ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2160.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2160/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 288/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.1.2009, č. j. 13 Co 574/2008-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27.1.2009, č. j. 13 Co 574/2008-137, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30.4.2007, č. j. 9 C 288/2005-79, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27.1.2009, č. j. 13 Co 574/2008-137, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30.4.2007, č. j. 9 C 288/2005-79, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalovanému vydat jí pozemky blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, plynoucích z výpovědi žalobkyně, podle nichž pozemky, které jí byly doposud vydány, nevyužívá zcela, neboť je potřeba tyto odvodnit, k čemuž může přistoupit až pod vydání pozemků, o které žádala. Dále zjistil, že žalobkyně se nepřihlašovala do žádných výběrových řízení, neboť neměla zájem o jiné pozemky než o ty, které učinila předmětem řízení.
Odvolací soud vyšel se závazného názoru Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2008, č. j. 28 Cdo 2278/2008-124, který zrušil dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 30.10.2007, č. j. 13 Co 358/2007-94. Dovolací soud ve shora uvedeném rozhodnutí zaujal názor, že odvolací soud rozhodl věc plně v souladu se zákony České republiky i ustálenou judikaturou včetně dřívější judikatury Nejvyššího soudu. Podle dovolacího soudu následně však byla judikatura prolomena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který vyšel z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. V tomto rozsudku Nejvyšší soud v dovolacím řízení určitým způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě) na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby které sledovaly získáním náhradních pozemků rozšíření svého zemědělského hospodaření, a u nichž by újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek se jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že na první skupinu lze aplikovat úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o ukončení jejich práva na náhradní pozemek, aplikaci tohoto ustanovení na druhou skupinu však podrobil hlediskům zakotveným v Evropské úmluvě o lidských právech, kterou jako mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátním právem. Vytvořil tak rovnost práv oprávněných osob, jimž nemohly být vydány jejich původní pozemky, a osob spadajících do druhé skupiny postupníků, fyzických osob, které pozemky potřebují pro své zemědělské hospodaření, a u nichž lze spekulační důvody vyloučit.
Podle odvolacího soudu žalobkyně od samého počátku žádala pro účely uspokojení jejích restitučních nároků o vydání konkrétních pozemků v k. ú. D. a z převážné části bylo jejímu požadavku v roce 1998 vyhověno. Konstatoval, že její zbylý nárok nebyl uspokojen z důvodu, že žalobkyně neměla zájem o jiné náhradní pozemky než o ty, o které sama žádala. Dospěl k závěru, že dosud neuspokojené nároky z postoupených pohledávek na poskytnutí náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě v důsledku restituční tečky k 31.12.2005 zanikly. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni, která neprovozuje zemědělskou výrobu a ani tuto činnost v případě uspokojení jejich restitučních nároků neplánovala, nelze podřadit do druhé skupiny postupníků, fyzických osob, které by bylo možno vyjmout z nálezu Ústavního soudu ze dne 20.12.2005. Vyslovil závěr, že dosud neuspokojená část restitučních nároků žalobkyně proto není výsledkem libovůle či dokonce svévole žalovaného, pro které by bylo možno žalobkyni přiznat nárok na výběr konkrétních náhradních pozemků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítala, že na předmětnou věc je nutno aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 4.3.2004, sp.zn. III. ÚS 495/02, bez ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005. Poukazovala na skutečnost, že žádost na vydání předmětných pozemků podala dne 9.3.1995, avšak následně dne 25.7.1995 uzavřel žalovaný k předmětným pozemkům nájemní smlouvu se Střední zemědělskou školou v D. Konstatovala, že uzavření nájemní smlouvy bylo opakovaně uváděno jako důvod pro nevydání předmětných pozemků. Tvrdila, že dne 17.10.1997 žalovaný schválil předmětné pozemky k vydání, avšak její požadavek na oddělené části pozemků nebyl zařazen k projednání. Dovozovala, že její nárok na vydání náhradních pozemků nebyl dlouhodobě uspokojen. Vytýkala soudům nevypořádání se s jejími námitkami, že žalovaný nemá zájem na vydávání pozemků, neboť je pronajal Střední zemědělské škole v D. a má z jejich správy prospěch. Podle dovolatelky jí dříve vydané pozemky jsou bez předmětných pozemků bezcenné, protože jsou zavodněné a pouze díky předmětným pozemkům může dojít k jejich odvodnění a účelnému využití. V dovolání poukazovala na rozpor s článkem 2 odstavce 2 Listiny, resp. článku 2 odstavce 3 Ústavy ČR. Podle dovolatelky pokud požadovala vrácení konkrétních pozemků, činila tak v souladu s pokyny žalovaného. Tvrdila, že sám žalovaný při ústním jednání před Okresním soudem v Karlových Varech ze dne 22.2.2006 uvedl, že žalobkyně postupovala v souladu s metodikou Pozemkového fondu České republiky platnou do srpna 1998. Namítala, že jí nebylo dosud vyhověno z důvodu, že se v srpnu 1998 změnila metodika žalovaného. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací – se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu – postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.).Při posuzování dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O posledně uvedený případ jde v posuzované věci. Dovolací soud dospívá k závěru, že na dovolání je třeba pohlížet jako na přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a současně i důvodné, a to z dále uvedených důvodů.
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle zákona o půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popř. rozsudky ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 808/2008; ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, přitom vyslovil závěr, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je tentokrát založen na argumentaci, podle níž žalobkyně zemědělskou činnost neprovozovala ani ji neplánovala provozovat, nelze ji proto podřadit do druhé skupiny postupníků, fyzických osob, které by bylo možno vyjmout z nálezu Ústavního soudu ze dne 20.12.2005. V otázce libovůle či svévole žalovaného odvolací soud dospěl k závěru, že Pozemkový fond se nemohl dopustit libovůle, neboť žalovaný předmětné pozemkové parcely nezahrnul do výběrového řízení.
Senát dovolacího soudu příslušný k rozhodování problematiky ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., vychází přirozeně rovněž z respektování dosavadních judikatorních závěrů, na o které odvolací soud své rozhodnutí opřel. Přitom však bral do úvahy vůdčí zásadu, podle níž posuzování tak právně složitých a lidsky choulostivých otázek, které před soudní praxi nalézací činnost soudů nižších stupňů klade, vyžaduje (při jinak obecně přijatelném respektování nutnosti jednotnosti judikatury v této oblasti) rovněž respekt k hodnocení toho kterého případu. Šablonovitý, případně až juristicky limitovaný výklad v úvahu přicházejících ustanovení by se pak ovšem příčil principu nalézání práva v zájmu obou stran sporu.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů své dosavadní (pozdější) a dnes již stabilně přijímané rozhodovací praxe, jejímž výrazem byl i předchozí zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 2278/2008-124 ze dne 4. 9. 2008, zahrnující odkaz na relevantní v úvahu přicházející pozdější závěry soudní praxe vztahující se k posouzení této konkrétní věci.
Dovolací soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že obecným soudům zůstává zachována diskreční pravomoc k posouzení individuálních okolností každého jednotlivého případu. To se týká obzvláště distinkce mezi posuzováním případů postupníků (obecně), kteří nejsou ani personálně (typicky z důvodů příbuzenského vztahu) svázáni s původními oprávněnými osobami a nesou proto logicky důsledky, na které zmíněný nález Ústavního soudu míří a mezi tou skupinou případů oprávněných osob (respektive postupníků), kteří tak učinili z důvodů právem aprobovaných, vedeni poctivou snahou pokračovat kupříkladu v někdejší tradici zemědělského podnikání v zájmu jeho zachování, udržení a rozšíření. Pak ovšem nastupuje nutnost tomu odpovídajícího pojmu „zemědělská výroba“, respektive „zemědělské podnikání“ tak, aby to odpovídalo smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb.
Z preambule tohoto zákona je patrno, že jedním z hlavních cílů zákona je dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.
Je zřejmé že zákon tím sledoval promyšlený, cílený přístup nejen k zachování, ale i rozvinutí kvality zemědělské půdy (zemědělského původního fondu), k němuž typicky patří i dlouhodobě i v minulosti akceptované a realizované formy zlepšování kvality pozemků typicky i meliorací). Požadavky zejména zemědělské velkovýroby, pak přímo vyžadují takové zásahy.
Při úvaze o výběru vhodného/vhodných pozemku/pozemků tyto aspekty nemohou zůstat stranou rozhodování jak příslušného správního orgánu, tak soudu/soudů.
Ve světle těchto úvah nemohl dovolací soud spolehlivě dospět k závěru o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Okolnost uplatňovaná žalobkyní v celém průběhu řízení a akcentovaná posledně v dovolání žalobce, totiž nutnost provedení meliorace pozemků v dovolání zmíněných, jejichž realizaci absence získání pozemku p.č. 533/2 a 534/2 v katastrálním území D., by bránila, je natolik významná, že neměla zůstat mimo posuzování soudu odvolacího, potažmo soudu prvního stupně. Pominutí této skutečnosti, vyjádřená nepřímo v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, by vedla k ochuzenému, restriktivnímu výkladu pojmu požadavků zemědělské výroby, respektive obhospodařování zemědělských pozemků, které již žalobkyně (dovolatelka) vlastní. Stranou nelze ponechat ani fakt, že provádění meliorací v rozsahu a způsoby odpovídajícím nejnovějším vědeckým (odborným) poznatkům je i v celospolečenském zájmu. Ani tento aspekt nelze opomenout při posuzování nároků žalobkyně stranou. Podle dovolacího soudu pojem provozování zemědělské výroby nelze vázat izolovaně na jednotlivé pozemkové parcely, pakliže podle podnikatelského záměru vydání pozemků parcely č. 533/2 a 534/2 v k.ú. D. bylo nezbytným předpokladem pro odvodnění dosud vydaných pozemků.
Obecně vyjádřeno, je-li vydání náhradního pozemku nutnou podmínkou pro doplnění bloku zemědělské půdy proto, že na něm bude zřízena meliorace sloužící k odvodnění již vydaných pozemků, které jsou odděleny právě požadovaným (dosud nevydaným) pozemkem, je nárok oprávněné osoby v souladu s požadavky na rozvoj zemědělské výroby podle ustanovení zákona č. 229/1991. Sb.
V této konkrétní věci pak, hodnoceno z pohledu shora zmíněných současných nároků na zachování, udržitelnost a rozvíjení zemědělské výroby, nelze pak upřít důvodnost argumentace dovolatelky, která od počátku řízení (zahájeného podáním žaloby dne 29. 9. 2005) tvrdila a dokládala, že shora popsané pozemkové parcely požadovala jako náhradní v rámci restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. Od roku 1995, kdy o vydání pozemku žalovaného požádala, však nebyl její nárok zcela uspokojen. Smlouvou ze srpna 1998 totiž žalovaný na ni převedl jen část pozemkových parcel č. 533 a 534, které před uvedeným převodem nechal geometrickým plánem rozdělit s odůvodnění, že restituční nároky, které doložila, na vydání těchto parcel jako celku nestačí. S tímto postupem žalovaného, který zbývající část uvedených pozemků pronajal a do dalších svých nabídek už je nezařadil, nesouhlasila. Bylo tomu tak proto, že již před uzavřením převodní smlouvy žalovaného informovala o tom, že její restituční nárok se rozšířil o nárok bratra, který jí ho postoupil.V den zasedání komise měla žalobkyně doložený restituční nárok ve výši 183.040 Kč a v listopadu roku 1997, po postoupení pohledávky od svého bratra Josefa, již její nárok činil 244.053.-Kč. Podle opakovaných tvrzení uplatněných žalobkyní, komise pozemkového fondu ještě mnohokrát zasedala, avšak ze zlé vůle pracovníků pozemkového fondu již nebyl její požadavek na vydání pozemků, které jsou předmětem tohoto sporu, do komise k projednání zařazeny. Vědomě byl tak její požadavek zamítán a odkládán do doby, kdy již pozemkový fond bez veřejné nabídky nemohl nic vydat.
Dovolací soud dále uvádí, že při zkoumání postupu Pozemkového fondu z hlediska dovolatelkou uplatněných tvrzení o jeho libovůli či dokonce svévoli, nelze odhlédnout od výsledků řízení, jak se z obsahu spisu podávají Pakliže žalovaný nejdříve docílil geometrickým plánkem rozdělení původně požadovaného pozemku, jehož zbývající část posléze pronajal jinému subjektu (to svědčí o skutečnosti, že jde o pozemek vhodný k zemědělskému využívání) a následně trval na svém požadavku, že je na žalobkyni, aby se o vydání tohoto pozemku domáhala ve veřejné soutěži, do níž však tento pozemek nezahrnul, nelze přičítat k tíži žalobkyně, že se jeho veřejných nabídek na převod jiných zemědělských pozemků nezúčastňovala. Požadavek žalobkyně o získání konkrétního pozemku byl totiž legitimní z hlediska shora vyložených zásad pro respektování požadavků zemědělské výroby, postupem žalovaného jí však vydání těchto pozemků bylo znemožněno.
Dovolací soud tak nemohl spolehlivě dospět k závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem, a to jak v otázce zániku dosud neuspokojených nároků žalobkyně z postoupeních pohledávek na poskytnutí náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě dnem 31. 12. 2005, tak v otázce posuzování statusu žalobkyně jako oprávněné osoby, a to s odkazem na své závěry obsažené již v dřívějším zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 2278/2008-124 ze dne 4. 9. 2008.
Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně, případně soud odvolací, vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu