ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2061.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2061/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně CZECH CREDIT, spol. s r.o. , IČ 26200473, se sídlem v Praze 5, U Okrouhlíku 1820/3, PSČ 150 00, zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Krkonošská 16, proti žalované P. J. , zastoupené JUDr. Radkem Bílkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Třída Tomáše Bati 1547, o zaplacení částky ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 94/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361, a usnesení ze dne 18. 1. 2010, č. j. 59 Co 287/2009-375, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 1. 2010, č.j. 59 Co 287/2009-375, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Původní žalobce JUDr. Jiří Janečka, Ph.D., se žalobou podanou u soudu dne 31. 3. 2005 domáhal po žalované zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že po seznámení se s žalovanou plánovali pořízení většího bytu pro společné bydlení. Dne 29. 3. 1995 uzavřeli oba jmenovaní společně s manžely P. inominátní smlouvu nazvanou jako „dohoda o vyrovnání“ (dále jen „dohoda o vyrovnání“). V dohodě o vyrovnání bylo ujednáno, že žalovaná převede svá členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu o velikosti 1+2 manželům P., manželé P. převedou svá členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu o velikosti 4+1 na původního žalobce a původní žalobce za převod členského podílu uhradí manželům P. částku 300.000,- Kč, následně požádá o převod družstevního bytu o velikosti 4+1 do svého vlastnictví a po té převede spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 k takto získanému bytu na žalovanou. Původní žalobce dále uvedl, že po převodu členských práv k bytu 1+2 na manžele P. nabyla žalovaná na základě převodní smlouvy členská práva k družstevnímu bytu 4+1, ale jako členka bytového družstva nezažádala o převod bytu o velikosti 4+1 do vlastnictví. Původní žalobce dále uvedl, že se žalovanou uzavřel dne 20. 10. 1995 manželství, čímž se stal společným nájemcem družstevního bytu a tudíž nepožadoval investovanou částku ve výši 300.000,- Kč zpět. Manželství původního žalobce a žalované však bylo dne 21. 11. 2006 rozvedeno. Původní žalobce, který se v řízení u Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 11 C 26/99, neúspěšně domáhal, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s bytovým družstvem smlouvu o převodu vlastnictví k družstevnímu bytu a aby žalovaná následně převedla ideální 1/2 na původního žalobce, byl tudíž přesvědčen, že vzhledem k výlučnému členství žalované v bytovém družstvu nemá již možnost družstevní byt do svého vlastnictví nabýt a proto se vůči žalované domáhá vyplacení investované částky ve výši 300.000,- Kč.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávky vstoupila usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 12. 2006, č.j. 11 C 94/2005-81, do řízení namísto původního žalobce JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., žalobkyně CZECH CREDIT, spol. s r.o.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření potvrdila, že původní žalobce při získání družstevního bytu o velikosti 4+1 od manželů P. investoval částku 300.000,- Kč. Namítla však, že se nejednalo o půjčku, a tudíž ji nevznikla povinnost uvedené plnění původnímu žalobci vracet. Současně žalovaná vznesla námitku promlčení, neboť částka 300.000,- Kč měla být vyplacena manželům P. již dne 30. 6. 1995, zatímco žaloba na její vrácení byla u soudu podána až dne 31. 3. 2005.
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 11 C 94/2005-315, žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z uzavřených smluv mezi původním žalobcem a žalovanou nevyplývá povinnost žalované vrátit investovanou částku ve výši 300.000,- Kč původnímu žalobci. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalované jako výlučné člence a nájemkyni družstevního bytu, zůstalo v důsledku finančního plnění poskytnutého původním žalobcem zachováno právo na výhodné nabytí družstevního bytu o velikosti 4+1 do jejího vlastnictví, čímž na její straně došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor původního žalobce. Soud prvního stupně však uzavřel, že žalobě nelze vyhovět z důvodu promlčení žalobou uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení, když promlčecí doba počala běžet dne 20. 6. 2000, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu ze dne 5. 4. 2000, č. j. 11 C 26/99-50, kterým byl zamítnut návrh původního žalobce, aby žalovaná byla povinna uzavřít převodní smlouvu s bytovým družstvem ohledně bytu 4+1, a kdy se tudíž původní žalobce objektivně musel dozvědět, že k realizaci smluveného převodu družstevního bytu do vlastnictví žalované (a tím i k převodu spoluvlastnického podílu na jeho osobu) nedojde.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve dospěl k závěru, že pokud původní žalobce poskytl manželům P. peněžité plnění ve výši 300.000,- Kč, aniž následně obdržel odpovídající protiplnění dle dohody o vyrovnání ze dne 29. 3. 1995, došlo na straně manželů P. ke zřejmému bezdůvodnému obohacení, a to s tím důsledkem, že v tomto případě žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována. Následně však odvolací soud dovodil, že žalobce ve smyslu §454 obč. zák. plnil, co měla plnit žalovaná. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že žalobou uplatněné právo původního žalobce (resp. žalobkyně jako postupnice) za situace, kdy žaloba byla podána v roce 2005, je promlčené, neboť tříletá objektivní promlčecí lhůta počala běžet v roce 1995, kdy původní žalobce vyplatil žalovanou částku manželům P., a uplynula již v průběhu roku 1998.
Odvolací soud následně usnesením ze dne 18. 1. 2010, č.j. 59 Co 287/2009-375, opravil odůvodnění rozsudku ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361, tak, že jej doplnil o další právní závěry týkající se nemožnosti aplikace ustanovení §114 obč. zák. v souzené věci. Odvolací soud uvedl, že ustanovení §114 obč. zák. nebylo možné v souzené věci aplikovat, neboť původní žalobce žalovanou částku investoval výlučně z vlastních prostředků a v době před uzavřením manželství s žalovanou. Promlčecí doba proto počala běžet ještě před uzavřením manželství a uzavření manželství nemělo na její běh vliv.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutím má po právní stránce zásadní právní význam, neboť ve věci mělo být rozhodnuto jinak. Jako dovolací důvod uvedla vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že:
a) odvolací soud ve věci nesprávně odmítl aplikaci ustanovení §114 obč. zák; přitom z dikce §114 obč. zák. vyjádřené slovy „ani neběží“ je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecích lhůt mezi manželi dochází i ve vztahu k pohledávkám jednoho z manželů vzniklým před uzavřením manželství,
b) odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalované, když dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklé plněním původního žalobce a to z právního důvodu, který odpadl, mohlo vzniknout jen na straně manželů P.,
c) odvolací soud postupoval nezákonně při vydání opravného usnesení, neboť rozsáhlé doplnění odůvodnění o nové právní závěry týkající se aplikace §114 obč. zák. nelze pokládat za opravu chyby v psaní nebo počtech či jiné zjevné nesprávnosti podle ustanovení §164 o. s. ř.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobkyně není důvodné, neboť uplatněné dovolací důvody nemohou založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dále uvedla, že soudy nižších stupňů učinily ve věci správné právní závěry a to na základě úplně a řádně zjištěného skutkového stavu. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud podané odvolání pro nepřípustnost odmítl nebo (dospěje-li k závěru, že dovolání je přípustné) jako nedůvodné zamítl.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 7/2009 Sb. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolatelka výslovně uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle jejího názoru zakládá přípustnost podaného dovolání:
Dopadá ustanovení §114 obč. zák. i na případy, kdy promlčecí doba práva jednoho z manželů vůči druhému počala běžet před uzavřením manželství?
Z hlediska položené otázky dospěl dovolací soud k závěru, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je dán, neboť otázka aplikace §114 obč. zák. v případě, kdy promlčecí doba počala běžet před uzavřením manželství, měla být odvolacím soudem posouzena jinak, což bude rozvedeno dále. Dovolací soud proto shledal podané dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce nesprávné aplikace §114 obč. zák. (ad a)
1. Podle §114 obč. zák. „[j]de-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.“
2. V judikatuře Nejvyššího soudu nevznikly pochyby ohledně výkladu ustanovení §114 obč. zák. Konstantně se proto vychází ze závěru, že ustanovení §114 obč. zák. představuje jeden z případů stavení běhu promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1571/1997, příp. rozsudek ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Odo 2874/2008). Jinými slovy podle výše citovaného ustanovení může dojít ke stavení promlčecí doby na začátku, na konci a v průběhu promlčecí doby, přičemž jakmile vzájemný vztah předvídaný ustanovením §114 obč. zák. skončí, promlčecí doba začne běžet nebo bude pokračovat (viz Knappová, M. – Tégl, P. – Eliáš, K. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. §1-478. Praha: Linde Praha, 2008. s. 447-448; obdobně též Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005. s. 295-296).
1.
3. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že u promlčitelných práv mezi mužem a ženou, které vznikly před uzavřením jejich manželství, dochází okamžikem uzavření manželství ke stavení běhu promlčecí doby podle §114 obč. zák. s tím, že běh promlčecí doby pokračuje až po zániku manželství. Pokud tedy odvolací soud v souzené věci dovodil, že ustanovení §114 obč. zák. nedopadá na případy, kdy je vymáháno majetkové právo jednoho z manželů, které mohlo být uplatněno již v době před uzavřením manželství (resp. jehož promlčení počalo běžet před uzavřením manželství), je jeho právní posouzení nesprávné.
4. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že za nepřezkoumatelný je třeba označit závěr odvolacího soudu o tom, že „účastníci neuzavřeli manželství, jehož existence by na promlčení vzájemných nároků mohla mít vliv“ (srov. stranu 2 odstavec 2 usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 1. 2010, č. j. 59 Co 287/2009-375). Soud prvního stupně totiž ve svém odůvodnění vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2006, č. j. 6 C 379/97-40, bylo rozvedeno manželství původního žalobce a žalované uzavřené dne 20. 10. 1995 před Úřadem města Zlín a to ke dni 21. 11. 2006 (srov. stranu 3 odstavec 1 rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2009, č. j. 11 C 94/2005-315), přičemž odvolací soud na toto skutkové zjištění v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nereagoval a tedy jej nemohl ani řádně vyvrátit.
II. K námitce nesprávného posouzení pasivní věcné legitimace žalované (ad b)
5. Dovolací soud předně konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (viz strana 4 odstavce 2 a 3 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361) neučinil jasný závěr ohledně pasivní věcné legitimace žalované, když nejprve uvedl, že „žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována,“ a vzápětí konstatoval, že „plnil-li původní žalobce, plnil co plnit měla žalovaná.“ Vedle logického rozporu obou citovaných závěrů navíc rozhodnutí odvolacího soudu postrádá ve vztahu k otázce pasivní věcné legitimace žalované podle §454 obč. zák. právní argumentaci, kterou by mohl dovolací soud přezkoumat. Dovolací soud nicméně s ohledem na výrok napadeného rozhodnutí (kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně) dovodil, že odvolací soud ve věci odmítl aplikaci ustanovení §454 obč. zák. a na straně žalované tak neshledal pasivní věcnou legitimaci. V těchto intencích se pak zabýval správností právního posouzení provedeného odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř).
1.
6. Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. stanoví, že „[k]do se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Dle §454 obč. zák. „[b]ezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.“
7. K problematice aplikace ustanovení §454 obč. zák. vydal Nejvyšší soud rozhodnutí ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/04, v němž dospěl k závěru, že „[k] tomu, aby bylo možné uzavřít, že dlužník se bezdůvodně obohatil, jelikož za něj bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.), musí v době plnění trvat jeho dluh. Jestliže jiný subjekt plnil za dlužníka jeho věřiteli v době, kdy dluh již zanikl, šlo o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (§451 odst 1 obč. zák.), které je dlužníkův věřitel povinen vydat tomu, kdo plnil.“ Odlišné pojetí vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného a plněním bez právního důvodu se projevuje i v právních následcích, kdy v případě plnění za jiného podle §454 obč. zák. závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem zaniká splněním (poskytnutým třetí osobou), což vylučuje, aby se osoba poskytující plnění domáhala jeho vrácení vůči věřiteli. Současně také platí, že předpokladem pro použití §454 obč. zák. je skutečnost, že subjekt plnící za dlužníka neměl sám povinnost plnění poskytnout (srov. Lavický, P. – Eliáš, K. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. §1-478. Praha: Linde Praha, 2008. s. 1073-1074).
8. Jak se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, dle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O´Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative Law. 7. Edition. London: Sweet and Maxwell, 1987, s. 33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a, není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009).
9. S ohledem na předeslané závěry dospěl dovolací soud k závěru, že v souzené věci je namístě aplikace ustanovení §454 obč. zák. Ačkoliv totiž závazek původního žalobce k poskytnutí žalované částky ve výši 300.000,- Kč vyplýval z dohody o vyrovnání ze dne 29. 3. 1995, která byla rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 4. 2000, č. j. 11 C 26/99-50, shledána neúčinnou, nebyla tím dotčena převodní smlouva, kterou manželé P. převedli svá členská práva a povinnosti k bytu o velikosti 4+1 na žalovanou. Proto také pokud původní žalobce poskytl manželům P. částku 300.000,- Kč jako doplatek rozdílu mezi hodnotou převedených členských práv a povinností k bytu o velikosti 4+1 a k bytu o velikosti 1+2, všem zainteresovaným osobám (tedy včetně žalované a manželů P.) muselo být známo, že předmětnou částku původní žalobce poskytuje namísto žalované za účelem úhrady jejího závazku vůči manželům P. s ohledem na výměnu bytu žalované o velikosti 1+2 za byt 4+1. Závěr odvolacího soudu však neobstojí ani z hlediska principu práva na spravedlivé rozhodnutí (viz zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Pokud totiž manželé P. přijali poskytnutou částku s vědomím, že se jedná o protiplnění za poskytnutý členský podíl k bytu o velikosti 4+1, přičemž žalovaná jako nabyvatelka členských práv a povinností svým chováním v průběhu dalších let ani nenaznačila, že by k úhradě částky došlo proti její vůli, nemohou soudy s odstupem takřka deseti let bez dalšího aprobovat závěr, že k zániku závazku ze smlouvy o převodu členských práv a povinností nikdy nedošlo, natož dovozovat, že v důsledku neurovnaných majetkových vztahů původního žalobce a žalované dopadá odpovědnost za vydání bezdůvodného obohacení na manžele P. (srov. též §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud tak uzavřel, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud v souzené věci neaplikoval §454 obč. zák., čímž vyloučil pasivní věcnou legitimaci žalované.
III. K námitce postupu v rozporu s §164 o.s.ř. při vydání opravného usnesení (ad c)
10. Dovolací soud se rovněž zabýval i námitkou, že při vydání opravného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 1. 2010, č. j. 59 Co 287/2009-375, bylo postupováno v rozporu s procesními předpisy. Ustanovení §211 o. s. ř. stanoví, že „[p]ro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.“ Dle §164 o.s.ř. „[p]ředseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení [...].“ Zřejmá nesprávnost je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník pod č. R 28/1998, usnesení tehdejšího Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1969, pod poř. č. 37). Dovolací soud tak uzavřel, že postupem dle §164 o. s. ř. nelze doplňovat odůvodnění rozhodnutí o nové právní závěry týkající se aplikovatelnosti §114 obč. zák., jak ve věci učinil odvolací soud, neboť se pojmově nejedná o opravu zjevné nesprávnosti odůvodnění.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž jsou naplněny uplatněné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu