ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.152.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 152/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUDr. Dagmar Říhové, správkyně konkursní podstaty úpadkyně ALVA Příbram, s. r. o., IČ 26508681, advokátky se sídlem v Příbrami II., Nám. Dr. Theurera 202, proti žalovanému Ing. A. P., zastoupeným JUDr. Filipem Chytrým, advokátem AK Chytrý & Valtrová, v. o. s., se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, o zaplacení částky ve výši 330.665,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 264/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2010, č. j. 22 Co 221/2010-59, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 22 Co 221/2010-59, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobou podanou dne 30. 9. 2009 se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 330.665,- Kč. V odůvodnění žaloby uvedla, že byla ustanovena správkyní konkursní podstaty úpadkyně ALVA Příbram, s.r.o., když na majetek této společností byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008, č.j. 37 K 2/2000-51. V době prohlášení konkursu neměla ALVA Příbram, s.r.o., jednatele a jejím jediným společníkem byl J. M. Posledním jednatelem zapsaným v obchodním rejstříku byl pak žalovaný, který byl zároveň jejím jediným společníkem, když jeho funkce jednatele zanikla dne 15.5. 2007. Ke dni 1. 1. 2007 do majetku úpadkyně patřily mimo jiné osobní vozy Toyota Corolla a Toyota Yaris, přičemž tyto osobní vozy byly z majetku ALVA, s.r.o., odprodány, a to Ing. P. Č., který je zetěm žalovaného, a PaeDr. J. P., která je manželkou žalovaného. Žalobkyně z účetních dokladů úpadkyně zjistila, že Ing. P. Č. zaplatil na základě faktury za odprodaný vůz Toyota Corolla do pokladny ALVA Příbram, s.r.o., částku ve výši 146.965,- Kč dne 30. 4. 2007, a tuto částku si stejného dne žalovaný odčerpal z pokladny společnosti výdajovým dokladem, když jako důvod výplaty na účetním dokladu uvedl: „vrácení vkladu podnikatele.” Obdobně PaeDr. J. P. zaplatila společnosti za osobní vozidlo Toyota Yaris dne 15. 5. 2007 do pokladny částku ve výši 183.700,- Kč, kterou si žalovaný téhož dne vyzvedl na základě výdajového pokladního dokladu na kterém byl jako důvod platby uvedeno rovněž: „vrácení vkladu podnikatele.” Žalobkyně uzavřela, že žalovaný tak neoprávněně získal z majetku úpadkyně částku 330.665,- Kč.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když uvedl, že po dobu svého jednatelství a vlastnictví společnosti ALVA Příbram, s.r.o., uhradil za tuto společnost řadu faktur ze svých vlastních prostředků. Dále uvedl, že celková výše těchto vkladů podnikatele byla zanesena v účetnictví úpadkyně příslušnými příjmovými doklady a představovala celkovou částku ve výši 1.380.000,- Kč. Uvedený dluh společnosti byl postupně snižován a při ukončení jednatelství žalovaného v květnu 2007 vyrovnán, a to právě výdajovými doklady označenými jako „vrácení vkladu podnikatele” ze dne 30. 4. 2007 a 15. 5. 2007. Úplné vyrovnání vkladu podnikatele bylo účetně provedeno dohodou s novým majitelem společnosti, J. M. Nadto žalovaný uvedl, že účetnictví ALVA Příbram, s.r.o., bylo pravidelně kontrolováno finančním úřadem, který žádné závažné závady v účetnictví ani ve finančních transakcích neshledal.
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č.j. 8 C 264/2009-37, žalobu zamítl. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů (tj. kupních smluv, faktur, pokladních dokladů a účetnictví společnosti ALVA Příbram, s.r.o.) a dále výslechu žalovaného a svědka P. Š. vzal za prokázané, že žalovaný jako jednatel opakovaně poskytl společnosti ALVA Příbram, s.r.o., finanční prostředky v podobě vkladů, které byly za příznivé finanční situace společností vráceny, přičemž tyto účetní operace byly vždy řádně zúčtovány. V odůvodnění svého rozhodnutí soud dále uvedl, že neměl důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení žalovaného, že poskytl vklady do majetku své společnosti, neboť tato tvrzení prokázal účetními doklady i svědeckou výpovědí svědka P. Š., který účetnictví společnosti po celou dobu její existence vedl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, pokud jde o její tvrzení, že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor majetku úpadkyně. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pokud žalovaný odčerpal z majetku společností částku 330.665,- Kč na základě řádně vystavených výdajových dokladů, přičemž tyto transakce byly zohledněny i ve vedení účetnictví společností, nelze dospět k závěru, že žalovaný se na úkor společností obohatil.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č.j. 22 Co 221/2010-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit do konkursní po podstaty společností ALVA Příbram, s.r.o., částku ve výši 330.665,- Kč, a to k rukám žalobkyně. Odvolací soud se odklonil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, když tvrzení žalovaného označil za protichůdná a odporující údajům uvedeným Pavlem Šafránkem v jeho svědecké výpovědi. Za nevěrohodné pak odvolací soud považoval zejména rozporné výpovědi o tom, jaká částka a z jakého právního titulu do společnosti ALVA Příbram, s.r.o., byla vložena a zda tyto finanční vztahy byly při převodu společnosti na další osobu vyrovnány. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že důsledkem vkladů finančních prostředků do společností by bylo zvýšení základního kapitálu a žalovaný jako jednatel by byl v takovém případě povinen podat návrh na zápis změny výše základního kapitálu do obchodního rejstříku, což se však v souzené věci nestalo. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že pokud žalovaný poskytoval společnosti finanční prostředky v době, kdy tato měla jejich nedostatek, jednalo by se o půjčky. V daném směru však současně žalovanému vytkl, že přes poučení soudu netvrdil, že částky vložené do společností ALVA Příbram, s.r.o., byly půjčkou a k těmto tvrzením nepředložil ani důkazy. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný v řízení neprokázal, že jím učiněný výběr finančních prostředků byl oprávněný, a že odčerpáním finančních prostředků z majetku úpadkyně se tudíž na její úkor bezdůvodně obohatil o částku 330.665,- Kč. Nadto odvolací soud odmítl námitku promlčení uplatněnou žalovaným, když uvedl, že žalovaný převzal finanční prostředky dne 30. 4. 2007 a 15. 5. 2007, přitom účetnictví úpadkyně bylo žalobkyni vydáno dne 26.8. 2009 a žaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 30. 9. 2009.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z obsáhlého podání dovolací soud dovodil, že žalovaný konkrétně namítl tyto relevantní námitky:
a) soudy nižších stupňů pominuly prohlášení žalobkyně ze dne 23. 2. 2010, že se nedomáhá vrácení kupní ceny za prodané osobní automobily, ale vrácení vkladu z účtu společnosti, kdy žalovaný v roce 2007 odčerpal částku 330.000,- Kč; přestože takovým prohlášením žalobkyně změnila žalobu, soud prvního stupně se k přípustnosti změny žaloby podle §95 o. s. ř. nevyslovil a odvolací soud tuto vadu nezhojil,
b) odvolací soud v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, ač na jejich základě dospěl k jiným skutkovým zjištěním; zatímco soud prvního stupně nepochyboval o pravdivosti tvrzení žalovaného, že do majetku společnosti ALVA Příbram, s.r.o., poskytl vklady z vlastních prostředků, odvolací soud označil výpověď žalovaného a svědka Pavla Šafránka za nevěrohodné, k listinným důkazům v podobě účetnictví společnosti nepřihlédl a uzavřel, že žalovaný neprokázal tvrzenou oprávněnost výběrů peněžních prostředků z majetku společnosti,
c) odvolací soud pominul, že žalobkyně měla v rozhodném období (v roce 2007) vůči žalovanému dluh, což vyplývalo z účetních rozvah předložených žalovanou, jimiž bylo jako listinným důkazem provedeno dokazování; existence dluhu společnosti vůči žalovanému však vyplývala i z dalších provedených důkazů, neboť bez ohledu na označení plateb žalovaného (ať se jednalo o „vklad společníka do základního kapitálu společnosti“ či „osobní vklad podnikatele“), měl soud vycházet z prokázaného účelu těchto plateb, kterým bylo přechodné poskytnutí finančních prostředků na úhradu provozních nákladů společnosti; právní posouzení účelu těchto plateb měl odvolací soud provést sám – proto je závěr odvolacího soudu, že žalovaný nepředložil důkazy k tvrzení, že poskytoval společnosti vlastní finanční prostředky, absurdní a nelogický,
d) závěr odvolacího soudu o tom, že výpověď žalovaného obsahuje protichůdná a vzájemně se vylučující tvrzení odporující zjištěným účetním údajům svědka Pavla Šafránka je nepřezkoumatelný, neboť soud neuvedl jediný konkrétní případ takového rozporu,
e) odvolací soud z hlediska právního posouzení pominul, že pokud společnost ALVA Příbram, s.r.o., měla vůči žalovanému dluh (dle tvrzení dovolatele v částce 1.487.000,- Kč), nemohl se žalovaný přijetím částky 330.665,- Kč (tedy částky nižší, než činil dluh společnosti) bezdůvodně obohatit, neboť společnosti nevznikla majetková újma,
f) pokud odvolací soud po právní stránce dospěl k závěru, že platby žalovaného nebyly vkladem společníka do základního kapitálu, měl vzít v úvahu i další nabízející se právní posouzení plateb, tj. jako půjčky či jako plnění bez právního důvodu.
Žalobkyně prostřednictvím svého vyjádření navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl. Uvedla, že v průběhu celého řízení se jednoznačně domáhala finanční částky ve výši 330.665,- Kč, kterou žalovaný odčerpal z majetku společnosti ALVA Příbram, s.r.o., přičemž pokud protokolující úřednice při jednání dne 23. 2. 2010 zaokrouhlila nárokovanou částku na 330.000,- Kč, nemohlo se jednat o změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. Za zcela správný pak označila závěr odvolacího soudu, že obranná tvrzení žalovaného o předcházejících platbách ve prospěch společnosti, byla protichůdná a odporující předložené účetní dokumentaci. Uzavřela, že žalovaný v řízení neprokázal, že by ve prospěch společnosti uhradil žalovanou částku ani jako vklad ani jako půjčku, k čemuž ostatně dospěl i odvolací soud.
C. Přípustnost
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce nezákonné změny žaloby (ad a)
1. Podle §95 odst. 1 o. s. ř. „[žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. ]“ Podle odstavce 2 „[soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. ]“
2. Již v rozsudku ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 157/2004, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud soud prvního stupně projednal původní žalobu a rozhodl o ní (o plnění požadovaném na základě skutkového stavu vylíčeného v žalobě), aniž rozhodl o uplatněné změně žaloby, přičemž odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil a žalobcem změněnou žalobu projednal a rozhodl o ní, aniž by usnesením změnu žaloby připustil, bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/2003, přitom jde o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) „nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.“
3. Dovolací soud dospěl s přihlédnutím k textu žaloby (č. l. 1), z protokolu o jednání ze dne 23. 2. 2010 (č. l. 33-36) i z odůvodnění rozsudku Okresního soud v Příbrami ze dne 23. 2. 2010, č.j. 8 C 264/2009-37, k závěru, že ke změně žaloby v řízení před soudem prvního stupně nedošlo, neboť žalobkyně po celou dobu řízení uplatňovala jediný skutkově vymezený nárok ve výši 330.665,- Kč, přesněji navrácení peněžitých plnění, která si měl žalovaný bez právního důvodu nechat vyplatit z pokladny společnosti ALVA Příbram, s.r.o., a to dne 30. 4. 2007 částku ve výši 146.965,- Kč a dne 15. 5. 2007 částku ve výši 183.700,- Kč. Pokud jde dále o chybné označení žalované částky v protokolu o jednání ze dne 23. 2. 2010 (č. l. 35), dovolací soud uvádí, že vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je pojmově třeba rozumět pouze takovou vadu, jejíž existence je objektivně způsobilá vyvolat pochybnost o správnosti skutkových a právních závěrů obsažených v rozhodnutí ve věci samé. Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tudíž nemůže být pochybení soudu, které nade vší pochybnost rozhodnutí ve věci samé neovlivnilo. Za situace, kdy žalobkyně žalobou uplatnila nárok ve výši 330.665,- Kč a soud prvního stupně rovněž o nároku ve výši 330.665,- Kč rozhodl, aniž v mezidobí došlo ke změně žaloby, nemůže být chybné uvedení částky „330.000,- Kč“ v protokole o jednání ze dne 23. 2. 2010 (č. l. 35) považováno za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud tak uzavřel, že dovolací námitka (ad a) nebyla vznesena důvodně.
II. K námitce porušení povinnosti zopakovat důkazy odvolacím soudem (ad b)
4. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. „[odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. ]“
5. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II.ÚS 363/06, N 188/43 SbNU 153; nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, N 144/46 SbNU 409; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 92/1968 civ., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 11/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 7/2007 civ., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 106/2010 civ.) platí, že „[ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená pochopitelně – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popř. doplnit (§213 odst. 2 o. s. ř.); to platí v případě výpovědí účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání]“ (srov. též Drápal L. in Drápal L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §1-200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009. s. 1716-1717). Nejvyšší soud přitom připomíná i závěry obsažené v rozsudku ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, podle nichž „hodlá-li se odvolací soud odchýlit od přezkoumatelné úvahy soudu prvního stupně o tom, že důkazní povinností zatíženou stranou byly nabídnuty relevantní již provedené důkazy k prokázání jejích tvrzení, neboť směřuje k úvaze, že při jejich řádném hodnocení mohl nastat stav neunesení důkazního břemene, musí postupovat obdobně, jak mu ukládá ustanovení §213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. pro ten případ, kdy lze podle jeho úvahy dospět z provedených důkazů k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.“
6. V souzené věci musí dovolací soud soudu odvolacímu vytknout, že nepostupoval při hodnocení skutkové stránky souzeného sporu v souladu s procesními pravidly zakotvenými v ustanovení §213 o. s. ř. Odvolací soud totiž narozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovanému se nepodařilo prokázat poskytnutí finančních vkladů, resp. půjček do majetku společnosti ALVA Příbram, s.r.o., tedy dovodil, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, zatímco soud prvního stupně dosáhl skutkového závěru, že žalovaný „ze svého na účet firmy [Alva Příbram, s.r.o.] složil peníze pro konkrétní účel,“ přičemž ke dni „14. 6. 2007 činil vklad jednatele [žalovaného] asi 1.400.000,- Kč.“ Odvolací soud přitom k tomuto zásadně odlišnému skutkovému zjištění dospěl, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 1. 7. 2010 (č. l. 55-57), bez provádění jakéhokoliv dokazování, na základě svých a od soudu prvého stupně odlišných úvah. S ohledem na předeslané závěry konstantní judikatury dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud v souzené věci nemohl bez dalšího překonat rozhodnutí soudu prvního stupně závěrem o neunesení důkazního břemene žalovaným. Pokud totiž odvolací soud založil své závěry na odlišném hodnocení vypovídací vlastnosti důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo včetně projevů účastníků, aniž by účastníkům řízení poskytl možnost procesně reagovat na nově zaujatá skutková zjištění (např. i možností uplatnit nové skutečnosti a důkazy dle §205a odst. 1 o. s. ř.), zatížil tím řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti, což dovolací soud považuje za dostatečný důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
III. K námitce skutkových zjištění zaujatých odvolacím soudem v rozporu s provedenými důkazy (ad c)
7. S ohledem na závěry zaujaté v části D. písm. b) tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval námitkou dovolatele (ad c), podle níž odvolací soud v rozporu s provedenými důkazy a závěry z nich vyplývajících učinil nelogický závěr, že žalovaný v řízení neprokázal poskytnutí vlastních finančních prostředků společnosti ALVA Příbram, s.r.o. (jinými slovy, že tato společnost měla v době výplaty nárokovaných částek vůči žalovanému dluh v jím tvrzené výši). Protože dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že tento nepostupoval podle §213 o. s. ř. a v rámci dokazování před odvolacím soudem upřel účastníkům právo skutkově a důkazně argumentovat (§213a odst. 1 o. s. ř., popř. §205a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší dovolacímu soudu předjímat a hodnotit skutková zjištění, ke kterým odvolací soud v rámci nového odvolacího řízení dospěje.
IV. K námitce nepřezkoumatelného posouzení věrohodnosti výpovědi žalovaného (ad d)
8. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. „soud v odůvodnění rozsudku uvede [...], o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil [...]. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.“ V souladu s ustanovením §132 o. s. ř. „[důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.]“
9. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), vyslovil názor, že je obecnou povinností soudů „provedený důkaz ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. hodnotit (a zdůvodnit, proč jej případně odmítá či pokládá za nevěrohodný) a v odůvodnění svého rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§132 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.).“ Současně uvedl, že „[článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu; k nim mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících.]“ Obdobně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461), konstatoval, že „soudy tím, že některé důkazy vůbec nevyhodnotily a nezdůvodnily, proč je odmítají či pokládají za nevěrohodné, případně nevysvětlily, proč se některými návrhy nehodlají zabývat, zatížily soudní řízení vážnou vadou a jednaly tak v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.“
10. Dovolací soud si je vědom, že při posouzení věrohodnosti výpovědi svědků či účastníků řízení soudy často vychází z okolností, které již z vlastní povahy není možné dobře písemně zachytit (např. chování svědka při výpovědi, intonace a jistota v hlase či osobní dojem soudce). To však dle názoru dovolacího soudu nevylučuje, aby soud v maximální možné míře dostál své povinnosti jasně a srozumitelně seznámit účastníky řízení se svými relevantními úvahami (např. věrohodnosti svědecké výpovědi), zejména jedná-li se o úvahy, které jsou nejen písemně zachytitelné, ale též zcela zásadní pro rozhodnutí ve věci samé. V těchto intencích dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelem uplatněná námitka je nedůvodná. Dovolatel se totiž mýlí, pokud namítá, že odvolací soud neuvedl jediný konkrétní případ rozporu v jeho výpovědi, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (strana 6 odst. 6 na č. l. 64) se podává, že „nevěrohodně působ[ily] rozpory v jeho v tvrzeních v tom směru, jakou částku vložil do společnosti, z jakého titulu a zda při převodu společnosti na další osobu byly finanční vztahy mezi společností a žalovaným vyrovnány.“ Za této situace dovolací soud dovolatelem tvrzenou nepřezkoumatelnost v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (ad d) neshledal.
V. K námitce nesprávného právního posouzení věci (ad e, f)
11. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 19/2006, dospěl k závěru, že „[právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.,]“ přičemž „[v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.). ]“ Skutkový stav totiž nemůže v řízení před dovolacím soudem doznat změny a dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházel soud prvního stupně a odvolací soud, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1121/2007).
12. Výše uvedené jinými slovy znamená, že dovolací soud je povinen vypořádat se s námitkou nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zaujatého odvolacím soudem ve vztahu k jím zjištěnému skutkovému stavu; a to bez zřetele k tomu, že dovolatel, byť úspěšně, prostřednictvím podaného dovolání napadl řádnost procesu dokazování a tedy takto zjištěný skutkový stav zpochybnil. Dovolací soud proto při posouzení shora uvedené námitky nesprávného právního posouzení věci vycházel ze skutkového zjištění odvolacího soudu, že žalovaný v řízení neprokázal existenci jím tvrzeného dluhu společnosti ALVA Příbram, s.r.o., vůči jeho osobě.
13. Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. „kdo se na úkor jiného obohatí, musí obohacení vydat.“ Dle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
14. Dovolací soud následně dospěl k závěru, že pokud odvolací soud vycházel ze zjištění, podle kterého žalovaný neměl vůči společnosti ALVA Příbram, s.r.o., finanční pohledávku, která by mohla být právním důvodem pro vyplacení žalované částky, byl závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný se na úkor společnosti bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 obč. zák. správný. Obdobně je dovolací soud nucen konstatovat, že za nesprávné nelze označit ani závěry odvolacího soudu týkající se právního hodnocení neprokázaných, pouze žalovaným tvrzených, vkladů do společnosti ALVA Příbram, s.r.o. Pokud totiž dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že hmotněprávní posouzení tvrzených, avšak neprokázaných skutečností dovolacímu soudu nepřísluší (srov. přiměřeně závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 8448).
Protože však odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, dle uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz část D. bod II. tohoto rozhodnutí), Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. listopadu 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu