ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5120.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5120/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně S. S. , zastoupené JUDr. Renatou Dobývalovou, advokátkou se sídlem Náchod, Masarykovo náměstí 69, proti žalovanému V. S. , zastoupenému JUDr. Lenkou Vikovou, advokátkou se sídlem Náchod, Palackého 71, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 24/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2009, č. j. 20 Co 166/2009-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2009, č. j. 20 Co 166/2009-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 3.2009, č. j. 6 C 24/2009-40, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 142, o velikosti 3+1, ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 934 v ulici na Studánkách v J. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný byl rozhodnutím představenstva Stavebního bytového družstva Náchod (dále též „Družstvo) ze dne 29. 5. 1985 přijat za člena tohoto družstva, že rozhodnutím předsedy představenstva Družstva ze dne 9. 3. 1990 byl žalovanému – poté, co splatil zálohový členský podíl ve výši 27.000,- Kč – přidělen družstevní byt č. 142 o velikosti 3+1, že dne 21. 7. 1990 uzavřeli účastníci manželství, že dne 20. 12. 1991 byla zaplacena další splátka členského podílu ve výši 61.000,- Kč a dne 15. 5. 1993 další splátka ve výši 18. 700,-Kč, že dne 21. 1. 1993 byl vyhotoven zápis o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 2. 6. 2008. Soud prvního stupně posoudil otázku vzniku práva společného nájmu (společného členství v Družstvu) účastníků podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále též „obč. zák. před novelou“) a dospěl k závěru, že jim nevzniklo společné členství v Družstvu, a že jeho výlučným členem se stal žalovaný, neboť byt mu byl přidělen před uzavřením manželství se žalobkyní. Na tom nemění ničeho ani to, že zbývající části členského podílu byly zaplaceny za trvání manželství účastníků a že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla uzavřena až po dostavění domu, v době, kdy účastníci byli manželé, a kdy již nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností k 1. 1. 1992. Za tohoto stavu vzniklo účastníkům toliko právo společného nájmu předmětného bytu, které zaniklo rozvodem jejich manželství.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 20 Co 166/2009-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, a určil, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva se stává žalovaný; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl na rozdíl od něho k závěru, že účastníkům vzniklo spolu s právem společného nájmu předmětného bytu i jejich společné členství v Družstvu. Konstatoval, že podle §154 odst. 2 obč. zák. před novelou by účastníkům vzniklo pouze právo společného užívání bytu manžely, a nikoliv též společné členství v Družstvu (§175 odst. 2 obč. zák. před novelou). Protože však žalovanému nebyl byt přidělen do 31. 12. 1991 (nebyl ještě postaven), a účastníci ho získali až v roce 1993, poté, kdy v důsledku změny právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 i změny stanov Družstva, již právo na přidělení bytu, vzniklé žalovanému před uzavřením manželství nezakládalo žádný nárok, byl vznik práva společného nájmu a společného členství manželů napříště vázán na okamžik, kdy některému z nich vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (§703 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 – dále jen „obč. zák“). Takovéto právo vzniklo žalovanému až v roce 1993, za trvání manželství účastníků, kdy byl dům, v němž se předmětný byt nachází, dostavěn a účastníci zaplatili celý členský podíl na ně připadající (viz stanovy Družstva platné od 1. 1. 1993, rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 Co 352/98, publikovaný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 5/1999). Na základě toho učinil závěr, že v projednávané věci je třeba při posouzení otázky vzniku práva společného nájmu účastníků k bytu a jejich společného členství aplikovat občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 (§868 obč. zák.). Dodal, že použití ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť žalovanému k uvedenému datu nesvědčilo právo osobního užívání bytu, které by se transformovalo na právo nájmu. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a určil, že jeho výlučným nájemcem bude jako člen Družstva žalovaný. Nestanovil přitom žalobkyni povinnost byt vyklidit s odůvodněním, že to sama v návrhu nepožadovala, nehodlá se do bytu vrátit a uspokojuje svoji bytovou potřebu v domě, jehož je výlučnou vlastnicí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek sp. zn. „3 Co 352/98“ (správně „13 Co 352/98“) je nepřípadný, neboť v dané věci nevzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu za trvání manželství, ale před jeho uzavřením. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnou aplikaci občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992 a poukazuje na to, že podle §868 obč. zák. se vznik právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před uvedeným datem posuzují podle dosavadních předpisů. Zdůrazňuje, že podle tehdy platných stanov Družstva bylo podmínkou přidělení bytu zaplacení zálohového podílu, k čemuž také došlo před uzavřením manželství. Odkázal na správné závěry soudu prvního stupně a navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, namítla, že žalovanému vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu až po uzavření manželství, poté, co byl dům dostavěn a byl zaplacen celý členský podíl. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.; vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
Dovolatel sice vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odkázal rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval; jeho námitky směřují proti právnímu posouzení věci. Protože ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), zabýval se dále dovolací soud dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o řízení o návrhu na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely a o určení, který z rozvedených manželů bude jako člen Družstva dalším nájemcem bytu.
Podle §705 odst. 2 obč. zák. nabyl-li právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství manželů v družstvu.
Podle §868 obč. zák. se řídí ustanovením tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před uvedeným datem se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Vzhledem k tomu, že skutečnosti rozhodné pro vznik posuzovaného právního vztahu účastníků k předmětnému bytu nastaly před 1. 1. 1992, bylo nutno vycházet z právní úpravy účinné do 31. 12. 1991.
Podle §175 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále opět jen „obč. zák. před novelou“) vzniklo-li jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu, vzniklo s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu; to však neplatilo, pokud manželé spolu trvale nežili (§175 odst. 3 obč. zák. před novelou).
Z posléze uvedeného ustanovení vyplývá, že ke vzniku společného užívání družstevního bytu manžely a jejich společného členství v družstvu bylo především třeba, aby právo na přidělení družstevního bytu vzniklo za trvání manželství; dále bylo třeba, aby za trvání manželství byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí družstevního bytu a na tuto skutečnost se pak vázal vznik práva společného užívání družstevního bytu manžely, pokud ovšem manželé spolu trvale žili. Současně s tím vzniklo i jejich společné členství v družstvu.
Ustálená judikatura (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 11 a pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968 a 1970) přitom dovozovala, že bylo třeba rozlišovat právo na přidělení družstevního bytu a právo osobního užívání družstevního bytu. Tato práva vznikala v různých časových úsecích a společné užívání družstevního bytu manžely a jejich společné členství v družstvu vzniklo až vznikem práva osobního užívání družstevního bytu (uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu).
Podle §154 odst. 2 obč. zák. před novelou vzniklo členu stavebního bytového družstva splacením členského podílu právo, aby mu byl orgánem družstva přidělen do osobního užívání družstevní byt.
V projednávané věci byl žalovanému – poté, co splatil zálohový členský podíl ve výši 27.000,- Kč – přidělen rozhodnutím předsedy představenstva Družstva ze dne 9. 3. 1990 družstevní byt č. 142. Z uvedeného vyplývá, že skutečnost předvídaná ustanovením §175 odst. 2 obč. zák. před novelou, tj. vznik práva na přidělení předmětného bytu nastala již před uzavřením manželství účastníků.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 259/2005, uveřejněném pod C 4487 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřil právní názor – k němuž se přihlásil i v dalších svých rozhodnutích z 24. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1502/2006, z 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2171/2007, a z 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3888/2008, a který sdílí i v projednávané věci – podle něhož současná právní úprava vzniku práva nájmu družstevního bytu již nestojí na principu přidělování bytů, ale vychází z principu smluvního (srov. §685 odst. 1 a 2 obč. zák.). Nájem družstevního bytu vzniká tedy zásadně nájemní smlouvou, a proto i ustanovení §705 odst. 2 věty první (stejně tak jako ustanovení §703 odst. 2 obč. zák.) používá termín „vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu“. Použitou dikci je přitom nutno – s přihlédnutím k ustanovení §868 obč. zák. – vykládat podle právní úpravy platné v době, kdy toto právo vzniklo, tj. v dané věci podle §175 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že uzavřením „dohody o odevzdání a převzetí“ předmětného bytu ze dne 21. 1. 1993 vzniklo účastníkům právo společného nájmu předmětného bytu, nikoliv však též jejich společné členství v družstvu. Toto jejich právo pak zaniklo rozvodem manželství podle §705 odst. 2 věty první obč. zák. a právo užívat byt zůstalo žalovanému.
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že účastníkům vzniklo v roce 1993 – poté, co byl dům, v němž se předmětný byt nachází, dokončen – spolu s právem společného nájmu bytu i jejich společné členství v družstvu, není jeho právní posouzení věci správné. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, je vznik práva společného nájmu (dříve práva osobního užívání) bytu a současně společného členství manželů v družstvu vázán na vznik práva nájmu (dříve osobního užívání) bytu, tj. na uzavření smlouvy o nájmu (dříve dohody o osobním užívání) družstevního bytu, k níž může dojít až poté, kdy je byt kolaudován (kdy jde o byt v právním slova smyslu); pro vznik společného členství manželů v družstvu je však rozhodný okamžik vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu (dříve dohody o osobním užívání) bytu.
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit ani pokud dovodil, že v důsledku změny právní úpravy k 1. 1. 1992 nezakládalo rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému žádný nárok. Jestliže byl na úhradu zálohové části členského podílu vázán vznik práva na přidělení bytu, pak tím, že tato skutečnost nastala, vzniklo bez dalšího uvedené právo a podléhalo principům ochrany jednou nabytého práva.
Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. „3 Co 352/98“ (správně „13 Co 352/98“) není případný, neboť se týká skutkově i právně odlišné situace.
Z uvedeného vyplývá, že žalovanému se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 větou první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu