ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1469.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1469/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. Š. a 2) M. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 175/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. července 2003, č.j. 36 Co 325/2002-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. července 2003, č.j. 36 Co 325/2002-44, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2002, č.j. 20 C 175/2002-27, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2 o velikosti 1+2, II. kategorie, v 1. podlaží domu čp. 40/244.06 v L. (dále „předmětný byt“), dané žalobkyní žalovaným, s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvého dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit ve lhůtě 15 dnů po zajištění náhradního bytu a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nalézá předmětný byt, jehož jsou žalovaní nájemci, že žalobkyně dala žalovaným výpověď z nájmu bytu pro hrubé porušování povinností nájemce, spočívající v neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, že žalovaní skutečně opakovaně neplatili nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, naposledy za dobu od března do července 2002, že k neplacení došlo nedbalostí žalovaného, nikoli pro nedostatek finančních prostředků. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen obč. zák.“). Avšak zjištěné okolnosti případu (úhrada dluhu během řízení, péče žalovaných o dvě nezletilé děti, mateřská dovolená žalované) zakládají důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž bylo vyklizení bytu dle §712 odst. 5 obč. zák. vázáno na zajištění náhradního bytu namísto pouhého přístřeší.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 7. 2003, č.j. 36 Co 325/2002-44, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě zjištění, že výpověď z nájmu bytu (pojatá do žaloby) byla doručena jen žalovanému a s přihlédnutím k přednesu zástupce žalobkyně, že výpověď žalované jinak než podáním žaloby nedoručovali, a k tvrzení žalované, že výpověď neobdržela, dovodil, že výpověď z nájmu není způsobilá platně vyvolat zánik nájemního vztahu, neboť nebyla doručena oběma společným nájemcům bytu. Tato okolnost odvolacímu soudu zabránila zabývat se její opodstatněností z hlediska hmotného práva, tedy co do existence uplatněného výpovědního důvodu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V dovolání namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i nesprávné právní posouzení otázky doručení výpovědi z nájmu bytu manželům jako společným nájemcům. Dovolatelka především brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, jež mu předcházelo, i v nenapadených výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu a vyklizení bytu, aniž by se zabýval odvolacími důvody uplatněnými žalobkyní, týkajícími se pouze formy bytové náhrady. Jestliže dle názoru odvolacího soudu nebyla splněna podmínka doručení výpovědi oběma manželům z důvodu pochybení na straně soudu prvního stupně, který v rámci přípravy jednání doručoval pouze žalovanému, měl odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí věci po odstranění této vady řízení. Nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, který nezhojil ani odvolací soud, totiž nelze přičítat k tíži účastníka řízení. Podle dovolatelky byly splněny hmotněprávní podmínky výpovědi z nájmu bytu, když výpověď z nájmu bytu byla obsažena v žalobě směřující proti oběma manželům, která se jim oběma prokazatelně „dostala do rukou.“ Odvolací soud tedy otázku doručení výpovědi ze společného nájmu bytu podle názoru dovolatelky posoudil po právní stránce nesprávně. Ze všech těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení v dovolání namítány jsou, neboť dovolatelka napadá postup odvolacího soudu poté, co zjistil, že soud prvního stupně v rámci přípravy jednání nesprávně doručoval výpověď adresovanou oběma žalovaným (společným nájemcům) pouze jednomu z nich, čímž se dle názoru dovolatelky dopustil vady řízení, kterou odvolací soud neodstranil. Odvolací soud dále podle přesvědčení dovolatelky překročil rozsah své přezkumné činnosti, neboť se zabýval i výroky, které odvoláním napadeny nebyly. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí nejen z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nýbrž i z hlediska relevantních vad řízení.
Vady řízení, které zakládají jeho zmatečnost, popř. které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jsou závažným pochybením soudu v jeho procesním postupu odporujícím procesním předpisům, k nimž dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda se soud prvního stupně v rámci přípravy jednání ve smyslu §114a odst. 2 písm. a) o.s.ř. tím, že doručoval návrh na zahájení řízení pouze žalovanému, a odvolací soud tím, že tento nedostatek pominul, nedopustily takové vady řízení, která by odůvodňovala zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů. Dospěl však k závěru, že tomu tak není. Soud prvního stupně sice pochybil, pokud v rozporu s ustanovením §79 odst. 3 věty první o.s.ř. nedoručil žalobu do vlastních rukou žalované, avšak za situace, kdy oba žalovaní se nepochybně seznámili s obsahem žaloby nejpozději na počátku prvého jednání soudu prvního stupně, kdy dle protokolu o tomto jednání ze dne 7. 11. 2002 (č.l. 23) byla žaloba přečtena, oba žalovaní byli u tohoto jednání přítomni, žalovaná nenamítala, že žalobu neobdržela, ani nedostatek času k přípravě jednání, a mohla u tohoto (nikoli jediného) jednání i v dalším průběhu řízení uplatnit všechna svá procesní práva, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedeným nesprávným postupem soudu nebyla žalované odňata možnost jednat před soudem, ani nedošlo k vadě řízení, která by mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Jestliže odvolací soud podrobil odvolacímu přezkumu vedle výroku o formě bytové náhrady napadené odvoláním i výrok o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, proti kterému odvolání nesměřovalo, postupoval v souladu s §212 písm. d) o.s.ř., neboť v dané věci jde o případ, kdy z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a proto odvolací soud nebyl vázán mezemi odvolacího návrhu (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998 a č. 59, ročník 2000).
Řízení tedy není postiženo vadami, které by byly důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 26, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, str. 157, a ze dne 28.8.1997, sp. zn. 3 Cdon 79/96) je výpověď z nájmu bytu jednostranným hmotněprávním úkonem, který činí pronajímatel a který je adresován nájemci. Nedal-li pronajímatel nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu před tím, než se obrátil na soud s návrhem na přivolení k výpovědi, může být tato výpověď pojata do textu písemného návrhu na zahájení řízení (žaloby) o přivolení k výpovědi z nájmu bytu; tím výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu pronajímatele, jehož adresátem je nájemce. Účinnost adresovaných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst.1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze ztotožňovat s pojmem doručení ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost adresáta seznámit se s jemu adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky, nabyl adresát úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. Jehlička, Švestka, Škárová a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, C. H. Beck Praha, 2004, s. 268, a například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004 a ze dne 15.1.2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresované hmotněprávní úkony; není tedy důvod, aby se shora uvedený výklad nevztahoval i na ni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Podle závěrů judikatury výpověď z nájmu bytu danou a adresovanou oběma manželům – společným nájemcům bytu lze mít za řádně doručenou i v případě, převezme-li listinu obsahující výpověď pouze jeden z nich a druhého s jejím obsahem seznámí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13, pod C 917, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002).
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že žaloba obsahuje výpověď z nájmu bytu adresovanou oběma žalovaným, že žaloba byla spolu s předvoláním k prvnímu jednání na den 7. 11. 2002 doručována žalovanému nejdříve do vlastních rukou uložením a poté znovu obyčejně (viz vrácenou zásilku na č.l. 21 spisu a úřední záznam na jejím rubu) na společnou adresu žalovaných, že dle protokolu o jednání ze dne 7. 11. 2002 na č. l. 23 vypověděli žalovaný: „….Jakmile jsme dostali předvolání k soudu, tak jsem dlužné nájemné zaplatil…“ a žalovaná: „Souhlasím s tím, co uvedl manžel…“.
Odvolací soud, aniž se uvedenými skutečnostmi zabýval z pohledu výše citovaných závěrů judikatury, se spokojil (bez doplnění dokazování) s prohlášením žalované, že „od soudu ani od žalobce výpověď z nájmu neobdržela, rovněž ani žalobu“, a s prohlášením zástupce žalobce, že „nemají doklad, že by mimo jednání doručovali druhé žalované výpověď z nájmu bytu“ (viz protokol na č.l 40 p.v.). Nezkoumal tedy, zda se žalovaná s obsahem výpovědi neseznámila prostřednictvím svého manžela – žalovaného, jenž výpověď nepochybně obdržel, i když jí osobně zásilka obsahující výpověď doručována soudem prvního stupně nebyla. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem byl uplatněn opodstatněně. Proto zrušil bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
za předsedkyni senátu, která je na lázeňské
léčbě:
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.