ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3001.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3001/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Správy a údržby silnic Benešov , příspěvkové organizace , IČ: 00064785, se sídlem v Benešově, Křižíkova 1351, zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným 1) M. D. , a 2) J. D. , zastoupeným JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem se sídlem v Praze 5, Moulíkova 5, o zaplacení 256.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 156/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2010, č. j. 31 Co 477/2009-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Camrdy.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. 12. 2008, č. j. 14 C 156/2008-37, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 292.420,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud shledal důvodným tvrzení žalobkyně, že na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné obohacení (§451 obč. zák.) ve výši žalované částky tím, že žalobkyně na vlastní náklady opravila silnici III. třídy, kterou má ve své správě a kterou žalovaní svými zásahem (odbagrováním zeminy) poškodili natolik, že bylo nutné provést její opravu. Obranu žalovaných, že se stavba silnice na jejich pozemku nachází neoprávněně, v důsledku provozu na této komunikaci je naopak poškozována jejich stavba, že odbagrovaná zemina je radioaktivní a ohrožuje okolí, shledal soud nedůvodnou, jelikož za rozhodující skutečnost zakládající žalovaným povinnost plnit označil provedení zásahu do komunikace, jež byla následně opravena na náklad žalobkyně, bez souhlasu příslušného orgánu.
K odvolání žalovaných přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 2. 3. 2010, č. j. 31 Co 477/2009-138, je změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 256.240,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (s pozdějším stanovením počátku prodlení oproti rozhodnutí soudu prvního stupně), do částky 36.180,- Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 256.240,- Kč od 14. 6. 2008 do 8. 11. 2008 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodnul o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, jenž však poněkud upřesnil. Narušili-li žalovaní svým jednáním statiku komunikace a bylo-li třeba tuto situaci bezodkladně řešit provedením zajišťovacích prací, které místo žalovaných uhradila žalobkyně, vzniklo na jejich straně bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením §454 obč. zák. tím, že za ně bylo plněno to, co po právu měli plnit sami. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení odvolací soud přihlédl k tomu, že k poškozujícímu jednání žalovaných mělo dojít v září 2007, byla-li částka 36.180,- Kč vyfakturována dne 27. 6. 2007, nemůže jít v tomto ohledu o náklady vynaložené v příčinné souvislosti s poškozujícím jednáním žalovaných, ti se k jejich úhradě nijak nezavázali, a žalobě tak v této části nelze vyhovět. Odvolací soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 256.240,- Kč, dovodil dále, že žalovaní byli k úhradě této částky vyzváni doručením žaloby a platebního rozkazu dne 7. 11. 2008, od 9. 11. 2008 jsou tedy v prodlení se splněním své platební povinnosti a jsou povinni zaplatit žalobkyni úrok z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzující části podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudy obou stupňů podle dovolatelů pochybily tím, že zcela odhlédly od toho, že silnice je tzv. „černou stavbou“ na pozemku žalovaných, přičemž doposud nedošlo k žádné úpravě vztahů mezi nimi a vlastníkem předmětné komunikace. Nebyly-li vzájemné vztahy uspořádány ani formou obligační ani formou věcného břemene, nelze z existence stavby na pozemku žalovaných dovodit žádné povinnosti pro dovolatele, ani usuzovat na konflikt dvou vlastnických práv. Dovolatelé svým jednáním pouze realizovali vlastnické právo k pozemku, do nějž je naopak stavbou silnice zasahováno bez jakékoliv finanční kompenzace za zhoršení jeho výkonu a devastaci okolních nemovitostí dovolatelů (v tomto ohledu dovolatelé připomněly soudy opomenutý znalecký posudek tyto škody prokazující), soudy tak podle dovolatelů pochybily tím, že neposkytly ochranu vlastnickému právu dovolatelů v rozporu s ústavními zásadami a povinnostmi plynoucími z mezinárodního práva. Soudy dále dostatečně nezohlednily příčinou souvislost (toto své tvrzení však dovolatelé blíže nespecifikovali) a skutečnost, že ke vzniku závazku je v souladu s §34 obč. zák. zapotřebí dvojstranného, případně vícestranného právního úkonu, který však dovolatelé neučinili. Neprokázala-li žalobkyně své vlastnické právo k předmětné komunikaci, nebyly splněny základní předpoklady pro to, aby se žalobkyně mohla formou projednávané žaloby domáhat jeho ochrany. Vznik bezdůvodného obohacení vylučuje i to, že to byla žalobkyně, jež měla v souladu s ustanovením §415 obč. zák. splnit svou prevenční povinnost a smluvně řešit vztah k dovolatelům, přičemž kdyby takto konala, buď by vůbec nedošlo ke vzniku škod, nebo by byl znám jejich skutečný důvod. S ohledem na uvedené dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, zevrubným rozborem jednotlivých námitek dovolatelů zpochybnila jejich opodstatněnost a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu (v části, jíž dovolatelé napadají svými námitkami) není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovolacích námitek však na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze. Je především třeba zdůraznit, že otázka, zda se jedná o stavbu oprávněnou či neoprávněně zbudovanou bez jakéhokoliv titulu opravňujícího stavebníka k užívání pozemku, je sice rozhodující pro posouzení práv a povinností obou a pro řešení takto vzniklé situace, nemění však nic na tom, že jde-li v případě silnice o stavbu ve smyslu §118, 119 a 120 obč. zák., je tato samostatným předmětem vlastnického práva rovněž požívajícím ochrany právním řádem (nehledě na to, že jí je zasahováno do vlastnického práva dovolatelů), což dovolatelé zcela přehlížejí, dovozují-li své oprávnění do této stavby neomezeně zasahovat z vlastnického práva k pozemku, na němž se nachází, a popírají-li tak její existenci jako samostatného předmětu vlastnického práva. Nadto je zapotřebí uvést, že je-li jednáním jednoho subjektu zasahováno do práv jiného, je třeba domáhat se ochrany práv způsobem stanoveným právními předpisy (v tomto případě např. žalobou na odstranění neoprávněné stavby ve smyslu §135c obč. zák.) u orgánu, který je k tomu povolán (srov. §4 obč. zák.), nikoliv však přímým jednáním toho, do jehož práv je zasahováno, tento způsob ochrany práv zákon připouští pouze ve výjimečných situacích a to především tehdy, jde-li o zásah teprve hrozící (srov. zejména §6 obč. zák., §417 obč. zák., k možnosti svépomoci v občanskoprávních vztazích srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 365/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5263, CD 6/2008). Za dané situace (z řízení nevyplynulo, že by dovolatelé odvraceli bezprostředně hrozící zásah do jejich práv, nýbrž že šlo o nežádoucí stav trvající již řadu let) tedy není možné považovat jednání poškozující věc jiné osoby za oprávněný výkon vlastnického práva dovolatelů či přiměřené odvracení hrozícího zásahu do jejich práva, a lze tudíž souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že dovolatelé se dopustili protiprávního jednání, a vznikla jim tak povinnost nést jeho následky. Je možno přisvědčit odvolacímu soudu i v tom, že uhrazením nákladů na opravu silnice žalobkyní bylo za dovolatele plněno to, co měli po právu plnit oni (§454 obč. zák.), čímž došlo na jejich straně k bezdůvodnému obohacení, přičemž zde není rozhodné vlastnictví stavby. Zcela bezpředmětná je pak námitka, že dovolatelé se k žádnému plnění nezavázali, neboť uvedené zcela postačuje ke vzniku závazkového vztahu, jenž v souladu s §489 obč. zák. vzniká nejen ze smluv, ale i ze způsobené škody a bezdůvodného obohacení. Tvrdí-li dovolatelé, že i jim vznikala v důsledku provozu silnice škoda na jejich majetku, je možno připomenout, že k tomu, aby tomuto tvrzení bylo možno v projednávané věci přiznat náležitou relevanci, bylo zapotřebí, aby dovolatelé vznesli námitku započtení (§98 o. s. ř.) či podali vzájemný návrh (§97 o. s. ř.), nevznesli-li takové návrhy (což ani v dovolání netvrdí), neučinili tak své případné nároky proti žalobkyni předmětem řízení a soudy, vázány v souladu s §153 o. s. ř. návrhy účastníků, k nim nemohly přihlížet. K tvrzení dovolatelů, že ke škodě došlo v důsledku porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. žalobkyní, lze podotknout, že dovolací soud je při řešení otázky přípustnosti dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (viz výše), za ně je třeba považovat i stanovení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2345/2006). Byla-li tedy soudy obou stupňů shledána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaných a škodou vzniklou na předmětné komunikaci, nelze tento závěr již v dovolacím řízení zpochybňovat tvrzením, že příčinou škody je porušení povinnosti žalobkyně předcházet škodám ve smyslu §415 obč. zák., a měnit tak skutkový základ sporu.
S ohledem na uvedené není důvodu, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu považováno za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu