ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4153.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4153/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce P. M. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalované REDUTA s. r. o. , IČ: 25994085, se sídlem v Náchodě 1, Plhovská 340, zastoupené JUDr. Janem Kunzem, advokátem se sídlem v Opavě, U Hřbitova 34, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 C 38/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2008, č. j. 20 Co 515/2006-167, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem z 19. 9. 2006, č. j. 14 C 38/2006-85, uložil žalované povinnost „vyklidit nebytové prostory v budově čp. 340 v N. na pozemku – stavební parcele č. 567/2 a na pozemku – stavební parcele č. 3564 v obci a katastrálním území N. (dále „předmětný dům“, resp. „dům“) do 3 dnů od právní tohoto rozhodnutí“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci je dána podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, pravomoc českých soudů a že rozhodným právem je právo české. Žalobce je vlastníkem předmětného domu a nájemní smlouvou, kterou účastníci uzavřeli 1. 7. 2003, pronajal žalované všechny nebytové prostory v domě na dobu neurčitou za nájemné ve výši 1.000.000,- Kč ročně. Ve smlouvě bylo také ujednáno, že žalovaná je oprávněna nebytové prostory podnajímat. Ta zčásti užívala nebytové prostory sama (jedno patro s restaurací), zčásti je podnajala smlouvami z 1. 11. 2003, 24. 9. 2004, 1. 8. 2005 a 1. 10. 2005. Nájemní smlouvu, kterou dne 29. 12. 2004 L. B. jako zmocněnec žalobce uzavřel se žalovanou, za níž jednal rovněž jako její jednatel, podle které žalobce přenechal žalované do užívání (celý) předmětný dům na dobu určitou do 31. 12. 2009 s možností jednostranného prodloužení nájmu žalovanou za nájemné ve výši 1.000.000,- Kč ročně s inflační doložkou, považoval soud prvního stupně za neplatný právní úkon podle §39 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Zájmy L. B. jako zástupce byly podle §22 odst. 1 obč. zák. v rozporu se zájmy zastoupeného žalobce, jak soud prvního stupně podrobně rozvedl. Nájem žalované k nebytovým prostorám v domě sjednaný smlouvou z 1. 7. 2003 zanikl písemnou výpovědí žalobce z 23. 12. 2005. Výpověď byla žalované doručována prostřednictvím zmocněnce žalobce J. B. a jednatel žalované L. B. ji 30. 12. 2005 převzal, což však odmítl písemně potvrdit. I kdyby toho dne výpověď doručena nebyla, je nepochybné, že žalované byla doručena před 23. 1. 2006, kdy sdělila žalobci, že tato výpověď z 23. 12. 2005 je právně neúčinná vzhledem k tomu, že nájem je založen nájemní smlouvou z 29. 12. 2004. Nájem žalované k nebytovým prostorám v domě žalobce zanikl uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty stanovené §12 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Žalovaná nadále užívá nebytové prostory bez právního důvodu minimálně prostřednictvím podnájemců, od nichž požaduje placení podnájemného, což je soudu prvního stupně známo z jeho činnosti, neboť někteří z nich skládají podnájemné do soudní úschovy. Neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobce k předmětnému domu, a podle §126 odst. 1 obč. zák. jí proto bylo uloženo, aby nebytové prostory v domě vyklidila.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 15. 4. 2008, č. j. 20 Co 515/2006-167, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poukázal na to, že vlastnická žaloba na vyklizení nemovitosti podle §126 odst. 1 obč. zák. může mít úspěch pouze za splnění dvou předpokladů – že žalobce prokáže vlastnické právo k nemovitosti a že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Dále uvedl, že žalobce neoprávněné zásahy žalované do jím tvrzeného vlastnického práva k předmětnému domu neprokázal, a proto se nezabýval otázkou aktivní věcné legitimace. Konstatoval jen, že samotný výpis z katastru nemovitostí neprokazuje, že žalobce, který je občanem USA, je vlastníkem předmětného domu a nevypovídá nic o tom, zda nenabyl vlastnictví v rozporu s §17 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon. Dále vycházel z toho, že na základě nájemní smlouvy z 1. 7. 2003 žalovaná užívala část nebytových prostor v domě k provozování restaurace a část přenechala do podnájmu třetím osobám. Žalobce jí však vyloučil v době rozhodování soudu z užívání nebytových prostor, ve kterých provozovala restauraci, neboť je pronajal novému nájemci. To vypověděl už před soudem prvního stupně svědek J. B. - správce předmětného domu a účastníci shodně potvrdili i před odvolacím soudem. Odvolací soud rovněž zjistil, že usnesením soudu prvního stupně z 12. 4. 2006, č. j. Nc 7508/2006-7, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze 4. 9. 2006, č. j. 20 Co 272/2006-23, byl proveden soupis movitých věcí žalované nacházejících se v domě podle §672 odst. 2 obč. zák. (zadržení věcí žalobcem jako pronajímatelem na dlužné nájemné), které tak žalovaná vyklidit nemůže. Účastníci se dále shodli, že v domě zůstala automatická pračka žalované, která sepsána nebyla. Na výzvu z 19. 12. 2007, kterou žalovaná žádala její vydání, reagoval žalobce dopisem ze 7. 1. 2008, v němž „odmítl stanovit dodatečný termín k vyklizení nemovitosti a vyklizení podmínil vyklizením dalších věcí, o kterých tvrdí, že jsou žalované“. Z tohoto hlediska hodnotil odvolací soud žalobu jako šikanozní. Vlastnické právo žalované k dalším věcem - rádiu a vojenskému mikroskopu ani souhlas žalované s jejich umístěním v domě žalobce nebyly prokázány. Pokud by žalovaná předmětné nebytové prostory v domě žalobce užívala, odpovídala by i za věci, které tam byly umístěny s jejím souhlasem. Tak tomu však není, neboť žalovaná restauraci neprovozuje a po ní ji provozovala řada dalších osob. Nebytové prostory v domě neužívá žalovaná ani prostřednictvím podnájemců. Přestože jsou žalobci tyto osoby známy, nepodal proti nim žalobu na ochranu svého vlastnického práva. Kromě toho vyzval žalovanou ve výpovědi z nájmu z 23. 12. 2005 jen k vyklizení nebytových prostor jí užívaných (restaurace) s tím, že všechny platby podnájemců budou převedeny na něj. Z toho vyplývá, že s užíváním nebytových prostor podnájemci souhlasí, pouze chce, aby úhrady byly placeny k jeho rukám. Pokud své rozhodnutí změní, nic mu nebrání domáhat se ochrany vlastnického práva přímo proti podnájemcům, a nikoliv proti žalované, která předmětné nebytové prostory neužívá a nemá reálnou možnost podnájemce vyklidit. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal neoprávněné zásahy žalované do vlastnického práva k předmětnému domu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Aniž by se zabýval jeho přípustností, namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že neposkytl žalované součinnost při vydání automatické pračky. Dopisem z 19. 12. 2007, který obdržel následující den, sdělila, že je ochotná převzít pračku do pěti dnů od jeho doručení. Kvůli vánočním svátkům však nebylo možné lhůtu dodržet. Žalované odpověděl dopisem ze 7. 1. 2008, ve kterém ji vyzval, aby celou nemovitost, resp. nebytové prostory, okamžitě vyklidila. Navzdory tomu se však žalovaná o vyklizení nikdy ani nepokusila. V podání z 9. 1. 2008 také uvedl, že kromě sepsaného rádia zůstaly v nebytových prostorách užívaných žalovanou další rádio a mikroskop, a to poté, co žalovaná dům opustila, takže odpovídá za jejich umístění v domě. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1713/98 a navrhl důkaz výslechem svědka, čímž se však odvolací soud nezbýval. Nebyl ani poučen, jaké skutečnosti opomněl tvrdit a jaké důkazy měl navrhovat. Zjištění odvolacího soudu, že souhlasí s užíváním nebytových prostor třetími osobami, je v rozporu s provedenými důkazy. Žalobou se domáhal vyklizení veškerých nebytových prostor v domě. Při jednání odvolacího soudu dne 8. 4. 2008 zdůraznil, že se primárně domáhá vyklizení celého domu, resp. všech nebytových prostor, stejně jako v dopise adresovaném žalované ze 7. 1. 2008. Odvolací soud sice poukázal na výpověď správce J. B. před soudem prvního stupně ze dne 19. 9. 2006, ale je povinen rozhodovat podle stavu zjištěného ke dni rozhodování, kdy nebylo pochyb, že požaduje vyklizení veškerých nebytových prostor v domě. K možnosti domáhat se jejich vyklizení přímo proti podnájemcům uvádí, že mu není nic známo o jejich vztazích se žalovanou, a řízení by nemohlo proběhnout jinak než za její účasti. Vedle toho je přesvědčen, že názor odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 959/96 a 20 Cdo 1713/98), podle které výkon rozsudku ukládajícího povinnost k vyklizení postihuje i všechny osoby s odvozeným užívacím právem. S touto argumentací se odvolací soud nevypořádal, což zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nepřihlédl ani k předloženému sdělení soudu prvního stupně z 9. 4. 2008, že předmět úschovy (úhrady podnájemců za užívání nebytových prostor v domě ) nelze vydat do skončení řízení o vyklizení nebytových prostor. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o.s.ř.”.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu C, vložky 18932, že usnesením tohoto soudu z 22. 9. 2010, č. j. KSHK 45 INS 4105/2010-A-34/celk.6, bylo rozhodnuto o úpadku žalované a na její majetek byl prohlášen konkurs, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Karel Toman, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o nárok žalobce na vyklizení žalované z nebytových prostor a že případné vykonatelné rozhodnutí nemůže samo o sobě zatížit majetkovou podstatu úpadkyně, nejde o plnění povinnosti, která souvisí s majetkovou podstatou ve smyslu §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, a proto dovolací soud nadále pokračoval v řízení se žalovanou.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny.
Dovolatel namítl, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědka k tvrzení, že žalovaná zanechala v nebytových prostorách jeho domu rádio a vojenský mikroskop.
Podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). K tomu je třeba dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
Žalovaná v průběhu odvolacího řízení potvrdila své vlastnické právo toliko k automatické pračce. Ve vztahu k rádiu ani vojenskému mikroskopu vlastnictví neuplatnila. Dovolacímu soudu se jeví zcela nadbytečné provádět dokazování ve vztahu k dvěma movitým věcem, o které nikdo nejeví zájem a které žalobce nijak neomezují v užívání jeho nemovitosti. To za situace, kdy žalobce zamezil žalované přístup do předmětných nebytových prostor, které následně užívaly další osoby.
Dále dovolatel podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) zpochybnil právní závěry odvolacího soudu, že žaloba je v části, ve které se žalobce domáhá vyklizení nebytových prostor v domě z důvodu, že žalovaná si neodvezla automatickou pračku, šikanózní, tedy, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, uveřejněný pod C 2716 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2004), a že žalovaná neužívá nebytové prostory v domě ani prostřednictvím (bývalých) podnájemců.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, prezentoval závěr, že „šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze odepřít ochranu“.
Účastníci při jednání odvolacího soudu dne 8. 4. 2008 shodně potvrdili, že automatická pračka je vlastnictvím žalované a dosud se nachází v nebytových prostorách, které v domě žalobce užívala. Žalovaná sdělila žalobci dopisem z 19. 12. 2007, že pračku převezme ve lhůtě pěti dnů ode dne jeho doručení. Žalobce reagoval dopisem ze 7. 1. 2008, kterým jí oznámil, že žádnou další lhůtu k vyklizení stanovovat nebude a nechť žalovaná „okamžitě“ všechny nebytové prostory v domě vyklidí. Při jednání odvolacího soudu konaném 8. 4. 2008 uvedl, že „je pravdou, že požadovaný termín, kdy vyklizení umožní, mu (žalované) nesdělil“. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že jednání žalobce, který zabránil žalované v přístupu do předmětných nebytových prostor, následně reagoval na její žádost o určení termínu předání pračky bez ochoty poskytnout jí součinnost, a nyní se domáhá jejího vyklizení žalobou, je šikanózním jednáním, jehož ochrany není možné se domáhat u soudu.
Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, v němž dovolací soud vyjádřil závěr, že “subjekt oprávněný z podnájmu není v přímém vztahu k pronajímateli, a proto má postavení toho, za umístění jehož věcí ve vyklizované nemovitosti odpovídá nájemce; při výkonu rozhodnutí se jeho věci vyklizují (odstraňují) bez zvláštního titulu proti němu (§342 odst. 1 o.s.ř. – nyní obdobně §341 odst. 1 o.s.ř.)“. Nejvyšší soud rovněž již v usnesení z 31. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 1790/2002, publikovaném pod C 1602 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, uvedl, že „pokračujícím užíváním nebytových prostor po uplynutí dohodnuté doby je i jejich nevyklizení“. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení z 13. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008 a v usnesení z 15. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4903/2008, publikovaných na internetových stránkách www.nsoud.cz. Nelze však pominout, že žalobce ve výpovědi žalované z nájmu předmětných nebytových prostor z 23. 12. 2005 projevil souhlas, aby je „podnájemci“ i nadále užívali a jejich platby byly převedeny na něj. Souhlasil tedy s jejich předáním ve stavu, kdy je užívaly další osoby, jejichž podnájemní právo jako právo akcesorické zanikne současně se zánikem práva nájmu žalované. Nemůže žalované později vytýkat, že nebytové prostory užívané těmito osobami nevyklidila, s odůvodněním, že svůj souhlas odvolal. Jinými slovy pokud žalobce nevázal podle obsahu výpovědi z nájmu předání prostor na jejich vyklizení podnájemci, nemůže se domáhat vyklizení těchto nebytových prostor s odůvodněním, že žalovaná nesplnila svoji povinnost včas a řádně.
Jelikož se dovolateli nepodařilo prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu