ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4878.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4878/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně B. S., zastoupené JUDr. Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem Brno, Jiráskova 41, proti žalovaným 1) O. M. , 2) R. M. , zastoupeným JUDr. Miroslavem Malechou, advokátem se sídlem Prostějov, Lidická 55, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení částky 28.644,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 185/2003, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008, č. j. 19 Co 64/2008-382, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Petra Kučeráka, advokáta se sídlem Brno, Jiráskova 41, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 5 C 185/2003-298, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 7. 2007, č.j. 5 C 185/2003-312, výrokem I. uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně původní žalobkyni B. S. částku 21.026,- Kč s poplatkem z prodlení tam specifikovaným, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu 3+1 ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 110 v S. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší (výroky II., III. a IV.); současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok V.) a o nákladech státu (výrok VI.). Dále doplňujícím rozsudkem zamítl žalobu ohledně částky 7.638,- Kč.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) – poté, co usnesením ze dne 21. 7. 2008, č. j. 19 Co 64/2008-331, připustil, aby namísto původní žalobkyně nadále v řízení vystupovala B. S. –rozsudkem ze dne 15. 10. 2008, č. j. 19 Co 64/2008-382, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV. a VI. potvrdil, ve výroku V. jej změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal prokázáno, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) neplatili v období od 1. 1. 1999 do 30. 6. 2003 řádně nájemné, že dluh na nájemném (jak vyplynulo ze znaleckého posudku, který nepovažoval za nutné doplnit dalším revizním posudkem) činil 21.026,- Kč, že obec S. jako pronajímatel uzavřela s 1. žalovanou jako nájemkyní smlouvu o nájmu bytu č. IV v domě č. p. 74 v S., a to na dobu určitou od 1. 11. 2003 do 31. 12. 2003, jež byla následně opakovaně prodlužována až do 31. 12. 2006. Vzhledem k tvrzení žalovaných, že 1. žalovaná opustila byt pouze dočasně pro vzájemné neshody s 2. žalovaným a hodlá se tam vrátit, vycházel z toho, že společný nájem předmětného bytu nezanikl trvalým opuštěním společné domácnosti. Ztotožnil se s závěrem soudu prvního stupně, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaní dlužili na nájemném celkem 21.026,- Kč (což je částka převyšující nájemné za dobu tří měsíců), jakož i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., jelikož ke dni doručení výpovědi byli žalovaní společnými nájemci dvou bytů (uzavřením nájemní smlouvy s obcí S. vznikl nájemní vztah k dalšímu bytu nejen 1. žalované, ale i 2. žalovanému, přičemž skutečnost, že nájemní smlouva byla uzavřena pouze na dobu určitou, je nerozhodná). Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. naopak dán nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 2. žalovaný dovolání, jehož přípustností a důvodností se blíže nezabýval. Vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z podkladů, které nejsou v souladu s vyhláškou č. 245/1995 Sb. ve znění vyhlášky č. 85/1998 Sb. a s vyhláškou č. 372/2001 Sb., že nedal prioritu písemnému důkazu - prohlášení paní Šmídové, že byl vyslechnut jako svědek její přítel M. L., že nebylo rozhodnuto o jeho „protinávrhu“ na zaplacení ½ nákladů na topení za dobu, kdy byl v přízemí byt o stejné velikosti vytápěn, že vycházel ze znaleckého posudku Ing. Strnada, ačkoliv znalec jej ani jeho právního zástupce řádně neobeslal, že neodpověděl na otázku, jaké topení se v domě nachází, zda ústřední či etážové, a že nevyhověl jeho požadavku na revizní znalecký posudek. Dále namítá, že nemá možnost donutit manželku, která od něj z předmětného bytu odešla, aby se vrátila zpět, a zabránit jí, aby neuzavřela nájemní smlouvu. Výše uvedené námitky pak v dovolání obsáhle odůvodňuje, zejména se vyjadřuje k otázce vytápění předmětného domu a zpochybňuje závěry znaleckého posudku ohledně výpočtu úhrad za topení a teplou užitkovou vodu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že převzal nesprávné hodnocení důkazů soudem prvního stupně a na tomto základě vydal rozhodnutí, jež zásadním způsobem zasáhlo do jeho práv, a které spočívá na nesprávném právním posouzení. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že z dovolání není patrné, v čem žalovaný 2) spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem s tím, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný 2) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil právní otázku, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání však vyplývá, že zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že byly naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d), a g) obč. zák. Činí tak však prostřednictvím námitek, jež směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů soudem. Dovolatel přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Námitkami, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku, že nebyl znalcem řádně obeslán a že nebylo rozhodnuto o jeho vzájemném návrhu, jakož i výtkou vůči postupu soudu při výslechu svědka M. L., pak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K tomu je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však dovolací námitka nesměřovala k výkladu procesních předpisů, a proto jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání 2. žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení v poměru mezi žalobkyní a prvním žalovaným dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného 2), který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou bylo rozhodnuto, že žádná z těchto účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu