ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.150.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 150/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. Š. , b) J. G. , zastoupených JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 6, proti žalovaným 1) Zemědělskému družstvu se sídlem v Travčicích v likvidaci , IČ: 00120961, se sídlem v Litoměřicích, Velká Krajská 2, a 2) České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení 7,797.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 378/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. června 2008, č. j. 10 Co 1162/2006-463, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. dubna 2006, č. j. 9 C 378/99-391, v odvoláním napadených výrocích I a II „pokud směřují proti žalované České republice“ a jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení „škod na majetku ve výši 4,997.040,- Kč s příslušenstvím od 28. 4. 1993 do zaplacení“ (výrok I) a „ušlého zisku do konce září 2001 ve výši 2,800.000,- Kč s příslušenstvím od 1. 10. 2001 do zaplacení“ (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 154 v kat. území T. Pozemek jim byl vydán v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a vlastnictví k němu – podle závěru odvolacího soudu – nabyly na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, pozemkového úřadu ze dne 19. 9. 1991 (jež nabylo právní moci 11. 10. 1991), nikoliv již dnem právní moci rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 1990, č. j. 1 Rt 175/90-8, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku rodičů žalobců coby původních vlastníků pozemku. Již 3. června 1988 Okresní národní výbor v Litoměřicích (pod č. j. 748/1181/1988-201-VI) vydal rozhodnutí o dočasném odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě (do 31. 12. 1998), týkající se též označeného pozemku, a dne 6. 7. 1988 bylo Městským národním výborem v Litoměřicích, odborem výstavby (pod č. j. 1159/14/88-16) vydáno rozhodnutí o vyžití území k těžbě písku. Tentýž orgán vydal dne 31. 10. 1990 (pod č.j. 1758/22-90-16) územní rozhodnutí „o využití daného území“ a pouze toto rozhodnutí bylo k protestu prokurátora bez náhrady zrušeno rozhodnutím Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu životního prostředí ze dne 3. 4. 1992. Rozhodnutím Českého báňského úřadu ze dne 8. 2. 1991, č. j. 5005/II/90, pak bylo „ložisko vátého písku Trávčiský les“, zasahující též předmětný pozemek, prohlášeno podle §5 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, za tzv. výhradní ložisko a ve smyslu §7 téhož zákona přestalo být součástí pozemku. Na rozhodnutí Českého báňského úřadu navázalo rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu životního prostředí ze dne 30. 5. 1991 (pod č. j. 174/1991-Č-A), o stanovení dobývacího prostoru, jímž bylo zároveň rozhodnuto o využití daného území k těžbě; dalšího rozhodnutí o využití území – po odklizení rozhodnutí Městského národního výboru v Litoměřicích, odboru výstavby ze dne 31. 10. 1990, č. j. 1758/22-90-16, již nebylo třeba. Na základě označených rozhodnutí správních orgánů došlo „na počátku 90. let“ k odtěžení ložiska písku a ornice z pozemku, který žalobci později nabyli do vlastnictví. Majetkovou újmu, jež jim tím měla vzniknout, vyčíslili již v dubnu roku 1993 podle posudku znalce Ing. Vladimíra Chabery (který si pro tento účel opatřili) částkou 4.997.040,- Kč, jíž náhrady vůči státu se nyní domáhají a současně žádají náhradu ušlého zisku v důsledku ztráty zemědělského využití pozemku.
Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Odvozují-li žalobci vznik škody (kterou vyčíslili již v dubnu r. 1993) od rozhodnutí Městského národního výboru v Litoměřicích, odboru výstavby ze dne 31. 10. 1990, pokládaje je za nezákonné, dospěl odvolací soud k závěru, že právo žalobců na náhradu škody je promlčeno. Zjistil, že rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu životního prostředí ze dne 3. 4. 1992, kterým bylo označené rozhodnutí zrušeno, bylo žalobcům doručeno nejpozději dne 4. 8. 1992; dovodil, že v takovém případě tříletá promlčecí doba – jež počala běžet ode dne doručení zrušujícího rozhodnutí (§22 odst. 1 věty druhé zákona č. 58/1969 Sb.) – uplynula dne 5. srpna 1995. Do řízení žalobci povolali Českou republiku coby odpovědný subjekt až 8. 11. 1999, po uplynutí promlčecí doby. Jelikož se žalovaná promlčení dovolala, nelze žalobcům promlčené právo přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.).
Současně odvolací soud dospěl k závěru, že zrušené rozhodnutí nebylo v dané věci příčinnou tvrzené majetkové újmy, neboť k odtěžení ložiska písku a dočasné ztrátě zemědělského využití pozemků došlo na základě jiných, již dříve vydaných rozhodnutí příslušných správních orgánů. Dovozují-li pak žalobci vznik škody z nesprávného úředního postupu (§18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.), který spatřují v tom, že s nimi příslušné správní orgány nejednaly jako s účastníky řízení, odvolací soud zopakoval, že žalobci se stali vlastníky pozemku podle zákona o půdě až rozhodnutím pozemkového úřadu, nikoliv již okamžikem zrušením trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. I proto se o případ nesprávného úředního postupu nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozovali, že k obnovení jejich vlastnických práv k pozemku došlo již rozhodnutím soudu podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku, nikoliv až právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemku podle zákona o půdě. Tvrdili, že i jako budoucí vlastníci mohli být dotčeni na svých právech a měli mít proto postavení účastníků v již dříve vedených správních řízení. Namítali, že pokud soud jejich nárok pokládal za neprokázaný, ač jeho výši doložili i posudkem znalce, měl je podle §118a o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a k označení další důkazů k jejich prokázání; neučinil-li tak, jde o vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí. K otázce příčinné souvislosti dodali, že „pokud by byli vzati jako účastníci řízení, nikdy by nevyslovili souhlas s provedením těžby, v důsledku čehož by těžba (resp. skrývka ornice) nemohla proběhnout a nedošlo by tak k poškození majetku (pozemku)“. V otázce promlčení práva namítali, že k přistoupení žalované do řízení došlo již 8. června 1995, kdy do něj jako práva neznalí povolali „Obvodní báňský úřad“. Za nesprávné označili i zjištění soudu o okamžiku doručení zrušujícího rozhodnutí správního orgánu; dovozovali, že rozhodující je okamžik, kdy se o škodě dozvěděli a k tomu došlo nejdříve v dubnu r. 1993, kdy získali posudek znalce. Pokládaje podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu za splněné, odmítli i závěr (učiněný soudem prvního stupně), že uplatnění práva na náhradu škody za daných okolností odporuje dobrým mravům. Pro položené otázky označili rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.). Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i rozsudkem ze dne 4. 8. 2003, č. j. 9 C 378/99-208, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 2. 2005, č.j. 10 Co 833/2003-218, soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §243 odst. 3 věty první o. s. ř., o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že rozhodnutí Městského národního výboru v Litoměřicích, odboru výstavby ze dne 31. 10. 1990, které žalobci označují za rozhodnutí nezákonné a jež bylo nadřízeným orgánem zrušeno, nebylo příčinou vzniku tvrzené majetkové újmy žalobců. Vedle toho odvolací soud dochází k závěru, že vzniklo-li žalobcům – přes řečené – právo na náhradu škody, jde o právo promlčené, které jim vzhledem k uplatněné námitce promlčení nelze přiznat.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalobci uplatňují především (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož k vydání rozhodnutí, z něhož žalobci dovozují vznik tvrzené majetkové újmy, došlo před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. §36 zákona č. 82/1998 Sb.). Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §1 odst. 1 tohoto zákona jsou: 1/ nezákonné rozhodnutí, 2/vznik škody a 3/ příčinná souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu je okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. §4 zákona).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud uzavírá (a tento jeho závěr není dovoláním zpochybněn), že k odtěžení ložiska písku a dočasné ztrátě zemědělského využití předmětného pozemku došlo nikoliv na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Litoměřicích - odboru výstavby ze dne 31. 10. 1990 (které bylo k protestu prokurátora bez náhrady zrušeno rozhodnutím Okresního úřadu v Litoměřicích - referátu životního prostředí ze dne 3. 4. 1992), nýbrž na základě jiných rozhodnutí (viz rozhodnutí Okresního národního výboru v Litoměřicích ze dne 3. 6. 1988, č. j. 748/1181/1988-201-VI, o dočasném odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě; rozhodnutí Městského národního výboru v Litoměřicích ze dne 6. 7. 1988, č. j. 1159/14/88-16), o vyžití území k těžbě písku; ale též rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 8. 2. 1991, č. j. 5005/II/90, o vyhlášení výhradního ložiska k těžbě vátého písku a na něj navazující rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu životního prostředí ze dne 30. 5. 1991, č. j. 174/1991-Č-A, o stanovení dobývajícího prostoru), je logický a správný závěr odvolacího soudu, že mezi žalobci označeným rozhodnutím a tvrzenou majetkovou újmou není příčinná souvislost (vztah příčiny a následku). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom vyplývá, že shora označená rozhodnutí, na jejich podkladě došlo k odtěžení ložiska písku a dočasné ztrátě zemědělského využití předmětného pozemku, nebyla pro nezákonnost zrušena ani změněna. Přezkum zákonnosti těchto rozhodnutí, vydaných v jiném (správním) řízení, soudu v řízení o odpovědnosti státu za škodu nepřísluší (k principu presumpce správnosti rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030).
V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že v dané věci nemůže jít ani o případ nesprávného úředního postupu ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. Za něj totiž nelze pokládat postup orgánu státu představující činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se projeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 5/2000) a není jím tedy ani posuzování podmínek účastenství v řízení, neboť i eventuální pochybení v úsudku o tom, kdo je (má být) účastníkem řízení, se projeví přímo v rozhodnutí samém, totiž v tom, o čích právech a povinnostech je jím rozhodováno a pro koho je závazné (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl). Z konstantní a nerozporné judikatury odvolací soud ovšem nevybočil ani při řešení otázky nabytí vlastnického práva k zemědělské nemovitosti oprávněnou osobou, jejíž řešení bylo pro posouzení otázky účastenství ve správním řízení určující. K nabytí vlastnictví tímto způsobem totiž dochází až dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody oprávněné a povinné osoby o vydání nemovitosti (§9 odst. 1 a 2 zákona o půdě), nebo rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby (§9 odst. 4 zákona o půdě); rozhodnutí soudu vydané podle §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku, nemá bez dalšího za následek obnovení vlastnictví původního vlastníka věci, jež propadla státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 725/1999).
Nejsou-li naplněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, je již poněkud nadbytečné zabývat se tím, zda žalobci uplatněné právo promlčeno je či není. K těmto námitkám dovolatelů, požadujících odpověď i na tuto otázku, Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., jež v případě nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím spojuje počátek běhu promlčecí doby s okamžikem, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) zrušující rozhodnutí. K tomu podle skutkových zjištění odvolacího soudu (v dovolacím řízení nezpochybnitelných, neboť dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelům zde k dispozici není) došlo nejpozději k 4. 8. 1992. Jelikož uplatněním práva u soudu se staví běh promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. §112 obč. zák.; z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 110/1999), a přistoupení žalované do řízení žalobci navrhli až 8. 11. 1999, učinili tak zřetelně po uplynutí tříleté promlčecí doby a na tomto závěr nemůže nic změnit ani jejich tvrzení, že se o skutečné výši škody (na podkladě znaleckého posudku) dozvěděli až v dubnu 1993.
Na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze usuzovat ani z námitek žalobců, kterými soudu vytýkají, že je konkrétně nepoučil o povinnosti tvrdit další skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání (v čemž žalobci spatřují naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že nesprávně kvalifikoval uplatnění nároku na náhradu škody jako výkon práva odporujícího dobrým mravům, neboť na těchto skutečnostech – chybějícím vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů k jejich prokázání, resp. aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – odvolací soud své rozhodnutí o věci samé nezaložil.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu jinak vychází z ustálené judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a jako takový neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu