ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4904.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4904/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Křižíkova 19 , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Křižíkova 2628/19, IČ: 61974714, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, adresa pro doručování Brno, Slovákova 11, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Zuzanou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 412/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Petra Schlesingera, advokáta se sídlem v Bratčicích 137, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února 2010, č. j. 23 C 412/2008-197, zamítl žalobu o vyklizení žalované a původně žalovaných 2/ V. K., 3/ L. F. a 4/ A. F. S. (dále jen „dřívější žalovaní 2/, 3/ a 4/“) z „bytu č. 24, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se v domě číslo popisné 2628 na ulici Křižíkova 19 v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce (vlastník předmětného domu a pronajímatel předmětného bytu) dal žalované a dřívějšímu žalovanému 2/ (společným nájemcům bytu) dne 28. května 2006 písemnou výpověď z nájmu bytu (dále jen „výpověď ze dne 28. května 2006“) a že důvodem výpovědi ze dne 28. května 2006 bylo nezaplacení nájemného a úhrad za služby v částce podstatně převyšující trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za služby a dále provádění neschválených stavebních úprav v bytě. Dále zjistil, že výpověď ze dne 28. května 2006 odeslal v písemné formě jako doporučenou poštovní zásilku adresovanou společně žalované a dřívějšímu žalovanému 2/ (tj. v podobě jediné zásilky) jednak na adresu předmětného bytu, kde byla uložena (neboť žalovaná a dřívější žalovaný 2/ se tam v době doručování zásilky nezdržovali), a jednak na adresu O., Vrbická 58 (dále jen „Vrbická“), kde ji jeden z nich dne 29. května 2006 odmítl převzít. Nakonec rovněž zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, který nabyl právní moci dne 5. prosince 2008), zamítl žalobu žalované a dřívějšího žalovaného 2/ o určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. května 2006 s odůvodněním, že byla podána po uplynutí šedesátidenní lhůty ve smyslu §711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Vzal také za prokázáno, že žalobce (z opatrnosti) vypověděl nájem předmětného bytu ještě dopisem ze dne 28. června 2007 (dále jen „výpověď ze dne 28. června 2007“), a to opět pro nezaplacení nájemného a úhrad za služby v částce podstatně převyšující trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za služby, že žalovaná a dřívější žalovaný 2/ výpověď ze dne 28. června 2007 napadli žalobou o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a že řízení o této žalobě, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 373/2008, bylo přerušeno do skončení řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, tj. do skončení dovolacího řízení ve věci určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. května 2006 vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 281/2006. Dále zjistil, že Krajský soud v Ostravě již usnesením ze dne 7. října 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-119, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-129 (potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2004, č. j. 1 Cmo 45/2003-136, které nabylo právní moci dne 20. srpna 2004), mimo jiné uložil žalobci povinnost učinit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) ve smyslu §4 zákona č. 72/1994 Sb. a že žalobce tuto povinnost do současné doby nesplnil. Vzal také za prokázáno, že dřívější žalovaná 3/ je dcerou žalované a dřívějšího žalovaného 2/ a že byt s nimi užívá rovněž její manžel – dřívější žalovaný 4/ a jejich dvě nezletilé děti. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žaloba na vyklizení předmětného bytu byla podána předčasně, neboť dosud pravomocně neskončilo řízení o určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. června 2007 vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 373/2008. Podle jeho názoru je navíc výkon práva žalobce realizovaný žalobou v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalobce totiž tím, že nesplnil povinnost učinit prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) podle §4 zákona č. 72/1994 Sb., která mu byla uložena pravomocným soudním rozhodnutím, významně zasáhl do práva žalované a původně žalovaného 2/ na převod předmětného bytu (resp. budoucí bytové jednotky) do vlastnictví. Dodal, že pokud by uvedenou povinnost splnil, „změnilo by se právní postavení obou stran zásadním způsobem“ . Za této situace žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) nejprve usnesením ze dne 23. června 2010, č. j. 56 Co 171/2010-223, zastavil řízení proti dřívějšímu žalovanému 2/, který dne 25. dubna 2010 zemřel. Poté rozsudkem ze dne 13. července 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k dřívějším žalovaným 3/ a 4/ (výrok I.), změnil ho v poměru mezi žalobcem a žalovanou tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. – VI.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Především – mimo jiné i s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008 – dovodil, že byla-li žaloba o určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. května 2006 pravomocně zamítnuta (pro opožděnost) rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178), nelze se platností citované výpovědi v daném řízení zabývat. Uzavřel, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu tak v důsledku výpovědi ze dne 28. května 2006, jež jí byla doručena dne 29. května 2006, skončil uplynutím výpovědní lhůty k 31. srpnu 2006. Jelikož eventuální splnění povinnosti žalobce učinit prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) podle §4 zákona č. 72/1994 Sb. nemůže již nic změnit na jejím postavení bývalé nájemkyně bytu, které nyní svědčí toliko právo v bytě bydlet do uplynutí stanovené vyklizovací lhůty (§712a obč. zák.), neshledal ani důvody pro odepření práva žalobce na vyklizení předmětného bytu na základě §3 odst. 1 obč. zák. Proto rozsudek soudu prvního stupně v poměru mezi žalobcem a žalovanou změnil tak, že žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. Vyklizovací povinnost žalované vázal podle §712 odst. 5 věty první ve spojení s §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. na poskytnutí pouhého přístřeší. Vůči dřívějším žalovaným 3/ a 4/ pak zamítavý rozsudek soudu prvního stupně – s poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněném pod č. 58/1997 v časopisu Soudní judikatura – potvrdil jako věcně správný, a to pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce k jejich vyklizení. Podle jeho názoru je totiž k jejich vyklizení aktivně věcně legitimovaná pouze žalovaná jako osoba, jíž svědčí k předmětnému bytu právo bydlení ve smyslu §712a obč. zák.
Proti výroku II. a souvisejícím nákladovým výrokům III. a V. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítla, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138, zrušil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. července 2010, č. j. 26 Cdo 2076/2009-223, a tudíž rozsudek odvolacího soudu „pozbývá významu, když neexistuje právní titul, a to pravomocný rozsudek o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu“ . Měla také za to, že s ohledem na probíhající řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 373/2008 byla žaloba v dané věci podána předčasně. V tomto ohledu odkázala na stanovisko soudu prvního stupně. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že – oproti úvaze odvolacího soudu, že výkon práva žalobce realizovaný žalobou v dané věci není v rozporu s dobrými mravy – byl správný postup soudu prvního stupně, který žalobu zamítl za použití §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zdůraznila, že žalobce nerespektuje usnesení ze dne 7. října 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-119, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-129 (potvrzené usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2004, č. j. 1 Cmo 45/2003-136, které nabylo právní moci dne 20. srpna 2004), jímž mu Krajský soud v Ostravě mimo jiné uložil povinnost učinit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) ve smyslu §4 zákona č. 72/1994 Sb. Dodala, že tím vážným způsobem zasahuje do jejích práv, přičemž pokud by uvedenou povinnost splnil, „změnilo by se právní postavení obou stran zásadním způsobem“ . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (v napadeném rozsahu) zrušil a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že žalovaná nepřípustně uplatnila novou skutečnost a že vystavení prohlášení vlastníka budovy podle zákona č. 72/1994 Sb. nemá žádný vliv na její nájemní právo, které skončilo výpovědí ze dne 28. května 2006. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn nejen ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalované, nýbrž i ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – evidentně nesměřuje (byť jinak by bylo proti tomuto výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Proti výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalované naopak dovolání směřuje a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť tímto výrokem odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Zbývá dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se vyklizovací povinnosti je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se bytové náhrady, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Zde je zapotřebí zdůraznit, že v projednávané věci nevyšla z provedených důkazů najevo okolnost, že Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. července 2010, č. j. 26 Cdo 2076/2009-223, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138. Ostatně tato okolnost z provedených důkazů nemohla vyplynout už proto, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán až po vyhlášení napadeného rozhodnutí. Z toho současně nutně vyplývá, že tuto okolnost dovolatelka mohla tvrdit a tudíž i tvrdila – avšak nově – až v dovolání. To ovšem nic nemění na tom, že v dovolání uplatnila tzv. „skutkové novoty“; přitom přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. S přihlédnutím k obsahové konkretizaci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. musí za této situace obstát rovněž právní názor, že nepodala-li v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi ze dne 28. května 2006 žalobu o neplatnost výpovědi ve smyslu §711 odst. 5 obč. zák. (případná později podaná žaloba o neplatnost výpovědi ze dne 28. května 2006 podle §80 písm. c/ o.s.ř. zde nepostačí), její nájemní poměr k předmětnému bytu skončil (v důsledku výpovědi ze dne 28. května 2006) uplynutím výpovědní lhůty k 31. srpnu 2006 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, z 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009, a z 28. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2693/2009). Dovolací soud proto z tohoto právního názoru vychází.
V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že za splnění předpokladů uvedených v ustanovení §711 odst. 5 obč. zák. je před vyklizením bytu chráněn jeho nájemce, tj. osoba, které svědčí právo nájmu (postižené výpovědí). Osoba odlišná od nájemce bytu ochrany podle citovaného ustanovení nepožívá. Přitom soudní praxe se již ustálila v názoru, že výpověď z nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Taková osoba – jak se podává z citovaného rozhodnutí – není aktivně věcně legitimována k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu; proto ani včasná žaloba podaná touto osobou nemůže založit účinky předvídané ustanovením §711 odst. 5 obč. zák. a zabránit – do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti takové výpovědi z nájmu bytu – požadavku na vyklizení bytu.
V projednávaném případě dovolatelka usuzovala na předčasnost žaloby na vyklizení předmětného bytu z toho, že dosud probíhá řízení o určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. června 2007 vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 373/2008. Byla-li však uvedená výpověď vyhotovena a dána teprve v roce 2007, tedy v době, kdy již dovolatelka nebyla nájemkyní předmětného bytu (její nájemní poměr k bytu zanikl dne 31. srpna 2006), nelze uvažovat o předčasnosti žaloby podané v souzené věci, a tedy ani žalobu na základě citovaného ustanovení zamítnout přesto, že řízení o určení neplatnosti zmíněné výpovědi prozatím nebylo pravomocně skončeno.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nemá z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě žádný právní význam okolnost, že žalobce do současné doby nesplnil povinnost učinit prohlášení vlastníka budovy (předmětného domu) ve smyslu §4 zákona č. 72/1994 Sb., jež mu byla pravomocně uložena usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-119, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-129. Je tomu tak proto, že uvedená okolnost nemůže skutečně nic změnit na tom, že dovolatelce již nesvědčí nájemní poměr k předmětnému bytu. Snad i na tomto místě je zapotřebí připomenout, že povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví nájemce (§23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a povinnost nájemce tohoto bytu platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemají povahu vzájemných (synalagmatických) závazků a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 4. prosince 2008, sp. zn. 26 Cdo 2889/2008, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 4965/2008). Zbývá dodat, že ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že po skončení nájemního poměru k bytu výpovědí a po zajištění odpovídající bytové náhrady (jestliže podle okolností konkrétního případu přísluší) je bývalý nájemce povinen byt vyklidit.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že v napadené části je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu