2007 Sb.). K dovolací námitce týkající se možnosti přenesení pravomocí rady městské části po účinnosti zákona č. 145/2001 Sb. dovolací soud navíc dodává následující. Je nesporné, že zákonem č. 145/2001 Sb. byla v ustanovení §81 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. zrušena věta druhá (čl. I., bod 92. zákona č. 145/2001 Sb.) ve znění: Zastupitelstvo hlavního města Prahy ani rada hlavního města Prahy nemohou na Magistrát přenést výkon pravomocí, které jsou jim svěřeny zákonem (uvedené se za použití §94 odst. 1 a §193 zákona č. 131/2000 Sb. vztahuje i na radu městské části a úřad městské části). Z toho však nelze dovozovat (jak se o to pokouší dovolatelka),
že po zrušení uvedené věty bylo takové přenášení pravomocí (v daném případě v oblasti samostatné působnosti) bez dalšího přípustné. Tomuto názoru nasvědčuje i to,
že podle §81 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb. (byť ve znění účinném v současné době) rozhoduje magistrát (úřad městské části) v samostatné působnosti pouze v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem. Rozhodování ve věcech správy bytového fondu (nyní §18 odst. 1 písm. b/ zákona č. 131/2000 Sb.) takovým případem není.
Se zřetelem k řečenému lze – stejně jako v rozsudcích Nejvyššího soudu z 9. prosince 2010, sp. zn. 26 Cdo 140/2010, a z 9. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 1747/2010 – uzavřít, že lze pokládat za správný právní názor, že rada městské části nemůže platně převést své pravomoci v oblasti samostatné působnosti (konkrétně v oblasti správy bytového fondu) na jiný orgán
(v souzené věci na vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8), jestliže to zákon výslovně nepřipouští.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (který se dovolatelce nepodařilo zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že výpověď ze dne 18. června 2007 daná žalobcům bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.)
– dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011UDr. Miroslav Ferák
předseda senátu