ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2345.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2345/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 174/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2004, č. j. 20 Co 286/2004-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce [tehdy jako žalobce c)] spolu s dalšími žalobci [tehdy a) PhDr. M. Ž., b) Ing. J. C., d) RNDr. V. J. a e) D. Z.], se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále jen „ČNB“), spočívajícím v tom, že včas neprovedla kontrolu dodržování devizových předpisů a tím umožnila společnosti M. I., s. r. o. (dále též jen „MI“), provádět bez devizové licence obchody s devizami v rozporu s ustanovením §36 zákona č. 6/1993 Sb., o Č. n. b. Žalobci podle svých tvrzení uzavřeli s MI, která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti M. C. L. (dále též jen „MCL“), smlouvy o obchodování s devizami, na jejichž základě jí svěřili peněžní prostředky, žalobce postupně v době od 19. 4. 1999 do 30. 3. 2000 celkem částku 341.285,62 USD a 4.594.310,- Kč, a to za účelem jejich zhodnocení na devizovém trhu. Dne 9. 5. 2000 došlo k uzavření kanceláří společnosti a žalobci o tyto prostředky přišli, čímž každému z nich měla vzniknout škoda ve výši vkladu v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č. j. 30 C 174/2002-80, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla dne 3. 2. 1999 zapsána do obchodního rejstříku s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb. Žalobce v roce 1999 a počátkem roku 2000 svěřil osobám jednajícím za MI peněžní prostředky v jejich prostorách nebo je odeslal na účty vedené pro MI či MCL, přičemž k prokázání tvrzení o tom, že se společností MI uzavřel smlouvu o obchodování s devizami, na základě kterých složil na její účet své devizové prostředky za účelem jejich zhodnocení, předložil pouze tiskopisy vzorových smluv informačního charakteru zahraniční společnosti MCL, sídlící na P. o., jež v obchodním rejstříku vedeném u rejstříkového soudu v České republice nebyla zapsána. Podle soudu prvního stupně tak žalobce neprokázal, s jakým subjektem vstoupil do závazkového vztahu a co je jeho obsahem, a rovněž není zřejmé, zda se na tento subjekt vztahovala dozorová činnost ČNB. Charakter peněžních služeb, které MI nabízela, ve smyslu ustanovení §1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, účinného v době činnosti MI na trhu, vyžadoval podle ustanovení §3 odst. 9 zákona devizovou licenci, kterou tato společnost neměla. V období tehdy účinného devizového zákona č. 219/1995 Sb., zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, a zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, neměla ČNB žádnou obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodly obchodovat na devizovém trhu, ani povinnost obecně informovat občany o tom, že daný subjekt provozuje svou činnost v rozporu se zákonem. Mohla pouze omezeně zasáhnout, a to buď příkazem k ukončení činnosti nebo uložením pokuty; pouze první možnost by tak mohla žalobce ochránit, pokud by MI na příkaz reagovala a svoji činnost ukončila předtím, než žalobce na její účet složil své finanční prostředky. V rozhodné době rovněž žádný zákon neukládal ČNB povinnost při kontrole dodržování devizových předpisů sledovat tisk nebo preventivně prověřovat činnost každého subjektu operujícího na finančním trhu, nebylo tedy prokázáno porušení právní povinnosti ze strany ČNB, kterým by byla způsobena škoda. Žalobce navíc devizové prostředky investoval v době, kdy vycházely nic neříkající inzeráty na nábor makléřů a brokerů, ze kterých nemohla ČNB dovodit nezákonnou činnost ze strany MI. ČNB nakonec kontrolu provedla, avšak porušení devizových prostředků se jí nepodařilo zjistit, přičemž v průběhu této kontroly a zřejmě též v reakci na ni, přestala společnost MI fakticky vykonávat svoji činnost. Skutečnost, že se jakýkoli subjekt práva dopustí trestné činnosti, nezakládá sama o sobě nárok na náhradu škody proti státu. Bylo v prvé řadě na žalobci, aby řádně dbal o svá práva, když s osobami vystupujícími za MI uzavíral „smlouvu“ v anglickém jazyce, jíž nerozuměl a která neobsahuje dostatečné označení subjektů ani řádné podpisy obou stran a navíc se řídí právem b. P. o. (podle občanského zákoníku se jedná o absolutně neplatné právní úkony podle §37 odst. 1, §39 a §40 odst. 1). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (stejně jako ostatní žalobci) byl poškozen postupem MI a měl by se především případné náhrady škody domáhat na této společnosti.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č. j. 20 Co 286/2004-102, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci, stejně jako k tehdejším žalobcům a) a b), potvrdil, zrušil jej ve vztahu k žalobcům d) a e) (neboť soud tím, že nerozhodl o změně jejich žaloby, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v případě žalobce vyšel ze soudem prvního stupně správně zjištěného skutkového stavu, přičemž nepřisvědčil námitkám, že nalézací soud neprovedl důkazy, z nichž by jednoznačně vyplývalo, kterému subjektu a z jakého důvodu předali žalobci finanční prostředky. Ztotožnil se i se závěrem, že žalobce neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI, a tedy ani příčinnou souvislost mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany ČNB a majetkovou ztrátou; již z tohoto důvodu soud vyloučil odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen “zákon”. Zprostředkovatelská činnost společnosti MI byla sice činností prováděnou na úseku devizovém, podle názoru odvolacího soudu ji však nelze považovat ve smyslu ustanovení §1 písm. j) zákona č. 219/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000, za obchod s devizovými hodnotami; devizová licence podle §3 odst. 2 citovaného zákona nebyla zapotřebí. Odvolací soud konstatoval, že žalobcem nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by podnik či organizační složka společnosti MCL byla zapsána v obchodním rejstříku podle §21 odst. 4 obch. zák., a z pouhé spolupráce společnosti MI a MCL nelze dovozovat oprávnění českých správních orgánů vůči této zahraniční společnosti. Okolnost, že jsou osoby jednající za společnost MI podezřelé z podvodné trestné činnosti, nesouvisí s otázkou porušování devizových předpisů; ČNB je totiž kontrolním orgánem na úseku bankovního dohledu a obchodování s devizami, nikoliv v oblasti obecné kriminality, a stát není v obecné rovině garantem všech majetkových ztrát, které vzniknou jeho občanům jejich finančními transakcemi, byť v důsledku podvodného jednání jiných osob. V daném případě si žalobce počínal velmi neobezřetně, jestliže bez jakéhokoli smluveného zajištění svěřil své nemalé finanční prostředky třetím osobám, aniž by si ověřil, jménem jakého subjektu jsou tyto osoby oprávněny jednat, a náhradu újmy, která mu vznikla, proto nemůže uplatňovat proti státu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel má za to, že žalovaná nejméně od 25. 6. 1999 věděla, že MI a MCL porušují devizový zákon, ale přesto nejednala a nenařídila včas kontrolu (ta byla provedena až v roce 2000, tedy po více než 9 měsících od tohoto zjištění a poté, co dovolatel i další poškození přišli o všechny peníze); proto jak MI tak MCL (která ač nemá sídlo na území ČR, vykonávala zde činnost) podléhaly dozorové činnosti ČNB. Zaměstnanci MI tím, že vystupovali současně jako zaměstnanci MCL, obcházeli devizový zákon a neoprávněně podnikali, proto byla žalovaná oprávněna a povinna za toto jednání ukládat sankce. Dovolatel dále tvrdí, že v řízení prokázal vznik závazkového vztahu s MI, neboť svěřil prostředky na účet MI za účelem obchodování na devizových trzích, které následně vybral její jednatel, a navíc sama žalovaná učinila nesporným, že dovolatel na účet MI a MCL skutečně zaslal finanční prostředky v uvedené výši a že svou vlastní kontrolou zjistila smluvní vztah mezi MCL a MI. Žalovaná tak v rozporu s §36 a násl. zákona č. 6/1993 Sb., o Č. n. b., §8 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a §18 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ačkoli věděla o nelegální činnosti těchto osob, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů a nezabránila vzniku škody na straně dovolatele, a to i přesto, že měla možnost a povinnost takové škodě předejít, čímž se dopustila nesprávného úředního postupu. Soudům obou stupňů rovněž vytýká, že neprovedly důkazy výslechem zaměstnankyň žalované z O. m. p. ČNB a jiných jím navržených svědků, tím neúplně zjistily skutkový stav, na jehož základě pak nesprávně dovodily, že žalovaná nenese odpovědnost za nesprávný úřední postup. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesení ze dne 5. 1. 2006, č. j. 25 Cdo 2952/2005-145, jímž Nejvyšší soud ČR zastavil řízení o dovolání žalobce pro nedostatek zastoupení, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 159/06, neboť tento nedostatek byl před rozhodnutím dovolacího soudu odstraněn.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) tedy po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. spatřuje dovolatel v řešení otázky odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem. Tato otázka není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit za situace, kdy dovolací soud již v usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1395/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí, sv. 31, pod C 3028, dovodil, že neprokázal-li poškozený žádný právní vztah s konkrétní společností operující na devizovém trhu, není mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem Č. n. b. při provádění devizové kontroly této společnosti a újmou, odvíjející se od složení devizových hodnot poškozeným na účet jiné společnosti, příčinná souvislost (obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1953/2005). Jde o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, která konvenuje též judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 118/05, či ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 841/06, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu). Spočívá-li tedy i v této věci rozsudek odvolacího soudu na shodném řešení této otázky, nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., a dovolání tak proti němu není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Jestliže dovolatel nesouhlasí s tím, jak byl odvolacím soudem na základě provedeného dokazování zjištěn skutkový stav věci, a tvrdí-li, že v řízení byl prokázán vznik závazkového vztahu s MI, neboť dovolatel svěřil prostředky na účet MI za účelem obchodování na devizových trzích, a že žalovaná, ačkoli věděla o nelegální činnosti těchto osob, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů a nezabránila vzniku škody na straně dovolatele i přesto, že měla možnost a povinnost takové škodě předejít, pak ve skutečnosti předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by v tomto směru formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Rovněž v otázce příčinné souvislosti směřují výhrady dovolatele proti závěrům soudů obou stupňů ohledně zjištění skutkového stavu (otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025). Je tedy zřejmé, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu též ohledně skutkových zjištění z důvodu, že nemají oporu v provedeném dokazování, nikoliv pro samotné právní posouzení věci, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Konečně namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy, ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu, což je dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá (srov. §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu