ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4600.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4600/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a/ F. P. a b/ M. P. , zastoupených JUDr. Janem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Přemyslova 5, proti žalované městské části Praha 8 , se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Jitkou Bukvářovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Za Hanspaulkou 876/11, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 233/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2009, č. j. 20 Co 50/2009-125, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám JUDr. Jana Hrdličky, advokáta se sídlem v Praze 2, Přemyslova 5, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 C 233/2007-104, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 22. 5. 2007 z nájmu žalobců k „bytu č. 7, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 3. nadzemním podlaží domu č.p. 188, v P., Vítkova 22“ (dále též jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 20 Co 50/2009-125, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď z nájmu žalobců k předmětnému bytu je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobcům (manželům – společným nájemcům bytu) byla doručena výpověď z nájmu předmětného bytu, kterou jim dopisem ze dne 22. 5. 2007 dala žalovaná (pronajímatelka bytu) zastoupená advokátkou JUDr. Jitkou Bukvářovou, zmocněnou starostou k podávání výpovědí z nájmu bytu dle §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) plnou mocí ze dne 15. 5. 2006, že rada městské části Praha 8 usnesením ze dne 20. 12. 2006 schválila přílohu č. 1, 2 organizačního řádu úřadu městské části Praha 8, kterou s účinností od 1. 1. 2007 zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8 mimo jiné „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů, dávat v těchto věcech pokyny právním zástupcům městské části Praha 8 a správním firmám“, že žalovaná nevyhověla žádosti P. Z. (dcery žalobců) o uznání přechodu nájmu k předmětnému bytu, v níž tvrdila, že žalobci byt v lednu 2007 trvale opustili, že vedoucí bytového odboru úřadu městské části Praha 8 dal 3. 4. 2007 JUDr. Bukvářové pokyn k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu nebo dání výpovědi z nájmu předmětného bytu žalobcům.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – však dospěl k závěru, že zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), společně se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o obcích“) neumožňuje delegaci pravomocí rady obce (rady městské části) ve věci výpovědi nájmu bytu na bytový odbor obecního úřadu (úřadu městské části); poukázal přitom na to, že ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp.zn. 26 Cdo 350/2007. Za nesprávný považoval i závěr soudu prvního stupně, že neupravuje-li zákon č. 131/2000 Sb. možnost delegace pravomocí rady městské části, lze dovodit, že ji nevylučuje. Dovodil, že svěřuje-li zákon rozhodování v otázkách správy bytového fondu do kompetence rady městské části, nelze to považovat jen za její právo o takových otázkách rozhodnout, nýbrž i za její povinnost. Pouze rada městské části Prahy 8 byla oprávněna v rámci samostatné působnosti obce rozhodnout o vypovězení nájmu bytu žalobců, což však neučinila a Výpověď schválila až dodatečně usnesením ze dne 25. 2. 2009. Uzavřel, že Výpověď daná žalobcům bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 zákona „obč. zák.“); absolutní neplatnost výpovědi přitom nelze zhojit ani jejím dodatečným schválením v radě městské části. Dovodil rovněž, že žalobci jako nájemci předmětného bytu jsou ve věci aktivně legitimováni (v průběhu odvolacího řízení již netvrdili, že by došlo k přechodu nájmu k předmětnému bytu na jejich dceru). Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Namítala, že Nejvyšší soud se v rozsudku sp.zn. 26 Cdo 350/2007 nezabýval otázkou přenesené působnosti, ani otázkou vůle rady městské části Praha 8 projevené již v rámci zmocnění. Zákonem č. 145/2001 Sb. byl vypuštěn zákaz přenesení pravomocí na úřad městských částí dříve upravený v §81 odst. 2 větě druhé, §94 odst. 1 a §103 větě druhé zákona č. 131/2000 Sb. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který nepřipustil možnost delegace rozhodovacích pravomocí rady městské části na jiný orgán městské části. Podle jejího mínění, dává-li městská část výpověď z nájmu bytu, nevykonává tím veřejnou moc, nýbrž tak činí na základě práva, které pro ni vyplývá z postavení pronajímatele bytu; záležitosti ve věcech správy bytového fondu tak spadají do soukromoprávních vztahů. Poukázala na to, že zákaz svěřit starostovi nebo obecnímu úřadu rozhodování ze strany rady zakotvený v §102 odst. 3 zákona o obcích se vztahuje jen k vyjmenovaným záležitostem a výpověď z nájmu bytu zde není uvedena. I když se zákon o obcích nevztahuje na hlavní město Prahu (§150 zákona o obcích), má za to, že úprava samosprávních celků vychází ze stejných principů. Dále namítla, že ne každý rozpor se zákonem v soukromoprávní sféře má automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/2004. Zdůraznila, že usnesením rady městské části Praha 8 z 18. 5. 2005 byla schválena změna provozního řádu správy domovního a bytového majetku, jenž je nedílnou součástí mandátních smluv uzavřených se správními firmami a podle přílohy č. 1, 2 organizačního řádu schválené usnesením rady městské části s účinností od 1. 1. 2007 byl vedoucí odboru zmocněn rozhodovat o podání žalob v souvislosti s výpovědí z nájmu bytu a dávat v těchto věcech pokyny právním zástupcům městské části, a že takový pokyn byl dán v předmětné věci dne 3. 4. 2007. Dále poukázala na to, že rada městské části Praha 8 svoji vůli stvrdila ještě usnesením ze dne 25. 2. 2009. Dodala, že tento právní názor zastával v minulosti v řadě svých rozhodnutí odvolací soud i soud prvního stupně, odlišné stanovisko v projednávané věci je proto nepředvídatelné a je výrazem právního pozitivizmu. Za nesprávné považovala i to, že odvolací soud se snažil řešit i otázku přechodu nájmu ze žalobců na jejich dceru, ačkoliv k řešení této otázky nebyli aktivně legitimováni. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání není přípustné, zpochybnili dovolací námitky žalované, ztotožnili se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. 5. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila (námitkou, že rozhodnutí bylo „nepředvídatelné)“.
Podle ustálené judikatury o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle; na překvapivost napadeného rozhodnutí (vycházejícího ze stejného skutkového základu) nelze usuzovat pouze z toho, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil (v souladu s judikaturou), že výpověď z nájmu bytu je absolutně neplatná.
Námitkou dovolatelky, že odvolací soud neměl řešit otázku přechodu práva nájmu bytu ze žalobců na jejich dceru, neboť ta nebyla účastníkem řízení, se dovolací soud nezabýval, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; pouze pro úplnost lze dodat, že soud se musí v řízení zabývat aktivní legitimací žalobců, která v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu vždy souvisí s tím, zda jsou nájemci tohoto bytu.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. z obsahu spisu nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jenž dovolatelka podle obsahu dovolání rovněž uplatnila) lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a zejména v zákoně č. 131/2000 Sb. – dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu (tehdy §18 odst. 1 písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb.) a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není – §89 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 3 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě svých rozhodnutí – srovnej např. rozsudky z 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, z 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3587/2010.
V rozsudku ze dne 3. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 3479/2007, Nejvyšší soud – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 367/1990 Sb. a především v zákoně č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – mimo jiné i s odkazem na výše citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 350/2007, dovodil, že obvodní rada nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti (v oblasti správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, že dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák., jež působí ex tunc, a že tudíž absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. V poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a především v zákoně č. 131/2000 Sb. se pak k těmto právním názorům Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku z 26. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1619/2009 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 3. 2011, sp.zn. IV. ÚS 140/11), v němž rovněž dovodil, že není-li oprávněn bez předchozího schválení v radě městské části dát platně výpověď z nájmu bytu ani sám její starosta, nemůže tak učinit ani odbor magistrátu hlavního města Prahy. V rozsudku z 9. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1747/2010 odůvodnil i závěr, že ze zákona č. 131/2000 Sb. nelze dovodit možnost libovolného přenášení rozhodovacích kompetencí vlastním rozhodnutím rady městské části na jiný subjekt. Pravidla tvorby vůle územních samosprávných celků, včetně působnosti jejich orgánů, jsou totiž upraveny zákonem a mají svůj fundament v (kogentních) normách práva veřejného (srov. nález Ústavního soudu České republiky z 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný pod č. 61 ve svazku č. 22 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný pod č. 103 ve svazku č. 23 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Změna těchto pravidel vlastním rozhodnutím územních samosprávných celků proto přichází v úvahu jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Mimo uvedený rámec („co není dovoleno, je zakázáno“) územní samosprávné celky tato pravidla měnit nemohou, neboť pak by ve skutečnosti nahrazovaly výkon státní (zákonodárné) moci, jež je Ústavou svěřen Parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy České republiky). Obdobně vyznívá i závěr nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 4/98, uveřejněného pod č. 78 ve svazku č. 14 z roku 1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeného pod č. 126/1999 Sb., podle něhož to, co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemohou obce upravovat odchylně (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 21/06, uveřejněný pod č. 96 ve svazku č. 45 z roku 2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášený pod č. 191/2007 Sb.).
Neobstojí ani dovolací námitka týkající se možnosti přenesení pravomocí rady městské části po účinnosti zákona č. 145/2001 Sb. Zákonem č. 145/2001 Sb. byla v ustanovení §81 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. zrušena věta druhá („zastupitelstvo hlavního města Prahy ani rada hlavního města Prahy nemohou na Magistrát přenést výkon pravomocí, které jsou jim svěřeny zákonem“). Z toho však nelze dovozovat (jak se o to pokouší dovolatelka), že po zrušení uvedené věty bylo takové přenesení pravomocí (v daném případě v oblasti samostatné působnosti) bez dalšího přípustné. Tomuto názoru nasvědčuje i to, že podle §81 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb. (byť ve znění účinném v současné době) rozhoduje magistrát (úřad městské části) v samostatné působnosti pouze v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem. Rozhodování ve věcech správy bytového fondu (nyní §18 odst. 1 písm. b/ zákona č. 131/2000 Sb.) takovým případem není.
Důvodná není ani dovolací námitka (učiněné s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04), že citovaným usnesením byla vůle rady městské části v zásadních bodech vytvořena tak, aby vedoucí příslušného odboru úřadu městské části mohl v jejích intencích jednat. Vůle městské části dát právě žalobcům výpověď z nájmu předmětného bytu jako jim adresovaný hmotněprávní úkon nemohla být totiž ani v základních obrysech vytvořena tím, že rada městské části zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů“, tj. činit hmotněprávní úkony určitého typu (výpovědi z nájmu bytu) vůči blíže neurčeným adresátům (jako nájemcům obecních /městských/ bytů).
Lze tak uzavřít, že rada městské části nemůže platně převést své pravomoci v oblasti samostatné působnosti (konkrétně v oblasti správy bytového fondu) na jiný orgán, jestliže to zákon výslovně nepřipouští.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu
dovodil, že výpověď ze dne 22. 5. 2007 daná žalobcům bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) a že dodatečný souhlas rady městské části s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu (nemůže být konvalidován), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč (za každého ze zastoupených žalobců), jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z náhrady ve výši 900,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2011
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v. r.
předsedkyně senátu