ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1607.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1607/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) JUDr. Janu Hofmannovi , notáři se sídlem v Praze, s notářskou kanceláří v Praze 2, Karlovo náměstí 28, zastoupenému Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 14, o zaplacení 991.604,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 112/2009, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2011, č. j. 54 Co 508/2010-95, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2010, č.j. 17 C 112/2009-60, jímž tento soud podle §92 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) k návrhu žalobkyně připustil, aby do řízení jako další žalovaný přistoupil JUDr. Jan Hofmann, notář se sídlem v Praze (nyní žalovaný 2/). Odvolací soud přitom poukázal na smysl tohoto institutu, jímž je odstranění nedostatku věcně legitimace (zde na straně žalované), a uzavřel, že projednání věci vůči dalšímu žalovanému není v rozporu ani se zásadou hospodárnosti řízení. Za neopodstatněné označil námitky notáře, že změna (rozšíření) okruhu účastníků si vyžádá podstatné doplnění řízení, a neshledal, že podáním návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobkyně obchází institut záměny účastníků (§92 odst. 2 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že návrhem – reagujícím na „předběžný názor soudu“ o nedostatku pasivní legitimace žalované – sleduje žalobkyně záměnu žalovaných, jíž by soud bez souhlasu dovolatele nemohl připustit. Rozhodnutí soudu označil za odporující zásadě procesní ekonomie a tvrdil, dokazování bylo dosud vedeno k posouzení odpovědnosti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., zatímco podmínky vzniku odpovědnosti notáře podle zákona č. 358/1992 Sb. jsou jiné; z tohoto pohledu označil vylíčení rozhodujících skutečností žalobkyní za neúplné. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné. Poukázala na ustálenou judikaturu, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného (§92 odst. 2 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči dalšímu účastníku – jiné osobě (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 404).
V posuzované věci se žalobkyně domáhá náhrady škody způsobené jí při výkonu veřejné moci, dovozujíc odpovědnost státu i z činnosti notáře jako úřední osoby. Jestliže dosavadní výsledky řízení (které Nejvyšší soud nijak nehodnotí) vedou k pochybnostem o určení subjektu odpovědného za škodu (jímž může být podle návrhu žalobkyně nejenom stát, nýbrž přímo i notář), je zřejmé, že návrh na přistoupení tohoto (dalšího) účastníka do řízení je v souladu s účelem aplikovaného institutu, jímž je odstranění nedostatku věcné legitimace, který tu byl od počátku řízení. Přistoupení dovolatele do řízení v dané věci není procesně nehospodárné, jestliže – přes odlišné předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci (zákon č. 82/1998 Sb.) a odpovědnosti notáře za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem činnosti notáře (§57 zákona č. 358/1992 Sb.) – žalobkyní uplatněný nárok vychází z téhož skutkového základu, k němuž je vedeno dokazování. Z okolností, za nichž byl návrh na přistoupení účastníka do řízení učiněn, je zřejmé, že k obcházení institutu záměny účastníků jím nedochází. Otázku, zda do řízení nově vstoupivší žalovaný (jehož souhlasu se vstupem do řízení není třeba; §92 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) je nositelem povinnosti, o níž v řízení jde (tj. zda za vznik tvrzené majetkové újmy odpovídá), může soud řešit až při rozhodování o věci samé. Při rozhodování o přistoupení účastníka do řízení otázku jeho věcně legitimace neposuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 12, pod č. C 847).
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu