ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3535.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3535/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a ) Ing. K. S. , a b) B. S. , obou zastoupených JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova 16, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o zaplacení 196.373,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 55/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2010, č. j. 14 Co 10/2010-197, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) se zamítá, zatímco dovolání žalobce a) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Poté, co byl původní zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 9 C 55/2006-55, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2007, č. j. 14 Co 163/2007-78, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, č. j. 9 C 55/2006-163, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 1.587,50 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným, v části požadovaného příslušenství z této částky žalobu zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 96.599,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 98.186,50 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – VI.). Soud takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení nájemného ve výši 196.373,- Kč s příslušenstvím, odůvodněné tím, že za období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002 žalovaná částečně nezaplatila v plné výši a částečně nezaplatila vůbec nájemné za pozemky p. č. 3096, p. č. 3097, p. č. 2700/2, p. č. 2689/2 a p. č. 2693/2 v k. ú. Jemnice, jejichž jsou žalobci podílovými spoluvlastníky a které žalobkyně b) a právní předchůdkyně žalobce a) přenechaly k užívání žalované nájemními smlouvami ze dne 10. 3. 1995. Obvodní soud, vázán právním názorem soudu odvolacího, konstatoval, že smlouva uzavřená žalobkyní b) a žalovanou je platným právním úkonem zakládajícím nájemní vztah na dobu určitou do vytyčení pozemků a jejich předání majiteli, k čemuž ovšem nedošlo, nájemní vztah trval po celé žalované období, a proto žalobkyni b) náleží jako vlastnici jedné ideální poloviny pozemků polovina celkového nájemného za toto období (tj. částka 98.186,50 Kč) s úrokem z prodlení stanoveným v zákonné výši v návaznosti na splatnost jednotlivých plateb nájemného a současně i smluvní pokuta stanovená procentem z dlužných částek. Vztah mezi žalovanou a žalobcem a) posoudil soud prvního stupně opět v návaznosti na závazný právní názor soudu odvolacího jako nájemní vztah vzniklý podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému majetku (dále jen „zákon o půdě“), neboť nájemní smlouvu ze dne 10. 3. 1995 uzavřenou mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobce a) je třeba považovat za absolutně neplatný právní úkon, protože v době jejího uzavření již byl podíl původní spoluvlastnice převeden na žalobce a), a původní spoluvlastnice tudíž už nemohla smluvně nakládat s pozemky (respektive se svým spoluvlastnickým podílem na těchto pozemcích). Jelikož se však jedná o zemědělské pozemky, ke kterým zůstalo vlastnické právo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 zachováno původním vlastníkům a jiný subjekt je užíval na základě některého z práv uvedených v §22 odst. 1 zákona o půdě, zčásti trval a zčásti zde vznikl ze zákona nájemní vztah na dobu neurčitou dle §22 odst. 3 a 9 zákona o půdě, který nebyl vypovězen žádným zákonem přepokládaným způsobem. Žalobci a) tak vzniklo právo na úhradu jedné poloviny částky odpovídající nájemnému stanovenému podle příslušných ustanovení uvedeného předpisu a zčásti podle znaleckého posudku v celkové výši 3.175,- Kč, tj. právo na úhradu částky 1.587,50 Kč, a jelikož se žalovaná dostala s tímto plněním do prodlení poté, co jí byla doručena žaloba, náleží žalobci i odpovídající úrok z prodlení. V souladu s uvedenými závěry tedy soud prvního stupně žalobě, ve vztahu k žalobkyni b) zcela a ve vztahu k žalobci a) částečně, vyhověl a ve zbytku ji vůči žalobci a) zamítl.
K odvolání žalované a žalobce a) přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 26. 2. 2010, č. j. 14 Co 10/2010-197, je potvrdil v zamítavé části výroku I. a v celém výroku II. (výrok I.), změnil je ve vyhovující části výroku I. a v celém výroku III. tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III., IV., V.). Odvolací soud přehodnotil svůj předchozí právní názor a uvedl, že ani ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní b) nemohl vzniknout řádný nájemní vztah, jelikož žalobkyně b) vlastnící pouze jednu ideální polovinu předmětných pozemků nemohla uzavřít platnou nájemní smlouvu, navíc i kdyby měla být žalobkyní b) pronajata pouze polovina výměry pozemků, muselo by jít o polovinu ve smlouvě jasně a určitě vymezenou. Bezvýznamná je pak námitka žalobkyně, že platnost lze dovodit výkladem vůle podle §35 obč. zák. a určit, co konkrétně bylo pronajato, jelikož sama žalobkyně v řízení argumentovala tím, že vůlí účastníků bylo pronajmout celé pozemky společně, rovněž irelevantní je argument, že žalobci jednali ve shodě, neboť tato skutečnost nijak nemůže odstranit zásadní nedostatek smlouvy, nedostatečnou a neurčitou identifikaci jen ideálně a nikoliv reálně existujících částí pronajatých pozemků. Odvolací soud dospěl i k odlišnému závěru týkajícímu se vzniku nájemního vztahu dle zákona o půdě. Z výčtu kategorií pozemků, na něž se zákon o půdě vztahuje, uvedeného v §1 odst. 1 písm. a) tohoto zákona a z ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, je zřejmé, že na pozemky označené jako „ostatní plochy“ se zákon o půdě nevztahuje, neboť tyto pozemky tvoří samostatnou kategorii vedle kategorie lesní a zemědělské půdy, tato okolnost tedy vylučuje vznik nájemního vztahu k pozemku p. č. 2689/2 vedenému v katastru nemovitostí v kategorii ostatní plocha. Nájemní vztah ex lege nemohl vzniknout ani ke zbývajícím pozemkům náležícím do zemědělského a lesního půdního fondu, jelikož žalovaná neužívala předmětné pozemky na základě žádného z důvodů uvedených v ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě, a nemohlo tak dojít k transformaci užívacího vztahu na vztah nájemní dle §22 odst. 3 a 9 zákona o půdě. Odvolací soud rovněž přihlédl k tomu, zda pozemky nebyly ani fakticky ohospodařovány pro zemědělské účely, ale byly užívány jako vojenské cvičiště, jak tvrdili sami žalobci, což jej utvrdilo v názoru, že v daném případě nelze aplikovat zákon o půdě, a s ohledem na uvedené tedy posoudil nárok žalobců podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Byla-li však žaloba podána dne 4. 3. 2005, žalobci požadují plnění za druhé pololetí roku 2001 a rok 2002, přičemž věděli, že se na jejich úkor užíváním pozemků obohacuje žalovaná, a mohli se tak vydání bezdůvodného obohacení domáhat ihned po skončení žalovaného období, je třeba žalované právo považovat za promlčené, neboť už v okamžiku podání žaloby došlo k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud odmítl tvrzení žalobců, že vznesení námitky promlčení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Připomněl, že žalovaná vyvíjela snahu již v tomto období žalobcům pozemky smlouvou předpokládaným způsobem předat a byli to žalobci, kdo předání pozemků znemožňovali. Skutečností, jež rovněž vylučuje oprávněnost nároku žalobců, je, že na straně žalované nedošlo ke vzniku jakéhokoliv obohacení, jelikož nejpozději od 29. 8. 2001, kdy došlo k vytyčení pozemků a bylo započato jednání o jejich předání žalobcům, žalovaná tyto pozemky fakticky neužívala a nájemními smlouvami ze dne 17. 9. 2001 byly pozemky pronajaty žalobci podniku provozujícímu zemědělskou výrobu. Nevzniklo-li tedy na straně žalované žádné bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu a současně by bylo případné právo na vydání bezdůvodného obohacení již promlčeno, není žaloba po právu a je třeba ji v plném rozsahu zamítnout.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a opírají je o důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé spatřují vadu řízení v okolnosti, že nebyla připuštěna účastnická výpověď žalobce a), který se chtěl vyjádřit k okolnostem týkajícím se uzavírání smluv, jednání s žalovanou o pokračování nájemního vztahu a k souvisejícím otázkám. Odvolací soud rovněž pochybil, nepřihlédl-li k tomu, že nájemní smlouvy byly připravovány žalovanou s týmem specialistů v oboru práva, zatímco žalobci byli v pozici laiků. Je však zcela zřejmé, že vůlí všech zúčastněných bylo pronajmout ve smlouvách označené pozemky v plné výměře žalované. Dovolatelé zdůraznili, že žalovaná užívala pozemky již od 50. let 20. stol. jako vojenské cvičiště a od roku 1991 obě strany jednaly o uzavření nájemní smlouvy, přičemž tato jednání byla ukončena až v roce 1995. Žalovaná přitom respektovala existenci nájemního vztahu v podobě dané ústně dohodnutou a písemně potvrzenou nájemní smlouvou s právní předchůdkyní žalobce a) a s žalobkyní b), posléze doplněnou ústně a korespondenčně sjednanou dohodou o pokračování nájemního vztahu s žalobcem a) až do 10. 10. 2001, a platila nájemné ve sjednané výši. V dané věci je podle dovolatelů třeba rovněž zohlednit ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a vykládat vůli stran s přihlédnutím k následnému chování stran, v tomto případě k tomu, že žalovaná pozemky řadu let užívala a platila za ně sjednané nájemné. Dovolatelé současně připomněli, že obě původní podílové spoluvlastnice (žalobkyně b/ a právní předchůdkyně žalobce a/) i nynější spoluvlastníci (žalobce a/ a žalobkyně b/) jednali ve shodě a jejich vůle byla totožná. Za odporující dobrým mravům pak považují tvrzení žalované, že nájemní vztah platně nevznikl, činěné navzdory tomu, že žalovaná užívala pozemky od 50. let minulého století jako cvičiště, ponechala zde zbytky vojenského materiálu a znehodnotila je tak, že nejsou způsobilé k zemědělskému užívání, současně po určitou dobu plnila podmínky nájemní smlouvy a až posléze přišla s tímto nenadálým a bezdůvodným tvrzením. Za ukončení nájemního vztahu pak nelze považovat opuštění pozemků bez jejich vyklizení a řádného předání, jež mělo v souladu se smluvním ujednáním proběhnout po vytyčení pozemků žalobců, k čemuž však rovněž nedošlo. Žalobcům rovněž nebylo prokázáno, že pozemky nejsou v důsledku užívání žalovanou nijak kontaminovány a že se pod jejich povrchem nenalézá vojenský materiál, pozemky do současné doby nebyly k řádnému předání připraveny, jelikož se na nich nacházejí vojenská zařízení, jako zákopy, terče, závory apod., a není nijak garantováno, že pozemky mohou být užívány k zemědělským a lesním účelům. Předání takto nevyklizených pozemků náležejících do zemědělského a lesního půdního fondu pak opět odporuje dobrým mravům, za těchto okolností rovněž nelze dovolatelům klást k tíži, „obstruují-li převzetí pozemků“, neboť je to žalovaná, kdo porušuje sjednané podmínky pro převzetí pozemků. I v případě, že by byla dovozena existence nájemního vztahu z ustanovení zákona o půdě, nedošlo by k řádnému ukončení tohoto nájemního vztahu, jelikož podle ustanovení §22 odst. 3 zákona o půdě jsou-li pozemky pro vlastníka nepřístupné, nemůže skončit výpovědní lhůta dříve než budou provedeny pozemkové úpravy, v daném případě však nedošlo ani ke zpřístupnění pozemků ani k pozemkovým úpravám. Žádná z listin, na kterou se žalovaná odvolává, nemá charakter výpovědi z nájemního vztahu, navíc ani „není možná výpověď spoluvlastnického podílu na nemovitostech“. Nájemné by i v tomto případě mělo být stanoveno ve výši dohodnuté na smluvních jednáních a potvrzené korespondencí i konáním žalované a nikoliv ve výši stanovené podle zákona o půdě. Podle §671 obč. zák. má být hrazeno nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, v daném případě je tedy třeba vycházet z faktického charakteru a způsobu užívání pozemku. Z uvedených skutečností dovolatelé dovozují, že nájemní vztah trval po celé období, nebyl řádně ukončen a nájemné by mělo být uhrazeno ve smluvené výši. Závěrem připomněli, že pozemky náležely po celé žalované období do kategorie zemědělských pozemků a ke změně kultur došlo až v roce 2004. S ohledem na tyto argumenty, k jejichž podpoření navíc odkázali na svá písemná podání učiněná v průběhu řízení, navrhli dovolatelé, aby Nejvyšší soud zrušil posledně uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost jednotlivých argumentů žalobců a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání částečně odmítl pro jeho nepřípustnost a ve zbytku odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, popřípadě, aby je v této části zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo ve vztahu k dovolatelce (žalobkyni b/) změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je možno přípustnost dovolání, v části týkající se zpochybnění správnosti posouzení práv žalobkyně b), dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání však nelze považovat za důvodné. Dovolatelka přehlíží, že již skutečnost, že jak ve smlouvě uzavřené žalovanou s žalobkyní b), tak i ve smlouvě uzavřené s právní předchůdkyní žalobce a) byla jako předmět nájmu uvedena část blíže specifikovaných pozemků v podílovém spoluvlastnictví obou uvedených osob, vylučuje platnost těchto smluv. Je třeba připomenout, že spoluvlastnický podíl vyjadřuje v souladu s §137 obč. zák. pouze míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (v daném případě k pozemkům v jejich plné výměře), a nikoliv vlastnictví ke konkrétně určitelné části spoluvlastněné věci. Nedošlo-li k reálnému rozdělení spoluvlastněných pozemků, nemohla existovat jako samostatný předmět právních vztahů dle §119 obč. zák. ani jejich část o velikosti poloviční výměry, a nemohlo s ní tudíž být samostatně právně nakládáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2731/2007). Je-li tedy jako předmět nájmu v obou smlouvách uvedena pouze výměrou určená část pozemků náležících do podílového spoluvlastnictví, jež nebyla nijak blíže vymezena, nelze tyto smlouvy s ohledem na výše uvedené považovat za platně uzavřené, neboť jejich předmětem není řádně určená věc v právním smyslu, tak jak to vyžaduje §683 obč. zák., ale plnění právně nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.). Není zde přitom rozhodující, přičiněním které ze stran došlo k uzavření neplatné smlouvy, jelikož absolutní neplatnost je objektivní kategorií, případné zavinění neplatnosti smluv by bylo možno zohlednit pouze, byla-li by řešena otázka odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku neplatnosti smluv (srov. §42 obč. zák.). Je-li již z uvedeného zřejmé, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemních smluv obstojí jako správný, nelze přiznat důvodnost ani dalším dovolacím námitkám tento závěr zpochybňujícím s poukazem na nepřípadnost dalších úvah směřujících rovněž k neplatnosti posuzovaných smluv. V dovolání zdůrazňovaná pravidla pro výklad vůle účastníků smlouvy přitom nemohou jakkoliv přispět k dovození platnosti smluv, jelikož není-li jako předmět nájmu ve smlouvách stanoven způsobilý objekt, není možné tento nedostatek odstranit ani výkladem vůle účastníků. Na existenci platné nájemní smlouvy nelze usuzovat ani z tvrzení o ústní dohodě mezi účastníky. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by mezi účastníky došlo k uzavření samostatného smluvního ujednání, jež by bylo možno považovat za platnou nájemní smlouvu ve smyslu §663 obč. zák., ale pouze skutečnost, že ústní formou probíhala jednání ohledně uzavření nájemní smlouvy a následně ohledně právního nástupnictví žalobce a), což odrážejí rovněž tvrzení uplatněná v dovolání („....na základě korespondence a rovněž osobního jednání prvního žalobce se zástupci žalovaného bylo dohodnuto v nájemním vztahu pokračovat...“). Lze rovněž podotknout, že není zřejmé, zda se měla ústní dohoda týkat pouze vztahu mezi žalovanou a žalobcem a) nebo i vztahu mezi žalovanou a žalobkyní b). Není přitom možné ztotožňovat jednání o smlouvách a uzavření smluv samotných, k čemuž, jak vyplynulo z řízení, došlo právě písemnou formou, z níž žalobci dovozovali svá práva, jak před zahájením soudního řízení, tak i po něm (srov. důkazy uvedené na str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Navíc, uvádí-li se v dovolání, že „podmínky nájmu byly sjednány nejdříve ústně a vzájemnou korespondencí a celý proces uzavření nájemní smlouvy v písemné podobě ..... byl ukončen až v roce 1995“, je zřejmé, že i v případě, že by byla konstatována existence samostatné smlouvy v ústní podobě, jednalo by se o smlouvu o stejném obsahu, na kterou by se tudíž vztahoval výše uvedený důvod její neplatnosti, což platí i pro případnou ústní dohodu týkající se pokračování v nájemním vztahu uzavřenou žalovanou s žalobcem a). Označili-li dovolatelé s přihlédnutím ke způsobu užívání pozemků žalovanou a době, po níž toto užívání trvalo, tvrzení žalované o neplatnosti smlouvy za odporující dobrým mravům, přehlížejí, že zmíněný rozpor s dobrými mravy je korektivem způsobu výkonu práv subjektů občanskoprávních vztahů (srov. §3 obč. zák.), není však skutečností, jež by ovlivňovala samotnou jejich existenci (srov. přiměřeně závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod SJ 151/98, sešit 21, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, publikovaného v časopise Právní rozhledy 8/1999, str. 429). Tvrzení o neplatnosti smlouvy se vztahuje právě k otázce deklaratorního konstatování existence či neexistence práv ze smlouvy a nikoliv již jejich výkonu, a nelze mu tedy pouze s ohledem na dobré mravy upřít relevanci. Další námitky obsažené v dovolání, týkající se stavu předmětných pozemků, je pak rovněž třeba označit v této věci za neopodstatněné. Nelze-li totiž považovat nájemní smlouvy za platné, nelze dovozovat práva a povinnosti účastníků ani z ustanovení týkajících se ukončení nájemního vztahu a předání pozemků dovolatelům, neboť o úkonu předání lze uvažovat pouze, existoval-li platný nájemní vztah, za dané situace je však třeba výtky dovolatelů v tomto směru označit za bezpředmětné. Byly-li pozemky v důsledku užívání žalovanou znehodnoceny, mohlo sice dovolatelům vzniknout právo na náhradu škody, tento nárok však nebyl předmětem daného řízení, a proto se zmíněnými tvrzeními nelze zvláště zabývat ani v rámci dovolacího řízení.
Za správný lze dále považovat i závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nevznikl nájemní vztah dle zákona o půdě. Vznik nájemního vztahu přímo ze zákona konstruoval tento předpis svými ustanoveními pouze pro výslovně uvedené typy užívacích vztahů (k tomuto závěru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2222/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2881/2000), neužívala-li žalovaná předmětné pozemky na základě žádného z nich, což v dovolání dovolatelé nijak nezpochybňují, nemohlo dojít ani ke vzniku nájemního vztahu ex lege. Vylučuje-li tedy již tato úvaha možnost vzniku nájemního vztahu ze zákona, je již nadbytečné zkoumat správnost závěru odvolacího soudu o tom, zda předmětné pozemky patří do kategorií půdy, na něž dopadají ustanovení zákona o půdě. Nevznikl-li řádný nájem ze zákona, jsou pak bezpředmětné i námitky týkající se způsobu stanovení výše nájemného a ukončení nájemního vztahu.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že odvolací soud pochybil, odmítl-li provést důkaz účastnickou výpovědí žalobce a). Je třeba mít na zřeteli, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků (§120 o. s. ř.), účastnická výpověď je nadto koncipována §131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek (k tomu více srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 909), k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak. V projednávané věci však byly okolnosti uzavírání smlouvy i následného vývoje vztahů mezi účastníky prokazovány jinými důkazními prostředky v souladu s návrhy a tvrzeními účastníků. Byly-li tedy z pohledu výše uvedeného právního posouzení věci všechny rozhodné skutečnosti (i ty, k nimž se chtěl svou výpovědí vyjádřit žalobce a/) dle názoru odvolacího soudu důkazně ozřejměny, a účastnická výpověď tak jako důkazní prostředek již nemohla zvrátit závěr o skutkových zjištěních stěžejních pro právní posouzení věci, jak konstatoval již soud prvního stupně (srov. str. 7 rozhodnutí), nelze okolnost, že odvolací soud nepřistoupil k provedení účastnické výpovědi žalobce a), považovat za vadu řízení, jež by mohla mít vliv na správnost právního posouzení věci a založit důvodnost dovolání ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř (k otázce provádění účastnického výslechu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4788/2008). Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné ve vztahu k žalobkyni b) dle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání v části, v jaké jím byla zpochybněna správnost rozhodnutí vůči žalobci a). Byl-li přitom částí výroku II. rozsudku odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba byla zamítnuta i do částky 1.587,50 Kč s příslušenstvím, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., omezujícím dovolací přezkum na ty výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč.
Byly-li pak rozsudkem odvolacího soudu současně potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla ve vztahu k žalobci a) zamítnuta žaloba do částky 96.599,- Kč s příslušenstvím a v části požadovaného příslušenství z částky 1.587,50 Kč, napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu nezměnil posouzení práv a povinností žalobce a), nejde tak v tomto rozsahu o měnící rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a současně ani o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu poté, co byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl „jinak“, odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť i původní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zamítavé, a přichází proto v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož již z výše uvedeného vyplynulo, že napadené rozhodnutí je zcela souladné s hmotným právem i jeho dosavadní interpretací prováděnou dovolacím soudem, od níž se Nejvyšší soud nemá důvodu odklánět ani v tomto případě, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné a dovolání proti němu za přípustné ve smyslu 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalobce a) není tedy přípustné ani proti jednomu z výroků rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o jeho právech a povinnostech, a proto Nejvyšší soud přistoupil podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu