ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.663.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 663/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) Ing. L. Š. , a b) L. G. , zastoupených JUDr. Petrem Pasternakem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Kocínce 1, proti žalované Janě Astrové , Praha 2, Pod Slovany 7, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, o zaplacení částky 109.595,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 21/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2009, č.j. 68 Co 109/2009-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.848,- Kč, k rukám JUDr. Petra Pasternaka, advokáta se sídlem Praha 6, Na Kocínce 1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení částky 109.595,- Kč s příslušenstvím představující dlužné nájemné (za období únor, duben až červen a říjen 2004) za užívání níže specifikovaných nebytových prostor ve výši 69.000,- Kč, nezaplacenou úhradu za služby ve výši 31.072,80,- Kč a smluvní pokutu ve výši 75.000,- Kč (tj. celkem 180.705,30,- Kč); to vše po odečtení „kauce“ v částce 70.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 1.110,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2008, č. j. 14 C 21/2007-113, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, do tří dnů od právní moci rozsudku částku 109.595,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 1. 11. 2004 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 5. 2009, č.j. 68 Co 109/2009-137, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 89.125,40 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 3% od 4. 12. 2004 do zaplacení a částku 924,- Kč, změnil ho v části, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 4.708,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 1. 11. 2004 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 924,- Kč od 1. 11. 2004 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 0,0418% denně z částky 89.125,40 Kč od 4. 12. 2004 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 0,0418% denně z částky 14.837,10 Kč od 1. 11. 2004 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 89.125,40 Kč od 1. 11. 2004 do 3. 12. 2004, tak, že žalobu zamítl a výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v části, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 14.837,10 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 3% od 1. 11. 2004 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co zopakoval dokazovaní nájemní smlouvou dne 30. 4. 2003 (dále jen ,,Nájemní smlouva“) a dopisem právního zástupce žalobců žalované ze dne 25. 11. 2005, vzal zejména za prokázáno, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci domu č. p. v P. 2, N. V. 6 (dále jen ,,předmětný dům“ nebo ,,dům“), že dne 8. 1. 2003 uzavřeli s žalovanou smlouvu o smlouvě budoucí (dále jen ,,Smlouva o smlouvě budoucí“), která obsahovala text budoucí nájemní smlouvy, dle jejíhož čl. 4. bodu 2 (čl. 2. bod 3 Smlouvy o smlouvě budoucí) je nájemkyně oprávněna na své náklady provést stavební úpravy nebytových prostor (specifikovaných ve Smlouvě o smlouvě budoucí) nacházejících se v přízemí předmětného domu (dále jen ,,předmětné prostory“) s tím, že do 31. 3. 2003 bude oprávněna užívat je bezplatně, přičemž po jejich kolaudaci uzavřou účastníci k předmětným prostorám nájemní smlouvu, že účastníci – poté, co žalovaná na své náklady provedla úpravy předmětných prostor a stavební úřad vydal rozhodnutí o změně jejich užívání – uzavřeli Nájemní smlouvu, že žalovaná v souladu s jejím čl. 5 bodem 1 složila k rukám žalobců kauci ve výši 70.000,- Kč na úhradu případného dluhu na nájemném a úhradách za služby, že dne 16. 7. 2004 účastníci uzavřeli dodatek k Nájemní smlouvě (dále jen ,,Dodatek“), kterým byla upravena výše nájemného a sjednána smluvní pokuta ve výši 75.000,- Kč pro případ předčasného ukončení Nájemní smlouvy z důvodů na straně nájemce, že výše nájemného za měsíce leden až červen 2004 činila (dle Nájemní smlouvy a Dodatku) 35.000,- Kč měsíčně, za měsíce červenec až říjen 25.000,- Kč měsíčně, a to vždy se splatností k poslednímu dni kalendářního měsíce, že žalovaná dluží žalobcům na nájemném za měsíce únor, duben až červen a za říjen 2004 částku celkem 69.000,- Kč, a že z čl. 6. bodu 3, čl. 7. bodu 5 a čl. 7. bodu 6 Nájemní smlouvy vyplývá povinnost žalované hradit žalobcům vodné, úklid domu a drobné opravy nepřesahující 3.000,- Kč. Rovněž vzal za zjištěno, že dne 14. 9. 2004 dali žalobci žalované výpověď z nájmu předmětných prostor pro neplacení nájemného, že dle předávacího protokolu ze dne 1. 11. 2004 se žalovaná zavázala předat předmětné prostory (které fakticky vyklidila dne 1. 11. 2004) žalobcům do 31. 10. 2004, že poté jim písemně sdělila, že její investice do předmětných prostor činily celkem 179.784,60 Kč, přičemž tuto částku požadovala po žalobci a) uhradit a že dopisem ze dne 25. 11. 2004 ji žalobci vyzvali k úhradě dlužné částky do dne 3. 12. 2004.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli platnou nájemní smlouvu ve smyslu §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 360/2005 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), přičemž konstatoval, že vzhledem k tomu, že Nájemní smlouva je podepsána oběma smluvními stranami, nemůže žalovanou tvrzené nepředání jejího písemného vyhotovení ze strany žalobců způsobit její neplatnost; o akceptaci návrhu Nájemní smlouvy svědčí podpis druhé smluvní strany, přičemž nelze přehlédnout, že žalovaná začala užívat předmětné prostory v souladu s ní a následně uzavřela i Dodatek. Námitku žalované, že na nájemném a úhradách za služby ničeho nedluží – neboť žalobci si mohli dlužné nájemné a služby odečíst ze složené kauce a také proto, že dle čl. 2. bodu 3 Smlouvy o smlouvě budoucí není nájemce povinen za užívání prostor do 31. 3. 2003 ničeho platit – považoval odvolací soud za neopodstatněnou. V této souvislosti konstatoval, že z čl. 5. bodu 1 Nájemní smlouvy nevyplývá, že by bylo povinností pronajímatelů zúčtovat za každý měsíc nájemné a služby, přičemž ujednání v čl. 2. bodu 3 Smlouvy o smlouvě budoucí nezbavovalo žalovanou povinnosti platit úhrady za služby spojené s nájmem předmětných prostor. Pokud jde o výši sjednaného úroku z prodlení (čl. 3. bod 5 Nájemní smlouvy), přisvědčil odvolací soud žalované, že ujednání o úroku ve výši 0,05% z dlužné částky denně je neplatné pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku v tehdy platném znění /dále jen „obč.zák“/). Jelikož byla žalovaná ode dne 4. 12. 2004 v prodlení a výše úroku z prodlení k tomuto dni činila dle §1 nařízení č. 142/1994 Sb. 3% ročně (0,0082% denně), provedl odvolací soud propočet kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni 31. 10. 2004 a dospěl k závěru, že žalobcům náleží za toto období zákonný úrok z prodlení ve výši 924,- Kč; od 4. 12. 2004 žalobcům náleží toliko úrok ve výši 3% ročně (0,0082% denně) z dlužné částky zahrnující dlužné nájemné a služby, a to od 4. 12. 2004 do zaplacení. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná je povinna zaplatit žalovaným sjednanou smluvní pokutu ve výši 75.000,- Kč, neboť neplacením nájemného porušila svoji smluvní povinnost a k ukončení nájmu tak došlo „z důvodu na straně nájemce“. Vyslovil názor, že ujednání účastníků o smluvní pokutě je zcela určité a není ani neplatné (§39 obč.zák) pro rozpor s §544 odst. 1 obč.zák., podle něhož lze smluvní pokutu platně sjednat pouze pro porušení smluvní povinnosti; rovněž neshledal, že by výkon práva žalobců na zaplacení smluvní pokuty byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) a její výši považoval za přiměřenou. Odvolací soud se dále zabýval námitkou započtení, kterou učinila žalovaná během řízení před soudem prvního stupně, když se domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení, jež žalobcům vzniklo zhodnocením předmětných prostor. Zatímco soud prvního stupně nepovažoval tuto námitku žalované za řádný úkon směřující k započtení, odvolací soud uzavřel, že jelikož si účastníci ve Smlouvě o smlouvě budoucí sjednali, že žalovaná provede rekonstrukce předmětných prostor na vlastní náklady, nemůže se domáhat vrácení svých investic. Poté, co odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že soud prvního stupně se náležitým způsobem nevypořádal s nárokem žalobců na zaplacení úhrad za elektřinu a telefon v celkové výši 14.837,10 Kč, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 14.837,10 Kč a o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil v odpovídajícím rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti části jeho výroku I., kterou byl v tam vymezeném rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, a jako dovolací důvody uplatnila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že ujednání spojující vznik nároku na smluvní pokutu s ,,předčasným ukončením“ nájemní smlouvy, byť z důvodů na straně nájemce, je neurčité a neplatné, neboť vznik smluvní pokuty nelze vázat na výkon práva kterékoli smluvní strany smlouvu ,,ukončit“; v této souvislosti poukazuje na rozsudek ,,NS ČR 33 Odo 111/2004“. Dovolatelka má rovněž za to, že odvolací soud založil svůj závěr o platnosti Nájemní smlouvy na nesprávném právním názoru, že nepředání písemného vyhotovení smlouvy nájemci – pokud je smlouva opatřena podpisy obou smluvních stran – nezpůsobuje její neplatnost. Namítá, že z ustanovení §43c odst. 2 obč.zák. nelze dovodit, že je možné platně uzavřít nájemní smlouvu za situace, kdy jedna strana předá podepsaný návrh smlouvy právnímu zástupci druhé smluvní strany, přičemž druhá strana návrh – v nepřítomnosti navrhovatele – později podepíše, ale své vyjádření souhlasu s návrhem navrhovateli nijak nedoručí a ani nepředá. V této souvislosti dále namítá, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, když neprovedly důkazy k prokázání jejích tvrzení, že od žalobců neobdržela přijetí učiněného návrhu Nájemní smlouvy. Dovolatelka má rovněž za to, že se nemohla dostat do prodlení s placením nájmu ani za situace, že by nájemní vztah k předmětným prostorám platně vznikl, neboť nájemné bylo průběžně uhrazováno z kauce ve výši 75.000,- Kč (správně 70.000,- Kč), kterou složila k rukám žalobců předtím, než začala předmětné prostory užívat. Namítá, že z čl. 5. Nájemní smlouvy, jednoznačně vyplývá, že sjednaná kauce měla mít funkci uhrazovací a nikoli zajišťovací, jak nesprávně dovodil odvolací soud; tomu v této souvislosti rovněž vytýká, že zamítl její námitku započtení, jíž uplatňovala své nároky z realizovaných úprav a oprav předmětných prostor prováděných v době účinnosti Smlouvy o smlouvě budoucí, avšak před tvrzeným uzavřením Nájemní smlouvy. Odvolací soud měl její nároky posuzovat právě podle Smlouvy o smlouvě budoucí, která neobsahovala žádné ujednání – na rozdíl od Nájemní smlouvy – o tom, že by tyto úpravy a opravy měla provádět na svůj náklad. Dovozuje, že vznikl-li nájemní vztah, pak k jeho ukončení nedošlo na základě výpovědi žalobců, ale dohodou stran ke dni 31. 10. 2004, což jednoznačně vyplývá z textu předávacího protokolu, a namítá, že jeho interpretace odvolacím soudem je v rozporu s jeho jednoznačným jazykovým vyjádřením. Navrhla, aby dovolací soud – v napadeném rozsahu – zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že je nepřípustné a nedůvodné, vyvraceli argumenty žalované a navrhli, aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaná dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 89.125,40 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a částku 924,- Kč. Jelikož dovolání směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž by mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem (včetně jeho obsahové konkretizace), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Námitkou, že ujednání o smluvní pokutě je – z důvodů uvedených v dovolání – neurčité a neplatné, dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že ujednání účastníků o smluvní pokutě je platné, neboť smluvní pokuta byla ve smyslu §544 odst. 1 obč.zák. sjednána pro případ porušení smluvní povinnosti.
Především je třeba uvést, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, a ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků v ujednání o smluvní pokutě obsaženém v Nájemní smlouvě, resp. v Dodatku, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o platnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě poukazem na to, co bylo jeho obsahem, k čemu směřovala jejich vůle a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá především správnost skutkového (a na základě toho právního) závěru odvolacího soudu. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp.zn. 33 Odo 111/2004, je nepřípadný, neboť v něm byl (na základě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) přezkoumáván skutkový stav věci.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání proto nemohou založit ani námitky dovolatelky, jimiž se snaží zpochybnit závěry odvolacího soudu o zajišťovací funkci kauce, vytýká mu (s poukazem na obsah Smlouvy o smlouvě budoucí) nesprávné posouzení jí uplatňovaných nároků z realizovaných úprav a oprav předmětných prostor, a jimiž brojí (s poukazem na obsah předávacího protokolu ze dne 1. 11. 2004) proti závěru odvolacího soudu, že nájemní vztah zanikl na základě výpovědi žalobců ze dne 14. 9. 2004.
Námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že okolnost nepředání písemného vyhotovení nájemní smlouvy nájemci způsobuje vzhledem k dikci ustanovení §43c odst. 2 obč. zák. její neplatnost, dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že se zřetelem k tomu, že Nájemní smlouva byla opatřena podpisy obou smluvních stran, nemůže mít tato okolnost vliv na její platnost. Bez ohledu na to, že uvedená námitka se ve své podstatě vztahuje k otázce uzavření Nájemní smlouvy a nikoli její platnosti, dovolací soud konstatuje, že byla-li listina, na níž je Nájemní smlouva zaznamenána, opatřena podpisy obou smluvních stran, je v dané věci vyloučeno uvažovat o aplikaci §43c odst. 2 obč. zák.
Pokud dovolatelka uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však uvedená námitka nesměřovala k výkladu procesních předpisů, a proto jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pro úplnost lze dodat, že namítaný nedostatečný rozsah provedeného dokazování se měl týkat okolnosti, jež – jak vyplynulo z výše uvedeného – nebyla pro právní posouzení otázky platnosti Nájemní smlouvy právně relevantní.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.440,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §16 odst. 2, §16 odst. 2, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.808,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. července 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu