ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2816.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2816/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve věci žalobkyně S. P. , zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 7.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 124/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č.j. 53 Co 548/2009-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. června 2009, č.j. 12 C 124/2009-36, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7.500.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 3. 7. 2008 do zaplacení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 2.500.000,- Kč a nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v částce 5.000.000,- Kč, jejichž vznik žalobkyně dovozovala z porušení povinnosti soudu (v dříve skončeném občanském soudním řízení) vydat rozhodnutí v přiměřené době. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v občanském soudním řízení, vedeném u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 800/2001, se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů. K průběhu řízení vzal za prokázané, že po jeho zahájení (žalobou došlou soudu dne 5. 10. 2001) soud prvního stupně postupoval v řízení bez průtahů a činil potřebné úkony směřující k projednání a rozhodnutí věci; o věci samé pak rozhodl dne 24. 5. 2006. K odvolání žalovaného byla věc projednána též odvolacím soudem, který – po následném zpětvzetí odvolání - dne 6. 4. 2008 odvolací řízení zastavil; usnesení o zastavení odvolacího řízení nabylo právní moci dne 15. 5. 2008). Celkovou délku řízení (čítající šest let a sedm měsíců) neshledal odvolací soud nepřiměřenou, s přihlédnutím ke skutkové a právní náročnosti věci i k tomu, že řízení probíhalo ve dvou stupních. Zjistil, že zejména po stránce skutkové šlo o věc mimořádně složitou, jež si vyžádala rozsáhlé dokazování, zahrnující, mimo jiné, i vypracování celkem tří znaleckých posudků. Zjistil, že k prodloužení řízení přispěli svým chováním i jeho účastníci, musel-li soud za řízení rozhodovat a nepřeberném množství jimi učiněných procesních návrhů a o jejich opakovaných žádostech o odročení nařízených jednání. Ojedinělý průtah shledal v postupu soudu v odvolacím řízení, aniž by jím však ve výsledku došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, tedy k nesprávném úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). V takovém případě – pokračoval odvolací soud – žalobkyni právo na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk nepřísluší a nevznikl jí ani nárok na náhradu škody, kterou spatřovala jednak ve znehodnocení peněž pozdním vyplacením vypořádacího podílu (jež podle závěru odvolacího soudu nemá povahu škody skutečné ani ušlého zisku), a dále pak ve snížení majetkového stavu o 500.000,- Kč vynaložením prostředků na zajištění jiného bydlení, po dobu probíhajícího řízení. V tomto posléze uvedeném případě odvolací soud uzavřel, že příčinou vzniku žalobkyní tvrzené majetkové újmy byly jiné okolnosti, nespočívající v postupu soudu v řízení; uzavřel proto, že nárok na náhradu této škody žalobkyni nevznikl i z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi postupem soudu v řízení a vznikem škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný označila závěr odvolacího soudu, že v předchozím soudním řízení o vypořádání společného jmění manželů nedošlo k průtahům a k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Namítala, že celková délka řízení, jež trvalo šest let a sedm měsíců, byla nepřiměřená. Tvrdila, že byla nepříznivě ovlivněna i průtahem, k němuž došlo v odvolacím řízení, byť jej soud označil za ojedinělý. Zjištění soudu, že k jiným průtahům v řízení již nedošlo, je podle jejího názoru výsledkem procesně nekorektního dokazování, při němž soud nerespektoval ustanovení §213 o. s. ř. a neprovedl i další důkazy, které označila k prokázání rozhodných skutečností. Dále žalobkyně zpochybňovala i závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti u jí tvrzené škody (ve výši 500.000,- Kč) v důsledku vynaložení nákladů na zajištění jiného bydlení, poté, co pro chování manžela opustila dům ve společném jmění manželů. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na dvou právních závěrech, a to sice že postup soudů v občanském soudním řízení (vedeném u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 800/2001, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů) není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, neboť – s přehlédnutím ke všem rozhodujícím kritériím – nelze celkovou délku tohoto řízení označit na nepřiměřenou, a dále pak že mezi postupem soudu v tomto řízení a žalobkyní tvrzenou majetkovou újmou (v částce 500.000,- Kč) není vztah příčiny a následku, neboť k vynaložení prostředků v této výši došlo z jiných důvodů, s postupem soudu v označeném řízení nesouvisejících.
Podle §13 odst. 1 OdpŠk, ve znění pozdějších předpisů, „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě“.
Podle §31a odst. 1 OdpŠk „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu“.
Již v rozsudku ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96 (publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181, svazek 2), Nejvyšší soud dovodil, že „nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je i porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a že za porušení práva účastníka na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě lze považovat takový postup soudu, který neodpovídá skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v dané věci“. Výklad otázek spojených s posouzením přiměřenosti délky řízení (ve vazbě k nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu), byl pak podán např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozhodovací praxe soudů při řešení této otázky byla pak sjednocena stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Z něj vyplývá, že již při posouzení přiměřenosti délky řízení (nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií, příkladmo stanovených v §31a odst. 3 OdpŠk; jimi jsou (zejména) celková délka řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a významu předmětu řízení pro poškozeného. Přiměřenost řízení je pak nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Přitom se neodškodňují jednotlivé průtahy v řízení, nýbrž porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době; proto i průtah, existující jen v určité fázi řízení, lze tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená.
Otázku přiměřenosti délky řízení posoudil odvolací soud podle výše uvedených kritérií, maje na zřeteli nejenom celkovou délku řízení (na níž izolovaně poukazuje dovolatelka), ale i složitost řízení a chování účastníků v něm, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, jež provázely projednání věci v řízení před soudem. Jím učiněný závěr, že k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době (§13 odst. 1 OdpŠk) v dané věci nedošlo, není zjištěným skutkovým okolnostem nepřiměřený. V souladu s ustálenou judikaturou je i právní názor odvolacího soudu, že ani dílčí (v odvolacím řízení zjištěný) průtah není možno bez dalšího kvalifikovat jako porušením práva účastníka na projednání věci v přiměřené době, jestliže celková délka řízení – s přihlédnutím ke všem rozhodujícím kritériím – nepřiměřená není.
Dovolatelkou položené právní otázky – jež jsou bezezbytku vyřešeny judikaturou dovolacího soudu, od níž se odvolací soud v dané věci nijak neodchýlil – proto napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) nečinní.
Zpochybňuje-li pak žalobkyně závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody, neuplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť otázka existence (či neexistence) příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Tedy ani tato otázka, jež je zde otázkou skutkovou, nikoliv právní, rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní, nehledě k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (určený ke zpochybnění skutkových zjištění) žalobkyni k dispozici není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu