ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5297.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5297/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně O. V. , zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Brno, Bratislavská 12, proti žalovaným 1) S. L. , 2) H. L. , zastoupeným JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou se sídlem Brno, Kounicova 13, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 6 C 218/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2009, č.j. 19 Co 456/2008-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, k rukám JUDr. Hany Rámešové, advokátky se sídlem Brno, Kounicova 13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2008, č. j. 6 C 218/2007-41, výrokem I. zastavil řízení ve vztahu mezi R. V. (původně žalobcem b/) a žalovanými, výrokem II. zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 2. 4. 2007 z nájmu bytu v B. (dále „předmětný byt“, resp. byt“), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, č.j. 19 Co 456/2008-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že žalovaní dali žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi R. V. (dále též „bývalý manžel žalobkyně“) dopisem ze dne 2. 4. 2007 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též „Výpověď“) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) s tím, že dlouhodobě a pravidelně nehradí plnou výši předepsaného nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu (dále též „služby“), a od listopadu 2006 do února 2007 neuhradili ničeho, že ve Výpovědi, stejně tak jako na poštovní zásilce, tuto listinu obsahující, byli jako adresáti označeni „O. a R. V.“, že zásilku převzala dne 4. 4. 2007 žalobkyně, že dne 4. 7. 2007 podala spolu se svým bývalým manželem žalobu na určení neplatnosti Výpovědi a že dne 14. 12. 2007 R. V. zemřel. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který řízení ve vztahu mezi jmenovaným a žalovanými podle §107 odst. 5 o. s. ř. zastavil a nerozhodoval o procesním nástupnictví, neboť povaha věci neumožňovala, aby bylo ve vztahu k němu v řízení pokračováno. Shledal správným rovněž jeho závěr, že Výpověď má všechny zákonné náležitosti, včetně poučení o možnosti podat ve stanovené lhůtě žalobu na její neplatnost, a že je z ní zřejmé, jakého bytu se týká. S poukazem na právní názor zastávaný v „judikatuře“, podle něhož lze mít výpověď z nájmu bytu za řádně doručenou oběma manželům i v případě, kdy zásilka, obsahující výpověď, adresovaná oběma manželům, byla převzata jen jedním z manželů, který s jejím obsahem druhého seznámil, dovodil, že pokud by žalobkyně s obsahem Výpovědi seznámila svého bývalého manžela, byla řádně doručena oběma. Tvrzení žalobkyně, že mu o Výpovědi řekla až 10 dnů před podáním žaloby, považoval za nevěrohodné, a to za situace, kdy mezi nimi existovalo běžné manželské soužití, a kdy společně řešili záležitosti i v dalších právních sporech, jak o tom svědčí skutečnost vyplývající z obsahu spisu - usnesení na č. l. 20, podle něhož dva dny po doručení Výpovědi (6. 4. 2007) podávali společně v jiné věci, vedené před soudem prvního stupně, návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Žalobkyně tedy měla podat žalobu na určení neplatnosti Výpovědi spolu se svým bývalým manželem ve lhůtě 60-ti dnů ode dne, kdy ji převzala, případně ji mohla podat sama, přičemž na straně žalované by vystupoval též R. V.. Protože tak neučinila, byla žaloba v dané věci podle §711 odst. 5 obč. zák. podána opožděně, a nezbylo, než ji zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítla, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V úvodu obsáhle rekapituluje obsah rozhodnutí soudu prvního stupně a polemizuje s jeho odůvodněním, včetně závěru o nutnosti zastavení řízení po smrti jejího bývalého manžela, který převzal i soud odvolací. Namítá, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení §707 odst. 1 obč. zák., a že soudy obou stupňů měly nadále jednat s ní jakožto s procesní nástupkyní R. V., neboť jde o spor ze společného nájmu bytu manžely, svědčícího oběma. Pokud jmenovaný zemřel, náležela všechna práva výlučně jí, včetně jeho práva domáhat se nesprávného doručení Výpovědi, resp. práva namítat, že mu nebyla Výpověď vůbec doručena. Poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi „vyšších“ soudů, podle níž je právo společného nájmu bytu manžely zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, což se v hmotněprávní oblasti projevuje tím, že výpověď z nájmu bytu musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena. V dané věci se tak však nestalo, a proto je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou a má zásadní právní význam. Namítá dále, že skutkový závěr odvolacího soudu o jejím soužití s bývalým manželem nemá oporu v provedeném dokazování, a že důkazy o jeho pobytu mimo domov, které navrhla již před soudem prvního stupně, nebyly provedeny. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval namítanou neplatností Výpovědi z důvodu její neurčitosti ohledně vymezení bytu, jehož se týká a uplatněného výpovědního důvodu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání obsáhle zabývali námitkami proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu a navrhli, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
V dané věci dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena otázka jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká nesprávné právní posouzení otázky procesního nástupnictví. Daná otázka však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť byla již dovolacím soudem vyřešena.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2076/2009, zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, podle kterého zemřel-li jeden z manželů jako společných nájemců bytu, stane se ze zákona (§707 odst. 1 obč. zák.) jediným nájemcem bytu druhý manžel; neexistuje zde proto právo, jež by v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu bylo způsobilé přejít v důsledku úmrtí jednoho z manželů na jeho právní nástupce a jež by umožňovalo pokračování dovolacího řízení s těmito nástupci. Uvedený názor zastával Nejvyšší soud i ve vztahu k řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (srov. jeho usnesení z 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 903/2007, a z 23. 4. 2008, sp.zn. 26 Cdo 5038/2007). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací námitky, vycházejícího z názoru, že žalobkyně je procesní nástupkyní svého bývalého manžela, nemohou obstát.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká nesprávnost posouzení otázky doručení Výpovědi s tím, že se odchýlil od ustálené judikatury soudů.
Obecně lze sice přisvědčit jejímu názoru, že jde-li o byt ve společném nájmu manželů, musí být výpověď z nájmu bytu dána (doručena) oběma manželům, společným nájemcům bytu, což je dáno povahou tohoto práva (srov. již rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné pod č. 55 v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, dále např. jeho rozsudek z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1981/2000, a usnesení z 12. 5. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2228/2008 /ve vztahu k výpovědi dané bez přivolení soudu/).
Odvolacímu soudu však nelze vytýkat, že se od uvedeného názoru odchýlil. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, měl Výpověď za doručenou oběma společným nájemcům předmětného bytu, tj. jak žalobkyni, tak i jejímu bývalému manželovi.
Podle závěrů ustálené judikatury výpověď z nájmu bytu danou a adresovanou oběma manželům – společným nájemcům bytu lze mít za řádně doručenou i v případě, převezme-li listinu obsahující výpověď pouze jeden z nich a druhého s jejím obsahem seznámí
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněné pod C 917 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky z 6. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1081/2002, a z 12. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004).
Jestliže tedy v dané věci byla Výpověď (výslovně) adresována žalobkyni a jejímu bývalému manželovi, jim oběma byla také doručována, a žalobkyně ji převzala, odvolací soud nepochybil, pokud v souladu s konstantní judikaturou dovodil, že ji lze mít – se zřetelem ke konkrétním okolnostem dané věci – za řádně doručenou oběma společným nájemcům bytu (žalobkyni a jejímu bývalému manželovi). Zpochybňuje-li dovolatelka skutkový závěr odvolacího soudu o jejich společném soužití, jde o námitku naplňující dovolací důvod
podle §241a odst. 3 o. s. ř. (ostatně dovoláním též výslovně uplatněný), jež není (jak bylo řečeno výše) v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně relevantní.
Za této situace obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi byla v dané věci podána po marném uplynutí zákonné lhůty (§711 odst. 5 obč. zák.). Nelze mu proto ani důvodně vytýkat, že se nezabýval namítanými důvody neplatnosti Výpovědi. Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud poznamenává, že sdílí názor odvolacího soudu o určitosti tohoto právního úkonu ohledně vymezení bytu i uplatněného výpovědního důvodu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. června 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu