ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.614.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 614/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. I. , zastoupeného JUDr. Ivem Danielowitzem, advokátem se sídlem Tábor, Smetanova 664, proti žalovanému městu Tábor , se sídlem Tábor, Žižkovo nám. 3, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 252/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. října 2009, č. j. 15 Co 601/2009-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 10. 2009, č. j. 15 Co 601/2009-60, potvrdil rozsudek ze dne 17. 6. 2009, č. j. 11 C 252/2009-35, kterým Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu č. o velikosti 3+1 v 7. podlaží domu č. p. v M. ulici v T. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou dal žalovaný žalobci dne 2. 3. 2009, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že žalovaný (vlastník předmětného domu) dal žalobci (nájemci předmětného bytu) dopisem ze dne 2. 3. 2009 výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď), jež mu byla doručena dne 20. 3. 2009, a to z důvodu hrubého porušení povinností nájemce podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť bez souhlasu pronajímatele podnajímá byt jiným osobám. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaný souhlasil s podnájmem bytu V. H. na dobu od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2009, že žalobce plnou mocí ze dne 8. 10. 2008 zmocnil B. S. (jehož zároveň poučil o nutnosti žádat pronajímatele o souhlas s podnájmem) mimo jiné k sepsání smlouvy o pronájmu s dalšími nájemci, že jmenovaný (jako pronajímatel) uzavřel s J. K. (jako nájemcem) smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu od 1. 11. 2008 do 30. 11. 2009, že dopisem ze dne 7. 11. 2008 požádal žalovaného o souhlas se změnou v osobě podnájemce (z V. H. na rodinu K.), že ten dopisem ze dne 26. 11. 2008 s tímto nesouhlasil s odůvodněním, že k nastěhování manželů Kováčových do bytu došlo ještě před udělením souhlasu, že K. byt užívají od 1. 11. 2008 (jak vyplynulo ze zápisů o šetření o prověření užívání bytů ze dne 11. 11. 2008 a 24. 2. 2009), že žalobce je spolu s jejich dětmi přihlásil dne 10. 12. 2008 do bytu s tím, že jde o rodinné příbuzné (ač s ním nejsou v žádném příbuzenském poměru), a že již v polovině prosince 2008 s nimi řešil problém nesouhlasu žalovaného s podnájmem. Na tomto skutkovém podkladě dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že Výpověď obsahuje všechny náležitosti ve smyslu §711 odst. 3 obč. zák., a ztotožnil se i s jeho závěrem, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, neboť žalobce prostřednictvím zmocněnce podnajal předmětný byt bez předchozího souhlasu pronajímatele, přičemž ani dodatečně souhlas udělen nebyl. K námitce žalobce, že v dané věci nešlo o podnájem, uvedl, že právním důvodem užívání předmětného bytu manžely K. byla podnájemní smlouva (je nerozhodné, jak je smlouva nazvána a jak jsou v ní účastníci označeni, ostatně sám B. S. vypověděl, že s J. K. jednal jako s podnájemcem). Přisvědčil též názoru soudu prvního stupně, že v daném případě nelze hodnotit postup žalovaného jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl sice k tomu, že žalobce byl bezproblémovým nájemcem, který řádně platil nájemné a v minulosti podnajímal byt vždy s předchozím souhlasem pronajímatele, dále však hodnotil i skutečnost, že již v prosinci 2008 se dozvěděl, že souhlas s podnájmem manželům K. pronajímatelem dán nebyl, s žalovaným však nejednal, pouze nahlásil změnu počtu osob v bytě s tím, že rodina K. jsou příbuzní (což však není pravda). Žalobce měl tedy v prosinci 2008 možnost pronajímateli oznámit, že s jednáním B. S. nesouhlasí ve smyslu §33 odst. 1 obč.zák., a pokud tak neučinil, má se za to, že překročení plné moci schválil. Vzhledem k tomu, že tento protiprávní stav nijak neřešil, neukončil jej (dle jeho tvrzení až do června 2009), je třeba dospět k závěru, že postup žalovaného, jež mu dal výpověď z nájmu bytu, není v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení žalobce, že užívání bytu rodinou K. pro něj nemělo žádný finanční efekt (což je v rozporu s obsahem uzavřené podnájemní smlouvy) na uvedený závěr nemá vliv. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalobce, že by přístup žalovaného k němu byl ovlivněn plánovaným prodejem bytů a že by odmítnutí udělení souhlasu s podnájmem z jeho strany bylo pouhou libovůlí; zároveň konstatoval, že absence výzvy k ukončení nepovoleného podnájmu nemá na posouzení věci žádný vliv s tím, že taková výzva ostatně není předpokladem pro uplatnění daného výpovědního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Na existenci vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) usuzuje z postupu odvolacího soudu, který nenapravil pochybení soudu prvního stupně, jenž ve výroku svého rozsudku uvedl, že jde o Výpověď ze dne 2. 3. 2009 (kdy byla vyhotovena), ač ji obdržel 20. 3. 2009, a popisuje, jaké následky toto pochybení mohlo mít. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) se pak dle jeho názoru týká otázek překročení oprávnění zmocněncem, nesouhlasu zmocnitele a aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Vytýká odvolacímu soudu, že učinil nesprávný závěr o tom, že schválil exces z udělené plné moci (§33 odst. 1 obč. zák.), neboť se včas od jeho jednání nedistancoval a svůj negativní postoj neoznámil žalovanému. Namítá, že jeho skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, z nichž vyplývá, že protiprávní stav způsobený překročením oprávnění zmocněncem byl řešen všemi zainteresovanými osobami a že jak zmocněnec, tak i on jako zmocnitel oznámil podnájemci nesouhlas pronajímatele s uzavřením podnájemní smlouvy. Klade si otázku, zda v daném případě lze uvedené oznámení za současné výzvy k vyklizení považovat za vyjádření nesouhlasu s překročením oprávnění zmocněnce, a konstatuje, že tato otázka přesahuje i do hodnocení, zda okolnosti případu nezakládají možnost považovat podanou výpověď z nájmu bytu za jednání v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. V tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že nezvážil (stejně jako soud prvního stupně) všechny rozhodné okolnosti z hlediska citovaného ustanovení, že se s touto otázkou vypořádal pouze paušálním odkazem na jeho rozhodnutí, a namítá, že jeho posouzení z hlediska citovaného ustanovení je neúplné a tudíž nesprávné. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel dovolací námitky a uvedl, že žalobce již předmětný byt vyklidil. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel sice brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §33 odst. 1 obč.zák., z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že především namítá, že jeho jednání, kterým se snažil nastalou situaci (tj. podnájem bytu bez souhlasu pronajímatele) vyřešit, je možno považovat za vyjádření nesouhlasu s překročením oprávnění vyplývajících z plné moci, jež udělil B. S.. Jeho námitky tudíž ve skutečnosti směřují proti skutkovému závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že svůj nesouhlas s překročením plné moci řádně neoznámil. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Zpochybnil-li dále – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení Výpovědi z hlediska dobrých mravů, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení z 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, z 16. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1886/2008, a z 19. 4. 2010. sp. zn. 26 Cdo 4801/2009) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Ostatně odvolací soud se posouzením věci z tohoto hlediska náležitě zabýval, a nelze proto přisvědčit výtce dovolatele, že v tomto směru pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pokud jde o je namítanou vadu řízení (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. není právně významná každá vada řízení. Relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; o takový případ se však v dané věci nejedná, neboť mezi účastníky nebylo sporu o tom, jaká výpověď z nájmu bytu je předmětem řízení v dané věci.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. července 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu