ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.319.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 319/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. K. M. , proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 15, s adresou pro doručování: Pozemkový úřad Zlín se sídlem ve Zlíně, Zarámí 88, o zaplacení 841.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 170/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2010, č. j. 8 Co 662/2009-321, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2010, č. j. 8 Co 662/2009-321, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2010, č. j. 8 Co 662/2009-327, se zrušuje v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 8. 2009, č. j. 10 C 170/2003-273, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 8. 2009, č. j. 10 C 170/2003-279, co do částky 841.400,- Kč, a o změně uvedeného rozhodnutí v části týkající se příslušenství z této částky, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 3. 8. 2009, č. j. 10 C 170/2003-273, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2009, č. j. 10 C 170/2003-279, řízení co do částky 207.850,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 841.400,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 5,5 % za dobu od 16. 12. 2001 do 15. 6. 2002 (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Citované rozhodnutí soud učinil poté, co jeho předchozí zamítavá rozhodnutí ve věci byla zrušena odvolacím soudem s tím, že v pořadí druhým zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu byla věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému rozhodovat o věci v prvním stupni, neboť dle názoru odvolacího soudu šlo o spor týkající se obchodních závazkových vztahů. Toto rozhodnutí odvolacího soudu však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07, vycházejícím z toho, že posuzovaný vztah je vztahem podřaditelným pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Odvolací soud, vázán tímto názorem, tedy novým usnesením, přejímajícím právní závěry soudu Ústavního, opětovně rozhodl o zrušení předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Po zohlednění názoru o aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb. na projednávaný spor posoudil okresní soud věc následovně. Žalobci vzniklo právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bývalého Okresního úřadu Vsetín – Okresního pozemkového úřadu (dále jen pozemkového úřadu), jenž s žalobcem uzavřel dne 23. 11. 1998 smlouvu o dílo č. 16/98, na základě níž měl žalobce (respektive sdružení, jako jehož správce žalobce vystupoval) zpracovat návrh komplexních pozemkových úprav. Pozemkový úřad však nečinil potřebné úkony, k nimž byl povolán z titulu výkonu státní správy na daném úseku, a v řízení o komplexních pozemkových úpravách nepokračoval, v čemž lze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., v důsledku něhož žalobce nemohl provést smluvené dílo, čímž mu vznikla škoda odpovídající zisku takto ušlému. Závěr, že na straně žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu pozemkového úřadu, soud dovodil z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 63 C 48/2000, v němž bylo jako předběžná otázka posuzováno, zda pozemkový úřad nepochybil při provádění úkonů, jež měl činit jako orgán státní správy při řízení o komplexních pozemkových úpravách. V odkazovaném rozhodnutí bylo dovozeno, že pozemkový úřad vskutku pochybil neposkytnutím žalobci (v uvedeném sporu žalovanému) řádné součinnosti, v důsledku čehož se žalobce dostal do prodlení s plněním svých smluvních závazků. Okresní soud dále uvedl, že tento stav zůstal nezměněn až do současné doby. Výši škody pak stanovil v částce odpovídající rozdílu ceny, jež by žalobce získal za zhotovené dílo, a nákladů, jež by musel na jeho zhotovení vynaložit. Ke vzniku škody došlo dle soudu nejpozději dne 1. 1. 2003, kdy v souvislosti se změnou právní úpravy týkající se řízení o pozemkových úpravách zanikl závazkový vztah ze smlouvy o dílo pro následnou nemožnost plnění. Právo na úrok z prodlení bylo žalobci přiznáno ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty dle §15 zákona č. 82/1998 Sb. počítané od uplatnění nároku u žalované, během níž mohla žalovaná uspokojit nárok žalobce na náhradu škody. V částce stanovené uvedeným způsobem tedy soud žalobě vyhověl. Soud dále přihlédl k tomu, že u částky 207.850,- Kč, do níž v průběhu řízení připustil rozšíření žaloby, není splněna podmínka řízení spočívající v nutnosti předchozího uplatnění nároku na plnění takto požadovaného u žalované postupem podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž tento nedostatek se nepodařilo navzdory snaze soudu v průběhu řízení odstranit, a proto nezbylo, než v této části řízení zastavit.
K odvolání žalobce i žalované přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Ostravě, jenž jej svým rozsudkem ze dne 8. ledna 2010, č. j. 8 Co 662/2009-321 (ve znění shora citovaného opravného usnesení), změnil ve výrocích I. a IV. tak, že řízení se nezastavuje, ve výrocích II. a III. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z přiznané jistiny ve výši 7,5 % za dobu od 16. 12. 2001 do zaplacení, a ve výroku II. jej ohledně přiznané jistiny potvrdil. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se zcela správně vypořádal se všemi předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. i s námitkami týkajícími se výše škody, pročež zcela odkázal na jeho přesvědčivé a přiléhavé odůvodnění. Odvolací soud k tomu pouze dodal, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nelze dovodit zavinění poškozeného ve smyslu §441 obč. zák., z čehož vyplývá, že není možné z tohoto důvodu náhradu škody snížit. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně přitom vyplývá z nesporných tvrzení účastníků a není zde důvodu, proč by nebylo možné vycházet ze závěrů soudu v jiné věci, s projednávaným sporem úzce související, jež nejsou nikterak v rozporu se závěrem o skutkovém stavu učiněným soudem prvního stupně ve věci nyní projednávané. Co do jistiny přiznané soudem prvního stupně odvolací soud tedy rozhodnutí potvrdil, oproti soudu prvního stupně ovšem odlišně stanovil okamžik prodlení žalované, jež dle něj nastal již dnem následujícím pod dni, kdy byl nárok uplatněn u žalované, a v tomto směru pozměnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud dále odmítl závěr, že uplatnění nároku na náhradu škody u žalované v nižší výši než u soudu brání projednání žaloby v tomto rozsahu, a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně i v zastavovacím výroku a s tím souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, vyjma výroku, jímž bylo rozhodnuto, že se řízení nezastavuje, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam dovolatelka přisuzuje otázce, zda je dána objektivní odpovědnost státu za vznik škody způsobené nesprávným úředním postupem dle §13 zákona č. 82/1998 Sb. za situace, kdy žalobce byl v prodlení s plněním svých povinností ze smlouvy o dílo a nepředal žalované podklady potřebné pro pokračování v řízení. Dovolatelka zdůraznila, že ač zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, předpokládá, že zpracování návrhu pozemkových úprav zajistí pozemkový úřad, nebrání nic tomu, aby byla většina těchto povinností smluvně přenesena na jiný subjekt, jako tomu bylo i v projednávané věci, kdy žalobce převzal na základě smlouvy o dílo č. 16/98 závazek vypracovat návrh komplexních pozemkových úprav. Třebaže žalobce byl s rozsahem potřebných prací seznámen již před uzavřením předmětné smlouvy, neboť pro žalovanou na základě předchozí smlouvy o dílo prováděl přípravné práce na návrhu pozemkových úpravy, vznikl následně mezi smluvními stranami spor o obsah smlouvy o dílo, když žalobce měl za to, že některé práce nejsou ve smlouvě zahrnuty. Žalobce při vypracování díla upozorňoval žalovanou na potřebu provedení některých prací, jejichž provedení však v dané fázi zpracování pozemkových úprav nutné nebylo a z podstatné části nespadaly do působnosti pozemkového úřadu. Nebylo tedy na místě, aby jejich provedení požadoval žalobce po žalované. Upozornění žalobce na nutnost provedení dalších prací bylo navíc učiněno v době, kdy již bylo zřejmé, že žalobce nemůže dodržet termín pro zhotovení dílčí části smluveného díla. Dle dovolatelky je zřejmé, že se žalobce dostal do prodlení s vypracováním dané části díla, což odporuje tvrzení žalobce o nečinnosti na straně žalované, jemuž přisvědčil i soud prvního stupně odkazem na rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě vydané v související věci. Dovolatelka vyzdvihla skutečnost, že v rozporu se zjištěným skutkovým stavem je závěr okresního soudu, dle nějž nebyl určen obvod pozemkové úpravy, ačkoliv důkazy provedené tímto soudem zjevně vypovídají o opaku. Dovolatelka v návaznosti na tuto námitku zrekapitulovala tvrzení účastníků ohledně předvolání zúčastněných osob ke zjišťování hranic pozemkových úprav. V dovolání zdůraznila, že tato tvrzení ve svém důsledku shodná nebyla, neboť ona sama připojila ke svým tvrzením výhrady zdůrazňující, že se tak stalo z důvodu nečinnosti žalobce. Soud tak neúplně zjistil skutkový stav věci a nesprávně posoudil otázku předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, neboť žalobce neprovedl úkony, které měl dle smlouvy o dílo provést, zejména přípravu zjišťování hranic a vypracování seznamu vlastníků. Ač tyto úkony nebyly ve smlouvě přímo uvedeny, vyplývají ze závazku žalobce vypracovat návrh komplexních pozemkových úprav. V prodlení tedy byl žalobce a nikoliv žalovaná. Další výtka dovolatelky směřovala proti postupu okresního soudu, jenž v otázce odpovědnosti za škodu plně odkázal na závěry uvedené v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Ostravě, čímž se dostal do rozporu s ustanovením §154 o. s. ř., dle nějž je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a mělo být tedy přihlíženo ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. Tvrzení žalované a jí navrhované důkazy byly přitom jiné než v řízení před Okresním soudem v Ostravě, skutkový stav byl tedy odlišný oproti odkazovanému řízení, z něhož tak nebylo možno vycházet. V řízení před Okresním soudem v Ostravě nebylo uplatněno především tvrzení o prodlení žalobce, což je rovněž důvodem, pro nějž nelze odkázat na závěry v tomto řízení učiněné. Dovolatelka rovněž připomněla, že na řízení o pozemkových úpravách se nevztahují lhůty pro rozhodování dle správního řádu, neboť jde o velmi složitý a dlouhodobý proces; pro žalobce je tato skutečnost navíc bez právního významu, protože jeho se délka řízení nijak nedotýká. Odvolací soud dle dovolatelky pochybil, vyšel-li ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zjištění učiněných v jiném řízení, ač jsou tato rozporná se závěrem o skutkovém stavu vyplývajícímu ze zjištění soudu prvního stupně, a nevypořádal-li se s argumenty uplatněnými žalovanou v odvolání. Pozemkový úřad se nesprávného úředního postupu nedopustil, jelikož jeho nečinnost byla zapříčiněna nečinností žalobce, a Nejvyšší soud by tudíž měl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož v daném případě jde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, je možné dovozovat přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V projednávané věci lze přitakat tvrzení dovolatelky, vytkla-li odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se předně skutečnosti, že nečinnosti pozemkového úřadu předcházelo nesplnění povinností smluvně přenesených na žalobce. Poukázal-li odvolací soud na rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž ovšem tato pro posouzení věci podstatná tvrzení nejsou zohledněna (ačkoliv byla tvrzena již v řízení před soudem prvního stupně), zatížil tím řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004). Není důvodu považovat za pochybení soudů, opřou-li své rozhodnutí o závěry učiněné soudem jiného stupně či v jiném soudním řízení, tento krok je však nezbavuje povinnosti uložené §157 odst. 2 o. s. ř. ve svém rozhodnutím uvést, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se v dané věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Není-li ani prostřednictvím odkazu na jiné rozhodnutí v rozsudku objasněno, zda tvrzení, že k prvotnímu pochybení při vypracování návrhu komplexních pozemkových úprav došlo na straně žalobce, má své opodstatnění či ne, což je bezpochyby významnou skutečností pro posouzení, zda příčinou vzniku škody byla (výlučně) nečinnost dovolatelky, postrádá rozhodnutí náležité zhodnocení všech právně relevantních námitek, a je tudíž nepřezkoumatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3716, CD 3/2007). Odvolací soud sice ve svém rozhodnutí (nad rámec úvah převzatých z rozhodnutí soudu prvního stupně) dodal, že neshledává důvody pro snížení výše přiznané náhrady škody z důvodu zavinění poškozeného ve smyslu §441 obč. zák., z tohoto závěru však není dostatečně seznatelné, z jakého důvodu jsou námitky žalované irelevantní pro výsledné rozhodnutí o věci. Za těchto okolností se dovolací soud již blíže nezabýval jednotlivými výtkami dovolatelky, neboť z nepřezkoumatelného rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmý jeho právní názor, k jehož správnosti by se soud dovolací mohl vyjádřit.
Protože postup odvolacího soudu považoval Nejvyšší soud za vadný, shledal dovolání důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil v odpovídající části rozsudek odvolacího soudu, jakož i v navazujícím výroku týkajícím se příslušenství, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu