ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2057.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2057/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.742,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 6/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, č. j. 54 Co 284/2008-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.776,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Bébra.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, č. j. 15 C 6/2007-17, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 29.742,80 Kč s 9 % úrokem z prodlení ode dne 7. 11. 2006 do 31. 12. 2006, od 1. 1. 2007 do zaplacení pak s úrokem z prodlení určeným podle výše reposazby vyhlašované Českou národní bankou (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 35 Co 249/2005, bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobce vůči státu domáhal práva na náhradu škody vzniklé na jeho straně tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu - průtahů v řízení vedeném s jeho dlužníkem TESLA VÚST, s. p. - se žalobce nemohl domoci svého nároku, neboť jeho dlužník v mezidobí pozbyl veškerý svůj majetek. Soud dále zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15024/2002-23, byla pro nemajetnost zastavena exekuce vedená proti výše uvedenému dlužníkovi žalobce a současně bylo tímto usnesením uloženo žalobci zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3.795,40 Kč a povinnému zaplatit žalobci náklady ve výši 25.947,40 Kč. Na základě učiněných skutkových zjištění obvodní soud konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003 k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Soud dále uvedl, že návrh na nařízení exekuce byl učiněn před podáním žaloby, jíž bylo zahájeno řízení ve věci sp. zn. 26 C 34/2003, a nemohlo tak jít o iniciativu ze strany soudu směřující k prokázání nemožnosti žalobce domoci se přisouzeného plnění. Žalobce i tak mohl v uvedeném řízení požadovat náhradu nákladů na exekuční řízení jako nákladů na důkaz. Uplatňuje-li svůj požadavek na náhradu nákladů nyní, je třeba mít na paměti, že se hradí pouze náklady účelně vynaložené. Pro splnění podmínky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je pak rovněž významné, zda-li bylo splnění přiznaného nároku reálné. Je-li z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 13 Nc 15024/2002-23, zřejmé, že již k datu podání návrhu na exekuci existovala společnost, proti níž exekuce směřovala, pouze formálně, když tato byla zrušena bez likvidace ke dni 31. 12. 1999, nemohly být náklady na tuto exekuci vynaloženy účelně. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, č. j. 54 Co 284/2008-34, změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 29.742,80 Kč s úrokem z prodlení určeným podle výše reposazby vyhlašované Českou národní bankou od 7. 11. 2007 do zaplacení, jinak rozhodnutí ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že neuplatnění nároku na náhradu nákladů exekuce v předchozím řízení proti státu samo o sobě nebrání tomu, aby nárok mohl být uplatněn a případně i přiznán v samostatném řízení. Rozhodující je v dané věci existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou vzniklou žalobci. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Postup žalobce, jenž podal návrh na exekuci vůči svému dlužníku, který v té době byl zapsán v rejstříku bez označení likvidace či konkursu, lze považovat za řádný a logický. Návrh na exekuci byl patrně učiněn i pod vlivem zápisu kmenového jmění ve výši 318,861.000,- Kč v obchodním rejstříku, i když tomuto zápisu nelze přikládat žádný zvláštní význam, jelikož podle §2 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, vyjadřuje pouze hodnotu majetku, s nímž má podnik právo hospodařit při svém vzniku. Podle odvolacího soudu tedy žalovaná částka představuje náklady účelně vynaložené v souvislosti s uplatněním nároku přiznaného žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 35 Co 249/2005, a žalobce tak má právo na jejich náhradu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (pouze jeho měnící části) podala žalovaná dovolání, neboť napadené rozhodnutí dle ní spočívá na nesprávném právním hodnocení věci odvolacím soudem. Dovolatelka zdůraznila, že z obsahu spisu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003 vyplývá, že žalobce věděl o tom, že jeho dlužník byl zrušen bez likvidace a nemá žádný majetek, ještě před meritorním rozhodnutí ve věci, v níž byla soudy shledána existence škodní události. Nemajetnost dlužníka musela být žalobci zřejmá již z jednání se zřizovatelem, jež jsou patrná z obsahu citovaného spisu, výsledku dokazování a odůvodnění meritorního rozhodnutí v této věci. Všechny tyto skutečnosti byly prokázány v řízení před soudem prvního stupně. Žalobce tedy věděl o tom, že jeho návrh na výkon rozhodnutí proti již zrušenému ale stále existujícímu dlužníku nemůže být úspěšný, a musel si být tedy též vědom, jsa zastoupen advokátem, následků svého jednání. Skutečnost, že dlužník žalobce nemá majetek, mohla být prokázána, a také byla, v řízení o náhradu škody jinými důkazními prostředky. Vedl-li žalobce exekuci proti zrušenému subjektu (tato skutečnost byla zapsána již několik let před podáním návrhu v obchodním rejstříku), je jeho postup třeba považovat za nehospodárný a porušující povinnost předcházet škodám dle §415 obč. zák., a tvrzenou újmu tak lze považovat za zaviněnou žalobcem samotným. Předestřené úvahy vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovoláním napadeno.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost jednotlivých námitek dovolatelky, vysvětlil okolnosti, které jej vedly k tomu, že důvodně předpokládal, že jeho nárok bude vymožen exekucí, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož z obsahu dovolání vyplývá, že jím dovolatelka zamýšlela napadnout rozsudek odvolacího soudu v části, v jaké bylo v její neprospěch změněno prvostupňové rozhodnutí, je přípustnost dovolání dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy zabýval důvodností podaného dovolání.
Tvrzení dovolatelky o nesprávnosti posouzení věci odvolacím soudem plynoucí ze skutečnosti, že soud nezohlednil, že žalobce podal návrh na provedení exekuce vůči svému dlužníku, třebaže si byl vědom jeho zjevné nemajetnosti, a jeho počínání tak bylo neúčelné, nehospodárné a porušující obecnou povinnost předcházet škodám ve smyslu §415 obč. zák., za daného skutkového stavu nelze považovat za opodstatněné. S dovolatelkou by sice bylo možno souhlasit v tom, že podání návrhu na exekuci za situace, kdy by bylo z okolností naprosto zřejmé, že z majetku povinného nebude moci být pohledávka žalobce uspokojena, by mohlo být považováno za porušení prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. žalobcem a škoda ve výši nákladů na exekuci by pak mohla být považována za škodu vzniklou zaviněním poškozeného ve smyslu §441 obč. zák. (k odpovědnosti za škodu vzniklou porušením prevenční povinnosti poškozeným srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4562/2008), a nikoliv tedy za účelně vynaložené náklady řízení směřující k nápravě škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §31 zákona č. 82/1998 Sb., tento závěr však v dané situaci není možné s ohledem na zjištěný skutkový stav uplatnit. Dovolací soud je ve své přezkumné činnosti vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jejichž správnost je oprávněn přezkoumávat pouze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. směřují-li dovolací námitky k tomu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, aniž by však přitom dovolací soud mohl překročit rámec daný skutkovým vymezením dovolacích důvodů (k vázanosti Nejvyššího soudu uplatněnými dovolacímu důvody dle §242 odst. 3 o. s. ř. a jejich skutkovým vymezením srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 185/2005). Současně je ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. zapovězeno uplatňovat v dovolání nové skutečnosti a důkazy ve věci samé. Tvrdí-li tedy dovolatelka, že žalobce věděl o nemajetnosti svého dlužníka (a tedy i o marnosti svého návrhu na provedení exekuce) z jednání s jeho zřizovatelem, jde o tvrzení, které nemá oporu ve zjištěních učiněných odvolacím soudem, a současně i o tvrzení, které – jak je zřejmé z podání na č. l. 7 a č. l. 24 spisu - nebylo dovolatelkou uplatněno ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím. Uvádí-li dále dovolatelka, že tato skutečnost byla prokázána před soudem prvního stupně, pak je třeba uvést, že soud prvního stupně nezaložil své hodnocení nákladů na exekuci jako neúčelných na zjištění, že žalobce byl prostřednictvím jednání se zřizovatelem dluhujícího podniku informován o nemajetnosti svého dlužníka, ale na zjištění učiněném z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15024/2002-23, podle nějž již k datu podání návrhu na exekuci bylo zřejmé, že společnost existuje pouze formálně, jelikož byla zrušena bez likvidace ke dni 31. 12. 1999. Odvolací soud se posléze od tohoto závěru odchýlil na základě doplnění dokazování výpisem z obchodního rejstříku, z nějž zjistil, že v době podání návrhu exekuci byl v rejstříku dluhující státní podnik zapsán bez označení likvidace či konkursu, a za těchto okolností nelze jednání žalobce činěné v důvěře v zápis v obchodním rejstříku považovat za nepřiměřené či neúčelné. Toto zjištění přitom dovolatelka nijak nerozporuje, v dovolání naopak sama připouští, že zřizovatel a rejstříkový soud nesplnily svou zákonnou povinnost a neučinily úkony k uvedení obsahu rejstříku do souladu se stavem skutečným. Nebylo-li tedy v řízení nijak prokázáno, že si žalobce musel být vědom zjevné neúspěšnosti navrhované exekuce ještě před podáním návrhu na její provedení, přičemž vědomost žalobce o majetkovém stavu dlužníka z jednáních vedených s jeho zřizovatelem nebyla dovolatelkou před soudy nižších stupňů ani tvrzena (k tomu lze podotknout, že ve svém podání ze dne 30. 10. 2007 na č. l. 7 dovolatelka sama označila exekuci za nutnou podmínku úspěšnosti žaloby na náhradu majetkové újmy vyvolané délkou řízení), pak nezbývá než uzavřít, že odvolací soud ve svém posouzení nijak nepochybil. Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.180,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení §137 odst. 1, 3 o. s. ř., celkem tedy 7.776,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu