ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3613.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3613/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Křemencova 1, proti žalované UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, IČ: 41695381, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 82/803, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o zaplacení částky 67.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1377/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 28 Co 446/2008-1367, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované užíváním pozemků v katastrálním území L. vedených pod p. č. 579/1, p. č. 3726 a p. č. 579/7, které jsou ve vlastnictví žalobkyně a k jejichž užívání žalovaná není oprávněna. Původní žalobou ze dne 24. 11. 1992 se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1992, dalšími podáními žalobu rozšířila i na období od 1. 10. 1992 do 30. 9. 1993, od 1. 10. 1995 do 2. 4. 1998 a od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003. Věc byla dále spojena s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 1111/95, v níž žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení ze stejného důvodu za období od 1. 10. 1993 do 31. 12. 1994 a od 1. 1. až 30. 9. 1995, a s věcí vedenou pod sp. zn. 6 C 522/99, v níž šlo o období od 3. 4. 1998 do 31. 3. 2002.
V návaznosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1997, č. j. 28 Co 107/96-104, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 5. 1995, č. j. 7 C 1377/92-34, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 582.923,- Kč (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.), a věc byla vrácena za účelem doplnění dokazování, Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. 4. 2005, č. j. 7 C 1377/92-850, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.117.040,55 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zároveň zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7.738.629,45 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 7 C 1377/92-925, pak tentýž soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167.123,25 Kč (výrok VI.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 88.026,75 Kč (výrok VII.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.). Poté, co byly oba posledně uvedené rozsudky zrušeny usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, č. j. 28 Co 126,127/2006-945, uložil Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č. j. 7 C 1377/92-1218, žalované zaplatit žalobkyni částku 1.155.568,- Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným v rozsudku (výrok I.), ve zbytku žalované částky (10.955.252,- Kč) a příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Okresní soud, vázán právním názorem soudu odvolacího, se věnoval určení kategorií jednotlivých pozemků a v návaznosti na tato zjištění zadal provedení revizního znaleckého posudku za účelem stanovení obecné ceny nájemného v žalovaném období pro posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním těchto pozemků. Z pokynu odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval rovněž rozsahem a způsobem užívání pozemků žalovanou a okolností, zda v případě, že žalovaná pozemky přímo neužívá, nevzniká žalobkyni škoda, znemožňuje-li žalovaná užívání těchto pozemků žalobkyní, a konstatoval, že zatímco pozemky p. č. 579/1 a p. č. 3726 žalovaná užívá přímo, v případě pozemku p. č. 579/7 brání jeho užívání žalobkyní tím, že kolem něj vystavěla oplocení, čímž žalobkyni vzniká škoda ve výši odpovídající částce neregulovaného nájemného (tedy obecné ceny nájemného). Z usnesení odvolacího soudu vyšel Okresní soud v Nymburce i při posouzení otázky, zda je v projednávaném sporu žalovaná pasivně legitimována, přičemž odkázal na výše uvedené zrušující usnesení krajského soudu, v němž k odvolací námitce zpochybňující pasivní věcnou legitimaci žalované bylo uvedeno, že žalovaná se stala právní nástupkyní původního žalovaného – Výzkumného ústavu mechanizace stavebnictví Praha s. p. (dále též jen „původní žalovaný“). Majetek tohoto státního podniku byl v roce 1993 převeden na Fond národního majetku a ten ho prodal kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1993 žalované. Žalovaná se tak stala právním nástupcem i ohledně všech práv, závazků a pohledávek vážících se k převáděnému majetku, a tedy i právním nástupcem ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, které tvoří areál žalované, a po většinu řízení ani nepopírala, že pozemky užívá a že se cítí i v této věci být právním nástupcem státního podniku. Za těchto okolností by bylo zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace nemravné. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se užíváním dvou pozemků na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, výše tohoto obohacení odpovídá obvyklému nájemnému stanovenému podle znaleckého posudku, za pozemek, jenž žalovaná přímo neužívá, ale znemožňuje jeho užívání žalobkyni, náleží žalobkyni náhrada škody. Soud by rovněž žalobkyni přiznal nárok na úroky z prodlení ode dne následujícího poté, co byly jednotlivé návrhy a změny žaloby doručeny žalované, přihlédl však k tomu, že žalobkyně vznesla svůj požadavek na jejich vyplacení až od 1. 11. 1994 podáním ze dne 11. 3. 1997, a přiznal je tedy od tohoto data. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud neshledal důvodnou, neboť výše uvedená data vylučují uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal posledně uvedený rozsudek Okresního soudu v Nymburce Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, jej změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl o dalších 68.746,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), jinak jej ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a VI.). Odvolací soud shledal správnými zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná užívá výše specifikované pozemky žalobkyně od 1. 10. 1993, kdy se na základě smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku stala vlastnicí pozemků sousedních a začala užívat i pozemky žalobkyně. Odvolací soud se znovu zabýval i námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalované a uvedl, že nabyla-li žalovaná pozemky kupní smlouvou od Fondu národního majetku, jenž majetek původního žalovaného získal na základě rozhodnutí ministra průmyslu v rámci velké privatizace, není jeho právní nástupkyní. Byla-li však původní žaloba ze dne 1. 10. 1992 rozšířena podáním žalobkyně ze dne 29. 9. 1994 a v tomto návrhu (obohacení za dobu od 1. 10. 1992 do 31. 10. 1992) byla již jako žalovaná označena UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, je nepochybné, že žalobkyně uplatnila svůj návrh vůči současné žalované od 1. 10. 1992 do budoucna a „upřesnila“ označení žalované i pro období od 1. 10. 1992. Námitka žalované, že není právním nástupcem Výzkumného ústavu mechanizace Praha, s. p., byla tedy uplatněna důvodně, žalobkyně má vůči ní nárok pouze na vydání obohacení za užívání dvou pozemků po 1. 10. 1993 a na náhradu škody vzniklé znemožněním užívání pozemku p. č. 579/7 po tomto datu. Odvolací soud tak snížil částku přisouzenou soudem prvního stupně s ohledem na období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993. Za správný odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o rozsahu pozemků užívaných přímo žalovanou i o tom, že její areál brání žalobkyni užívat pozemek p. č. 579/7. K námitce zpochybňující odbornost znaleckého ústavu, jemuž bylo zadáno provedení znaleckého posudku za účelem zjištění obecné ceny nájmu, soud uvedl, že se jedná o řádný znalecký ústav zapsaný v seznamu Ministerstva spravedlnosti a stanovení výše obvyklého nájemného spadá do rozsahu jeho znaleckého oprávnění. Zadal-li soud prvního stupně znaleckému ústavu stanovení obecné ceny nájmu (tedy ceny v místě a čase obvyklé podle nabídky a poptávky), je i tento jeho postup třeba považovat za správný, neboť pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je rozhodující, za kolik by bylo možné v daném místě a čase pozemky pronajmout, a nelze tak přisvědčit žalobkyni, že mělo být přihlédnuto k obecným cenám na území celé ČR. Závěry znaleckého posudku přitom odvolací soud považoval za přesvědčivé a dávající náležitý podklad pro stanovení výše bezdůvodného obohacení i náhrady škody. Odvolací soud se odmítl zabývat námitkou, že žalobkyně neměla být osvobozena od soudních poplatků, jelikož nejde o otázku týkající se přezkoumávaného vztahu účastníků, a ztotožnil se s posouzením otázky úroků z prodlení a jejich případného promlčení obsaženým v rozhodnutí soudu prvního stupně. Za opodstatněné rovněž nepovažoval tvrzení žalované, že rozhodoval místně nepříslušný soud, čímž byla odňata zákonnému soudci, jelikož nejde pochybení, které by mohlo ovlivnit správnost rozhodnutí o věci samé, navíc žalovaná měla vznést námitku místní nepříslušnosti při jejím prvním úkonu, neboť soud tuto námitku zkoumá jen s omezením vyplývajícím z §105 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud jinak shledal skutková zjištění soudu prvního stupně přiléhavá i dostatečná a právní posouzení správné, a proto vyjma části výroku I., jíž byl žalobkyni přiznán nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993, rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce potvrdil.
K dovolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010, zrušil ve výroku I., vyjma částky 834,- Kč s příslušenstvím, ohledně níž bylo dovolání odmítnuto, a v nákladových výrocích III. – VI. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu zůstalo rozhodnutí Krajského soudu v Praze rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeno (dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto). Rušící výrok rozsudku dovolacího soudu se opíral o závěr, že na žalovanou při převodu majetku v rámci privatizace přešla současně i povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním předmětných pozemků, a je tudíž ve sporu pasivně věcně legitimována i co se týče nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním těchto pozemků v době od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993.
Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 28 Co 446/2008-1367, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jím byla žalobkyni přisouzena částka 67.912,- Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III., IV. a V.). Odvolací soud, veden právním názorem soudu dovolacího, přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků i za dobu od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993 ve výši obvyklého nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho potvrzujícímu výroku I. a dále nákladovému výroku II., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost považuje za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak nesprávným právním posouzením dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a skutkovými zjištěními postrádajícími oporu v provedeném dokazování dle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka svou argumentaci zaměřila na způsob, jímž byla stanovena výše bezdůvodného obohacení a jež dle ní nezohledňoval veškeré relevantní faktory, a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Možnost podat dovolání přísluší v souladu s §240 o. s. ř. účastníkovi řízení do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud již přitom dříve zdůraznil, že okolnost, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, neznamená, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Jelikož napadeným rozsudkem, respektive dovoláním napadeným výrokem I. tohoto rozsudku, bylo rozhodnuto ve prospěch dovolatelky, pak je třeba její dovolání považovat v souladu s předestřenými úvahami za subjektivně nepřípustné.
Nadto Nejvyšší soud podotýká, že dovolacími námitkami zpochybňovaným způsobem stanovení výše bezdůvodného obohacení (tyto námitky se přitom z logiky věci týkají spíše zamítavé části předchozího rozhodnutí odvolacího soudu, jež byla aprobována Nejvyšším soudem již v rozhodnutí ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010) se zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí, na něž lze v tomto odkázat.
Napadla-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též §151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není.
Z uvedeného je tedy patrné, že dovolání nelze považovat za přípustné, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. b), c) o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu