ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2807.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2807/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Bohemia důlní a.s., IČ: 005 52 844, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, zastoupena JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 773.318.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 117/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č.j. 28 Co 575/2009-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. září 2009, č.j. 17 C 117/2005-113, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 773.318.000,- Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 25. 5. 1992 uzavřela s tehdejším Ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj smlouvu, podle které za sjednanou úplatu převzala dosavadní výsledky geologického průzkumu ve výhradním ložisku rud v K. H., s oprávněním již dříve započaté geologické práce na své náklady dokončit. Rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 16. 3. 1993 pak získala povolení k provádění geologických prací za účelem vyhledávání a průzkumu ložisek vyhrazeného nerostu, s prodlouženou platností do 31. 3. 1999. Dalšímu jejímu návrhu na prodloužení povolení k provádění geologických prací již vyhověno nebylo (viz rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 19. 3. 1999). Správní řízení o odnětí povolení k provádění geologických prací – poté, co dříve vydaná rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, č.j. 7 A 43/99-92 – bylo pak rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 17. 6. 2002 zastaveno. Do 31. 3. 1999, kdy povolení k provádění geologických prací pozbylo platnosti, žalobkyně geologický průzkum nedokončila a posléze Ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodlo o převedení zkoumaného ložiska nerostu z bilančních zásob do zásob nebilančních.
Žalobkyní uplatněný nárok na náhradu částky 773.318.000,- Kč – založený na tvrzení o nepřiměřené délce správních řízení vedených v souvislosti s geologickým průzkumem a o nezákonnosti vydaných rozhodnutí – odvolací soud posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tj. do 27. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou majetkovou újmu v daném případě naplněny nejsou, jelikož mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem škody – za níž žalobkyně pokládá snížení majetku o prostředky vynaložené na provádění geologických prací a ztrátu předpokládaného zisku v případě jejich dokončení – není podle výsledků dokazování vztah příčiny a následku. Zjistil, že náklady na přípravu a realizaci geologického průzkumu by žalobkyni vznikly bez zřetele k vytýkaným pochybením ve správním řízení. V případě žádané náhrady ušlého zisku uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by při jiném postupu státu ve správním řízení – vztahujícím se toliko ke geologickému průzkumu – mohlo dojít k rozmnožení jejího majetku o žádanou částku, nezahrnoval-li průzkum oprávnění k případné budoucí těžbě nerostu v daném ložisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýkala, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, než pro který byla prvostupňovým soudem žaloba zamítnuta, aniž ji poskytl nezbytná procesní poučení a aniž by provedl jí označené důkazy. Tvrdila, že uplatněná škoda ji vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu státních orgánů a jejich nezákonných rozhodnutí. Namítala, že geologický průzkum nemohl být dokončen pro průtahy ve správním řízení a pro nezákonnost
v něm vydaných rozhodnutí, a proto nebylo dosaženo jeho hlavního cíle – vymezení průmyslově a ekonomicky využitelných zásob vyhrazených rud ve zkoumaném ložisku a ložisko bylo převedeno do nebilančních zásob. Uváděla, že prostředky na geologický průzkum vynakládala s legitimním očekáváním v jeho dokončení, s tím, že coby osobě s přednostním právem pro stanovení dobývacího prostoru jí bude později umožněno těžit rudu nalezenou ve zkoumaném ložisku, případně že výsledky geologického průzkumu zpeněží. Pokládajíc z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, navrhla,
aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1
o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde proto o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ovšem ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že mezi postupem příslušného státního orgánu ve správním řízení či rozhodnutím v něm vydaným a žalobkyní tvrzenou majetkovou újmou (skutečnou škodou a ušlým ziskem) není vztah příčiny a následku. Při něm odvolací soud vychází ze zjištění, že prostředky na geologický průzkum (o něž se majetkový stav žalobkyně snížil), vynaložila žalobkyně bez zřetele k tvrzenému pochybení státního orgánu; stran nároku na náhradu ušlého zisku pak uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že při jiném postupu a rozhodování ve správním řízení – vztahujícím se toliko ke geologickému průzkumu a jeho dokončení, nikoliv k těžbě samotné – mohlo dojít k rozmnožení jejího majetku (na které žalobkyně usuzuje až z předpokládané budoucí těžby nerostu).
Podle §5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Citovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. zakládají objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody
a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn.
2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Současné naplnění všech tří předpokladů musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno (postaveno najisto) a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o naplnění některého z nich.
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup nebo existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn.
28 Cdo 3471/2009).
Zpochybňuje-li proto žalobkyně závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik majetkové újmy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Skutková zjištění v tomto dovolacím řízení žalobkyně úspěšně zpochybnit ani nemůže, již proto, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. jí zde k dispozici není (její námitky, že skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, jsou proto bezcenné).
K jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Argumentace žalobkyně vadou řízení spočívající v tom, že se jí nedostalo od soudu poučení podle §118a o. s. ř. (a že v odvolacím řízení nebyly provedeny jí navržené důkazy) je nedůvodná již proto, že neúspěch žalobkyně ve věci není výsledkem neunešení břemene tvrzení nebo břemene důkazního, ale je předurčen jednoznačným (v řízení prokázaným) zjištěním o chybějící příčinné souvislosti mezi tvrzenými okolnostmi o postupu orgánu státu ve správním řízení a o vznikem majetkové újmy.
Vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového závěru, že příčinou škody (majetkové újmy) není žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup ani vydání nezákonného rozhodnutí, je pro rozhodnutí ve věci samé nevýznamné, zda postup správních orgánů byl nesprávným úředním postupem (podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), či zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Jelikož řešení dané otázky není pro věc samu významné a v poměrech dovolatelky se nijak neprojeví (závěr o nedůvodnosti žaloby jím zůstane nedotčen) ani tato žalobkyní vznesená otázka z rozsudku odvolacího soudu nečinní rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (k této otázce srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 2001).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání – se zřetelem k otázkám v něm označeným
– směřuje v dané věci proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu