ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.918.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 918/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) J. P. , b) V. D. , a c) P. D. , zastoupených JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 21, proti žalovanému BELAMEX, spol. s r.o. , se sídlem Brno, Štefánikova 19a, zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, o určení práva společného nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 51 C 143/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2009, č.j. 19 Co 490/2008-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2007, č.j. 51 C 143/2006-61, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu tam specifikovaného bytu daná žalovaným žalobkyni a) dopisem ze dne 18. 9. 2006, je neplatná, výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že žalobci b) a c) jsou jeho společnými nájemci; současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, č.j. 19 Co 379/2007-85, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výrocích II. a III. jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č.j. 51 C 143/2006-99, výrokem I. určil, že „žalobci ad 2) a ad 3) jsou společnými nájemci bytu č. 14 v domě č.p. 847 na pozemku parcela č. 1713 v k.ú. Veveří“ (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.) Vázán právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v jeho zrušujícím rozhodnutí, že je dán naléhavý právní zájem žalobců b) a c) na určení, že jsou společnými nájemci předmětného bytu, zabýval se otázkou, zda jim vznikl společný nájem bytu. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalovaný (vlastník předmětného domu) uzavřel se žalobkyní a) dne 5. 5. 1998 smlouvu o nájmu předmětného bytu, že s ní v bytě bydlel její syn - žalobce c), který uzavřel dne 23. 9. 2003 manželství s žalobkyní b), jež se do bytu přestěhovala, že všichni žalobci společně hospodařili, hradili nájem a služby spojené s užíváním bytu, jakož i prováděli nákupy a domácí práce (což vyplynulo z výpovědi žalobců i slyšených svědků), že žalobkyně a) uzavřela dne 7. 4. 2004 nájemní smlouvu s pronajímatelem Betánie, křesťanská pomoc, o.s., na základě níž byla ubytována v Domě důstojného stáří na adrese Brno, Borky 7 (dále též jen „Dům důstojného stáří“), že uvedená smlouva byla dne 1. 1. 2007 nahrazena smlouvou o poskytování služeb sociální péče v domě pro seniory (jež je určena pro klienty s trvalým pobytem a uzavřena na dobu neurčitou), že se do Domu důstojného stáří odstěhovala v průběhu roku 2004, že má stále klíče od předmětného bytu a má v něm nějaké své věci, že od roku 2004 v něm přespala málokdy, že manželství žalobců b) a c) bylo rozvedeno ke dni 16. 2. 2007 a že dosud byt užívají. Dospěl k závěru, že žalobkyně a) opustila společnou domácnost vedenou v bytě se žalobci b) a c) s úmyslem se tam již nevracet a že tito splnili podmínky pro přechod nájmu bytu dle §706 odst. 1 ve spojení s §708 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť s ní žili ve společné domácnosti (žalobce c/ nejméně od roku 1998, žalobkyně b/ od roku 2003) a nemají vlastní byt; vzniklo jim proto k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, č.j. 19 Co 490/2008-133, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil ve znění, že se „určuje, že žalobci b) a c) jsou společnými nájemci bytu č. 14 v domě č.p. 847 na pozemku parc. č. 1713 v k.ú. V.“; rovněž jej potvrdil ve výroku II. o nákladech řízení a ve výroku III. ho změnil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že žalobci b) a c) splnili podmínky pro přechod práva nájmu podle §706 odst. 1 a §708 obč.zák. Neshledal opodstatněnou (z důvodů uvedených v rozsudku) odvolací námitku žalovaného, že vedení společné domácnosti žalobců postrádalo charakter trvalosti a že by jejich jednání bylo v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že závěr soudu prvního stupně není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 8/05. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (§219 o.s.ř.) v pozměněném znění; nejednalo se však o obsahovou změnu výroku, pouze o upřesnění označení žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že „ani jeden ze soudů patřičným způsobem neřešil skutkový stav věci pro přechod nájmu bytu z žalobkyně a) na žalobce b), c)“. Konstatuje, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a namítá, že by soud neměl při svém rozhodování zneužívat práva volného hodnocení důkazů a vybočit z určitého obecného rámce. V této souvislosti především poukazuje na to, že mu žalobkyně a) nikdy neoznámila, že předmětný byt opouští a že tak rovněž neučinili žalobci b) a c). Odvolacímu soudu vytýká, že vychází ze skutkových zjištění, která jsou nedostatečná, že se důkladně nezabýval otázkou naplnění všech znaků pro přechod nájmu zejména s ohledem na to, že žalobci uváděli, že žalobkyně a) přespala v bytě naposledy v roce 2004, poté už málokdy, že se z bytu stěhuje na etapy a v podstatě čeká na to, jakým způsobem bude sepsána nová nájemní smlouva. Toto chování se přibližuje k jednání, „jež by se dalo pojmout pod znak absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §39 obč.zák.“, jež soud musí zkoumat i bez návrhu. Dále uvádí, že tvrzení sousedů ohledně vedení společné domácnosti žalobci neobstojí, a že z provedeného dokazování není zřejmý zákonný důvod k uznání práva nájmu žalobců b) a c). Takové rozhodnutí odporuje dobrým mravům a je k tíži vlastníka nemovitosti a jeho oprávnění svobodně nakládat se svým majetkem. Dále uvádí, že soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí zamítl žalobu žalobkyně a) pro nedostatek aktivní legitimace, že však v této části nebylo rozhodnuto o návrhu žalobců b) a c) (přičemž by taková žaloba byla zřejmě posuzována podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, č.j. 26 Cdo 3842/2007). Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu) ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. {právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho zrušujícím rozhodnutí, se týkal toliko posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobců b) a c) na požadovaném určení /proti čemuž dovolání nesměřuje/, nikoliv právního posouzení věci, tj. přechodu práva nájmu bytu na označené žalobce}. Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na něž odkazuje dovolatel.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Se zřetelem k uvedenému nemůže dovolatelem formulovaná otázka zásadního významu založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se týká skutkového stavu věci. To platí rovněž pro další dovolací námitky směřující proti hodnocení důkazů, resp. nedostatečným (neúplným) skutkovým zjištěním. Nelze-li zpochybnit skutkový základ sporu, obstojí i právní závěr odvolacího soudu, že na žalobce b) a c) přešlo právo nájmu bytu.
Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení nemůže založit ani námitka, že soud prvního stupně ve svém v pořadí prvním rozsudku nerozhodl – ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na neplatnost výpovědi z nájmu bytu – i ve vztahu k žalobcům b) a c), jež obsahově naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž se (jak bylo uvedeno výše) nepřihlíží. Nejde ani o případ, kdy otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp.zn. 33 Cdo 1210/2008 a ze dne 13. 1. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3532/2010). Ostatně uvedená námitka není důvodná, neboť – jak vyplývá z formulace výroku I. uvedeného rozsudku – soud prvního stupně rozhodl o tom, že “žalobní návrh, kterým se žalobci domáhají určení, že výpověď z nájmu bytu …. je neplatná, se zamítá“. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně v této části zamítl žalobu vůči všem žalobcům.
Nezbývá proto než učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu