ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.371.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 371/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce S. H., zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 146.052,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 60/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. 36 Co 23/2008-41, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. září 2007, č.j. 17 C 60/2006-26, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 146.052,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 12. 1999, č.j. 3 Sm 200/99-12, Krajský soud v Brně k návrhu žalobce uložil D. B. a P. K. (ve směnečném řízení žalovaným 1/ a 2/) zaplatit žalobci částku 3,085.000,- Kč s příslušenstvím. K námitkám žalovaného 1/ byl ve vztahu k němu rozsudkem ze dne 15. 3. 2000, č.j. 3 Cm 11/2004-44, směnečný platební rozkaz zrušen a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudek napadl žalobce odvoláním a jako odvolatele jej proto stíhala povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání, který mu byl vyměřen soudem ve výši 146.052,- Kč. Jelikož poplatek soudu dobrovolně nezaplatil, byl vymožen výkonem rozhodnutí. O odvolání podaném ve směnečném řízení proti rozhodnutí o věci samé rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 6. 2002, č.j. 4 Cmo 671/2000-75, jímž rozsudek krajského soudu změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává i ve vztahu k žalovanému 1/ v platnosti; současně tomuto žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 57.950,- Kč, sestávají z odměny žalobcova zástupce (advokáta) a náhrady jeho hotových výdajů. Návrhu žalobce na přiznání poplatkového osvobození nevyhověl a neúspěšný byl žalobce i s návrhem na opravu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2002, č.j. 4 Cmo 671/2000-75, výroku o náhradě nákladů řízení. V posuzované věci se pak žalobce domáhá vůči státu poskytnutí peněžní náhrady ve výši zaplaceného (vymoženého) soudního poplatku z odvolání, jehož náhrady se mu nedostalo v nalézacím řízení.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Z okruhu žalobcem tvrzených (v řízení prokázaných) skutečností – jimiž žalobce brojil proti rozhodnutí vydaným soudy v nalézacím řízení a postupu, který vydání těchto rozhodnutí předcházel - dovodil, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím podle §8 zákona č. 82/1998 Sb. Konstatoval, že jednou z podmínek vzniku nároku na náhradu škody je zrušení nebo změna pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem pro jeho nezákonnost (§8 odst. 1); k tomu v posuzované věci nedošlo. Dodal, že nejde ani o případ nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť postup soudu se projevil v rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zopakoval argumentaci obsaženou již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a tvrdil, že za nesprávný pokládá již rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2000, č.j. 3 Cm 11/2004-44, který pro jeho nesprávnost napadl odvoláním, čímž mu (jako odvolateli) vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání. Dovozoval, že po té pochybil i Vrchní soud v Olomouci, který mu jako ve věci plně úspěšnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelném uplatňování práva v plné výši, včetně zaplaceného soudního poplatku z odvolání. Namítal, že nejedná-li se o odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím, lze „vzhledem ke konstantní judikatuře“ uplatněný nárok posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť ve směnečném řízení soudy obou stupňů pochybily. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není dána již proto, že pravomocná rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení o poplatkové povinnosti žalobce a o náhradě nákladů řízení (jež žalobce pokládá za nesprávná), nebyla (pro nezákonnost) zrušena nebo změněna příslušným orgánem, a že nejde ani o případ odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2818, nebo usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030).
Jelikož pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2002, č.j. 4 Cmo 671/2000-75, nebyl změněn nebo zrušen a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2000, č.j. 3 Cm 11/2004-44, který žalobce napadl odvoláním, nebyl rozhodnutím pravomocným (ani vykonatelným bez ohledu na právní moc; §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), předpoklad nezákonného (pro nezákonnost změněného či zrušeného) pravomocného rozhodnutí zde chybí a již proto odpovědnost státu za tvrzenou majetkovou újmu dána není. K jiným závěrům dochází žalobce na základě vlastního úsudku o (ne)správnosti rozhodnutí vydaných v již skončeném směnečném řízení, jejichž přezkum – s ohledem na již výše zmíněný princip presumpce správnosti rozhodnutí – soudu v tomto řízení nepřísluší. V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu; nejde proto o rozhodnutí, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu