ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1217.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1217/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně Náchodské stavební a obslužní společnosti, s. r. o., IČ 62957198, se sídlem v Náchodě, Kamenice 113, zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 762, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, adresa pro doručování Ministerstvo vnitra, nám. Hrdinů 3, poštovní schránka 155/P, Praha 4, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 127/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009, č. j. 11 Co 35/2009-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.9.2008, č.j. 8 C 127/2004-252, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.103.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 15.11.2001 uzavřela žalobkyně (její předchůdkyně) jako kupující kupní smlouvu, kterou osoba označená jako I. K. prodala předchůdkyni žalobkyně pozemek parcelu č. 1879/45, zapsaný na LV č. 1881 pro obec Praha, k.ú. U. za kupní cenu 2.100.000,- Kč, přičemž tuto kupní cenu předchůdkyně žalobkyně zaplatila prodávajícímu při podpisu kupní smlouvy. Vzal za prokázané, že před zaplacením kupní ceny byl podpis prodávajícího ověřen na matrice Městské části Praha 9, když prodávající předmětnou kupní smlouvu před tímto orgánem vlastnoručně podepsal a prokázal občanským průkazem č. LN 443785. Dále zjistil, že úřednice matriky Městské části Praha 9 ověřila totožnost prodávajícího podle padělaného dokladu, ačkoli tento občanský průkaz byl od 9.5.2001 evidován jako odcizený či ztracený a z občanského průkazu bylo patrné, že text razítka, kterým je opatřen, neodpovídá textu označujícím orgán, který občanský průkaz vydal. Též vzal za prokázané, že po vkladu vlastnického práva z předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí se žalobkyně dozvěděla, že osoba jednající jako prodávající nebyla skutečným vlastníkem prodávaného pozemku, neboť skutečnému vlastníku I. K. byl dne 9.5.2001 odcizen občanský průkaz. Skutečný vlastník předmětného pozemku podal dne 29.1.2002 žalobu o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13.1.2004, č.j. 18 C 41/2002-26 bylo žalobě vyhověno a předchůdkyni žalobkyně byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3.000,- Kč. Dále zjistil, že dopisem ze dne 28.6.2004 žalobkyně uplatila nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem u žalované, která tento nárok odmítla uspokojit.
Tato skutková zjištění zhodnotil soud prvního stupně tak, že uplatněný nárok je důvodný. Dospěl k závěru, že byly naplněny všechny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
Vycházel přitom z toho, že podle §4 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie a listiny s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady legalizací pověřený pracovník ověřuje, že fyzická osoba v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině již uvedený před ním uznala za vlastní. Podle §2 fyzická osoba předloží k prokázání své totožnosti platný úřední průkaz vydaný státním orgánem, který obsahuje údaje uvedené v odstavci 3 písm. a). Podle soudu prvního stupně smyslem ověřování podpisu (legalizace) je ověření podpisu osoby, která se nejprve pracovníkovi pověřenému legalizací prokáže předložením platného úředního průkazu, t.j. takového, který není padělkem a současně nevypršela jeho doba platnosti, pracovník pověřený legalizací prověří platnost tohoto úředního průkazu a pokud dojde k závěru, že daný průkaz je platný, má za prokázané, že osoba prokázala svou totožnost. Pokud by smyslem legalizace bylo pouze ověřit, že se v přítomnosti daného pracovníka podepsala jakákoliv osoba, jejíž totožnost by nebyla prokázána, ztrácela by legalizace své opodstatnění. Stát, pokud garantuje poskytnutí služby, spočívající v ověřování podpisu, garantuje také správnost tohoto ověření, t.j. mimo jiné, že podpis je učiněn osobou, která se podepisuje a že tato osoba je osobou, za kterou se vydává, t.j. osobou podle platného úředního průkazu, který předloží před provedením ověření podpisu. Pokud tedy příslušná pracovnice matriky vzala za prokázanou totožnost podepisující se osoby na základě neplatného úředního průkazu, postupovala nesprávně a jednalo se o nesprávný úřední postup. Zaujal názor, že odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. je objektivní, takže i v případě, že by padělek nebyl rozpoznatelný pouhým okem, jak tomu bylo v daném případě, stát by za škodu způsobenou nesprávným ověřením rovněž odpovídal.
Pokud jde o vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou, bylo v řízení prokázáno, že žalobkyni vznikla škoda ve výši žalované částky (kupní cena 2.100.000,- Kč a 3.000,- Kč náklady řízení o určení vlastnictví) a tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem pracovnice matriky. Uzavřel, že na straně žalobkyně nedošlo k porušení prevenční povinnosti při uzavírání smlouvy a žalobkyně není spoluodpovědná za vzniklou škodu. Soud prvního stupně tedy žalobě vyhověl v plném rozsahu a přiznal žalobkyni úrok z prodlení v souladu s §517 odst. 2 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.5.2009, č. j. 11 Co 35/2009-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Odkázal v tomto směru na svůj závazný pokyn obsažený v předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 21.10.2005, č. j. 8 C 127/2004-60, podle něhož pro úplné skutkové zjištění uložil soudu prvního stupně doplnit řízení za účelem objasnění, z jakého dokladu matrikářka ověřovala totožnost prodávajícího na předmětné smlouvě, zda se jednalo o originál či jinou ,,verzi“ tohoto dokladu, když již ze založené fotokopie ve spisu tohoto dokladu je pouhým okem viditelné, že polovina razítka na fotografii se neshoduje se svou druhou polovinou (pod fotografií), a proč v takovém případě matrikářka totožnost potvrdila, jakož i to, kdo, kdy a za jakých okolností pořídil fotokopii sporného občanského průkazu a v tomto směru též objasnit tvrzení žalobkyně, resp. svědka Ing. M., který měl písemnosti týkající se prodávané nemovitosti od prodávajícího převzít. Soud prvního stupně tento závazný názor odvolacího soudu respektoval, v naznačeném směru řízení doplnil a ve smyslu §132 o.s.ř. zhodnotil celé důkazní řízení. Tak se ,,fundovaně“, na základě odborného znaleckého posudku potvrdilo ,,laické“- předchozí hodnocení občanského průkazu předloženého prodávajícím, údajným I. K., a na jeho podkladě ověřeného podpisu matrikářkou, že se jednalo o padělek zmíněného dokladu, jakož i závěr, že tuto nepravost zmíněného dokladu příslušná pracovnice měla a mohla rozpoznat.
K odvolacím námitkám žalované, podle nichž na straně žalobkyně došlo k porušení prevenční povinnosti při uzavírání předmětné kupní smlouvy podle §415 o.z., spočívající konkrétně v tom, že žalobkyně, resp. osoba jejím jménem jednající při koupi nemovitosti (Ing. M.) nepožadovala na prodávajícím předložení nabývacích listin, odkázal odvolací soud na znění ustanovení §415 o.z. Odkázal v tomto směru na skutková zjištění o chování žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně, za kterou jednal Ing. M.) v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy, jejímž předmětem byla nemovitost, s údajným vlastníkem I. K., jakož i tu právní skutečnost, že okamžikem nabytí vlastnictví nemovité věci na základě smlouvy je vklad do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 o.z.). Po skutkové stránce, ohledně této otázky, pak soud prvního stupně vycházel zejména z výpovědi svědka Ing. M. a bylo tak zjištěno, že tento svědek při koupi jednal s prodávajícím osobně, včetně obhlídky pozemku, dostal od něj plnou moc, aby zjistil na FÚ bezdlužnost, k podpisu kupní smlouvy došlo na Obvodním úřadu Prahy 9, k dispozici měl výpis z katastru nemovitostí, k předání kupní ceny došlo teprve po vkladu do katastru nemovitostí, po uzavření kupní smlouvy prodávající předal svědkovi řadu listin, týkajících se nemovitosti a svědek tedy neměl důvod k pochybnostem o totožnosti prodávajícího a vlastníka nemovitosti. Odvolací soud proto dospěl tak k závěru, že žalobkyně při uzavírání předmětné kupní smlouvy neporušila §415 o.z., naopak se chovala více jak obezřetně (tzv. nabývací tituly jsou uvedeny ve výpisu z katastru nemovitostí a s ohledem na výše uvedené a z pohledu kupujícího tedy nebyl důvod tyto listiny od prodávajícího vyžadovat), takže uvažovat o jeho spoluzavinění podle §441 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o.s.ř. Tvrdila přípustnost dovolání pro existenci otázky zásadního právního významu, a to zda se jedná o absolutní objektivní odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na zavinění a dále otázku, zda nevyžádání nabývacího titulu před uzavřením smlouvy o převodu nemovitosti, je třeba považovat za porušení prevenční povinnosti. Uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, podle něhož ,,odpovědnost státu je objektivní, takže i v případě, že by padělek nebyl rozpoznatelný pouhým okem, jak tomu bylo v tomto případě, státu by za škodu způsobenou odpovídal rovněž“. Podle dovolatelky se nelze vyvinit z odpovědnosti v případě, že by nebylo možno při výkonu veřejné moci odhalit zásah do úředního dokladu, pokud pracovník vykonávající činnost legalizace neměl v souvislosti s jeho předložením pochybnosti o jeho pravosti, tj. sám pracovník a potažmo stát, který odpovídá za výkon této agendy, byl uveden v omyl jednáním osoby, která se dopustila protiprávního jednání (sám stát se tak stal poškozeným). Konečně dovolatelka namítala nesprávnost závěrů odvolacího soudu k otázce konstatování neporušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně tím, že si nevyžádala od prodávajícího (neztotožněného pachatele trestného činu podvodu) nabývací listiny k převáděné nemovitosti. Podle dovolatelky předložení nabývací listiny k nemovitosti je jedním ze základních požadavků kupujících před uzavřením smluv o převodu nemovitostí, i když to zákonem není výslovně stanoveno. Požadavek ze strany kupujícího předložit nabývací listinu, je podle názoru dovolatelky zásadní pro předcházení a zabránění podvodu tak, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Dovolatelka vyjadřuje tento názor i při vědomí, že předložení nabývacích listin je požadováno zákonem pouze v případech, pokud prodávající nabyl nemovitost před 1.1.1993. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci jsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť se jednalo o nesprávný úřední postup orgánu státu, pracovnice matriky, která na podkladě pozměněného občanského průkazu legalizovala podpis na kupní smlouvě o prodeji nemovitosti, když osoba, která tuto smlouvu podepsala a předložila na matrice pracovnici tento pozměněný občanský průkaz, nebyla skutečným vlastníkem a žalobkyně jako kupující této osobě zaplatila kupní cenu ve výši 2.100.000,- Kč.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
K otázce objektivní odpovědnosti státu odkazuje dovolací soud na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp.zn. 28 Cdo 3337/2009, podle nichž s odkazem na §2 zákona č. 82/1998 Sb. se této odpovědnosti nelze zprostit. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že u objektivní odpovědnosti státu nejsou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení připuštěny liberační důvody, jedná se tedy o odpovědnost absolutní Z povahy objektivní odpovědnosti plyne, že pojmově je vyloučeno zprostit se jí odkazem na případné spoluzavinění poškozeného.
Dovolací soud zde dále poznamenal, že definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např.rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002 a ze dne 26.5.2011, sp.zn. 28 Cdo 2294/2010).
U objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, t.j. mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje (srov. např.usnesení ze dne 26.5.2011, sp.zn. 28 Cdo 2294/2010).
Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že v dané byly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., když odvolací soud vycházel z prokázaného nesprávného úředního postupu pracovnice matriky, vznik škody v požadované výši, která byla navíc v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované. Pro stručnost tak dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které je úplné, přesvědčivé a vychází ze závěrů dnes již ustálené judikatury a neřeší tak otázku, která by vykazovala judikatorní přesah.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu