ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1674.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1674/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. H. , bytem ve Z., zastoupené JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1.600.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 126/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009, č. j. 15 Co 490/2009-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 15. 3. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala se žalobkyně zaplacení částky 1.600.000,- Kč jako náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem notářky při ověřování pravosti podpisu druhé smluvní strany na kupní smlouvě.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem pro zmeškání ze dne 29. 5. 2006, č. j. 16 C 126/2006-27, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.600.000,- Kč s tím, že tato její povinnost zanikne v rozsahu, ve kterém by žalobkyni plnil R. E., nar. 24. 3. 1956, podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2004, č. j. 42 T 27/2004-530, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 15 Co 377/2006-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, č. j. 25 Cdo 1620/2007-84, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006, č. j. 15 Co 377/2006-65, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 5. 2006, č. j. 16 C 126/2006-27 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud ve shora citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že stát neodpovídá za škodu způsobenou pochybením notáře či jeho pracovníka při ověřování podpisu na listině. Zaujal názor, že ověřování pravosti podpisu se nazývá legalizací a zákonem stanovenou formou pro ověření pravosti podpisu je legalizační doložka, která je listinou o ověření, tedy veřejnou listinou (srov. §6 notářského řádu); legalizační doložka může být vyznačena na listině, na níž jsou podpisy, jejichž pravost má být ověřena, nebo může být vyhotovena samostatně a poté pevně spojena s předloženou listinou; v obou případech se ověřovací doložka považuje za samostatnou listinu o ověření. Dále vyslovil, že kupní smlouva a ověření pravosti podpisu zmocněnce za prodávající stranu na kupní smlouvě jsou dvě rozdílné listiny. První z nich obsahuje projev vůle směřující k uzavření kupní smlouvy, druhá pak prokazuje, že určitá osoba kupní smlouvu podepsala. Legalizační doložka je listinou odlišnou od smlouvy, tedy od jakéhokoliv právního úkonu v písemné formě (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 24. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 25/2006). Už z toho důvodu nelze legalizaci podřadit pod „sepisování veřejných listin o právních úkonech“, pro které podle §4 odst. 1 zákona platí, že se považuje za výkon státní správy, a postavit tak fakticky doložku o ověření podpisu na roveň notářskému zápisu (§62 notářského řádu). Dovolací soud dovodil, že legalizace v podobě ověřovací doložky je veřejnou listinou, nicméně nejedná se o veřejnou listinu o právních úkonech, ale toliko o osvědčení právně významné skutečnosti, za něž nese přímou odpovědnost notář. Okolnost, že veřejná listina (ověřovací doložka) je vyznačena na písemnosti, která obsahuje právní úkon (kupní smlouvu), nečiní z legalizační doložky veřejnou listinu o právním úkonu ve smyslu §4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Podle dovolacího soudu závěr, že zákon č. 82/1998 Sb. nestanoví odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem notáře při osvědčování právně významných skutečností, není restriktivním výkladem tohoto zákona, nýbrž přímo z něj vyplývá právě proto, že zákon č. 82/1998 Sb. je normou speciální ve vztahu k normě obecné - notářskému řádu. V právní teorii není jednoznačná shoda v odpovědi na otázku, zda v případě porušení povinnosti notáře při ověřování pravosti podpisu odpovídá za škodu tím způsobenou stát z titulu nesprávného úředního postupu podle ust. §3 písm. b) ve spojení s §4 zákona nebo notář podle ust. §57 notářského řádu. Převažující je názor o odpovědnosti notáře (např. Bílek, P., Drápal, L., Jindřich, M., Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 158-165; Bílek, P. Nová úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou notářem. Právní rádce, č. 12, 1998, s. 27-29; Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, C. H. Beck 2005, str. 35; poněkud odlišně Pavlíková, A. Stručně o legalizaci a odpovědnosti podle §57 NotŘ. Ad Notam, č. 2, 1996, s. 35-36).
Podle názoru dovolacího soudu není přesvědčivá ani argumentace gramatickým výkladem, když ze spojky „i“ užité v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. soud dovodil, že stát odpovídá i za jinou činnost notáře než jen sepisování veřejných listin o právních úkonech a za úkony notáře jako soudního komisaře, protože tento výklad neobstojí při výkladu systematickém. Ustanovení §4 zákona, podle něhož za výkon státní správy podle §3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, navazuje na předcházející ustanovení §3 zákona, podle nějž stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. Spojka „i“ směřuje ke konkretizaci §3 písm. b) zákona, který nehovoří přímo o notářích a exekutorech, ale pouze o úředních osobách, kterým byl výkon státní správy svěřen zákonem nebo na základě zákona; znamená to tedy, že za „úřední osoby“ se pro účely tohoto zákona považují i notář a exekutor při určitých úkonech. Spojka „i“ tak nesměřuje k činnosti, nýbrž k subjektu. Na základě shora uvedeného dovolací soud uzavřel, že pasivní legitimace žalované v tomto sporu není dána.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10. 8. 2009, č. j. 16 Co 126/2006-94, zamítl žalobu, že Česká republika je povinna zaplatit žalobkyni částku 1.600.000 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a svědek Š. měli zájem o koupi blíže určené bytové jednotky v P. a za tím účelem jednal Š. s MEXX, uzavřel s ní (sám) zprostředkovatelskou smlouvu, MEXX zajistila vhodného prodávajícího – V., s. r. o., za níž tehdy podle předložené plné moci jednal M. E., přičemž šlo o podvodníka Ing. R. E. Vzal za prokázané, že mezi prodávajícím V., s. r. o. a žalobkyní byla uzavřena kupní smlouva dne 19. 2. 2003, týkající se bytové jednotky, kdy kupní cena byla určena částkou 1.600.000,- Kč a její splatnost byla dohodnuta tak, že ona částka nejprve byla složena do úschovy MEXX a byla tvrzenému zástupci prodávajícího E. podle smlouvy téhož dne vyplacena, a to až poté, co smlouva byla oběma jednajícími podepsána a jejich podpisy úředně ověřeny a poté, co pracovník MEXX doručil KÚ pro hl. m. Prahu, kat. pracoviště P. návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně. Dále zjistil, že E. nebyl nikdy zmocněn za V., s. r. o. jednat, a že plná moc a na ní ověřené podpisy jsou padělkem. Vzal za prokázané, že vklad vlastnického práva proveden nebyl a R. E. byl odsouzen pro trestný čin podvodu dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zák. dnes již pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 k trestu odnětí svobody v délce tří let nepodmíněně a žalobkyni byla přiznána náhrada škody ve výši 1.800.000 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007-84, který dovodil, že žalovaná není ve věci tzv. pasivně věcně legitimována, a že za vzniklou škodu odpovídá přímo a jen notářka dr. L. J. S ohledem na charakter projednávané věci a skutečnost, že žaloba proti notářce dr. Jedličkové byla již pravomocným soudním rozhodnutím soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 407/2005 zamítnuta, zaujal vlastní názor na odpovědnost České republiky za vzniklou škodu s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98 ve vazbě na článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 125/99 a Pl. ÚS 18/01.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, č. j. 15 Co 490/2009-110, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu dospěl-li dovolací soud k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, jsou tímto jeho právním názorem soudy nižšího stupně vázány. Uzavřel, že výsledkem řízení proto nemůže být jiné než zamítavé rozhodnutí o žalobě, odůvodněné nedostatkem pasivní legitimace žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které spatřovala v tom, že došlo k nesprávné aplikaci norem hmotného práva upravujících oblast náhrady škody za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěrů předchozího dovolacího řízení u Nejvyššího soudu, avšak je nutné tyto závěry korigovat v konečné fázi postupem podle ustanovení §20 zákona o soudech a soudcích. Namítala, že zásadní otázkou, jež je pro posouzení dané věci rozhodující je, zda-li je dána odpovědnost žalované za postup notářky JUDr. J., jejímž pochybením (resp. pochybením její zaměstnankyně) vznikla žalobkyni škoda. Dovozovala, že aplikace zákona č. 82/1998 Sb. musí být ústavně konformní, tedy mimo jiné v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, což se však v dané věci nestalo. Tvrdila, že za škodu, jež jí vznikla, odpovídá žalovaná. Poukazovala na skutečnost, že otázku práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím řešil též Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 245/98 s tím, že článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, platné od 8. 2. 1991 má generelní povahu, je koncipováno jako základní právo každého domáhat se náhrady škody, která mu byla způsobena nejen soudem, ale vůbec orgánem veřejné správy či kterýmkoli jiným státním orgánem, a to jeho rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Podle dovolatelky pod pojem státního orgánu je nutno podřadit i činnost notáře s odůvodněním, že stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci a za škodu, kterou způsobily fyzické a právnické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena. Dále namítala, že za činnost notáře se kromě jeho činností uvedených v notářském řádu (zákon č. 358/1992 Sb.) jako je např. legalizace či vidimace považuje navíc i sepisování listin o právních úkonech a další činnosti v tomto ustanovení uvedené. Podle dovolatelky spojka i směřuje v tomto případě k výčtu činností a nikoli k subjektu. Též tvrdila, že notář je úřední osobou ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť oprávnění provádět legalizaci bylo právními předpisy svěřeno pouze a výlučně taxativně vymezenému okruhu osob, resp. subjektů, jimž tuto pravomoc deleguje stát. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatelka v dovolání označila (srov. §243 odst. 3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje především (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí při nezměněném skutkovém stavu na právním názoru dovolacího soudu, jenž v předcházejícím řízení jeho dřívější rozhodnutí zrušil, respektoval tak důsledky plynoucí z vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího. Existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena. V této souvislosti se jen pro úplnost připomíná, že závěry vyjádřené v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, vztahují se v plném rozsahu nadále na projednávanou věc.
Rovněž je nutno podotknout, že je třeba odmítnout poukaz dovolatelky na ústavní práva, zaručující jí nárok na náhradu škody. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k Ústavě České republiky či k Listině základních práv a svobod je totiž soudy jednotně vykládán tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu