ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3811.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3811/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, proti žalovaným: 1) A. B. , 2) M. K. , oběma zastoupeným JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zaplacení částky 512.783,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 37/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2009, č. j. 25 Co 484/2009-146, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 512.783,- Kč s přísl. z titulu nároku na úhradu účelně vynaložených nákladů dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Tvrdila, že fyzickým osobám, manželům T., uhradila předmětnou částku za náklady účelně vynaložené na nemovitosti, jejichž vlastnictví přešlo z manželů Trávníčkových na žalované, na základě ust. §8 odst. 1 zákona o půdě. Výše předmětné částky byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2007, č. j. 19 C 106/2002-145, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008, č. j. 69 Co 94/2008-200. Vzhledem k ust. §8 odst. 3, věty třetí, zákona o půdě pak žalobkyně vyzvala žalované, aby jí předmětnou částku uhradily, což však ony neučinily.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 20. 8. 2009, č. j. 10 C 37/2009-116, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované jsou osobami oprávněnými podle zákona o půdě, přičemž předmětné nemovitosti jim byly vydány poté, kdy soud pravomocně rozhodl o tom, že fyzické osoby, které je získaly do svého vlastnictví (tedy manželé T.), byly neoprávněně zvýhodněny. Tyto fyzické osoby pak vůči státu uplatnily nárok na náhradu nákladů, jež účelně vynaložily na nemovitosti. Stát jim uvedenou náhradu poskytl, jelikož mu tato povinnost byla uložena soudem. V souladu s ust. §8 odst. 3 zákona o půdě pak žalobkyně požaduje vyplacenou náhradu po oprávněných osobách, tedy žalovaných. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že jsou v daném případě splněny podmínky pro aplikaci ust. §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvedl, že byť je třeba danou věc podřadit speciálnímu zákonu, a to zákonu o půdě, není vyloučeno použití ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť existenci výjimečných okolností, které mohou nastat, zákon o půdě nepředvídá. V 50. letech, kdy byly žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům, nemovitosti odebrány, byly tyto ve velmi dobrém technickém stavu. Až do roku 1977, kdy nemovitosti získali manželé T., je užívalo JZD, přičemž v tomto období došlo ke značné devastaci budov. Do roku 1999 žalované nemohly předmětné nemovitosti užívat, a k jejich devastaci tak nemohlo dojít vinou žalovaných. Je pak v rozporu s dobrými mravy, aby za dané situace bylo žalovaným uloženo hradit účelně vynaložené náklady na nemovitosti. Soud žalobu zamítl, aniž by se dále zabýval prokazováním skutečné výše nákladů účelně vynaložených, neboť to považoval za nadbytečné a nehospodárné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 25 Co 484/2009-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že každé z žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 256.392,- Kč s přísl. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud v obecné rovině připustil možnost aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. na případy předvídané v ust. §8 odst. 3 zákona o půdě, se soudem prvního stupně se však neshodl v tom směru, že by mělo být použito v daném případě. Konstatoval, že soud prvního stupně si z pohledu aplikace ust. 3 odst. 1 obč. zák. nepřípadně všímal období, po něž předmětné nemovitosti užívalo místní zemědělské družstvo, jež svou liknavostí při provádění údržby dovedlo stavby do stavu blízkého destrukci. Jelikož se však ust. §8 odst. 3 zákona o půdě týká především vztahu oprávněné osoby a státu, nebyl postup soudu prvního stupně správný. Rozhodující je stav nemovitostí v době, kdy podle ust. §8 odst. 1 zákona o půdě přešlo vlastnictví k nim z manželů Trávníčkových na žalované. Nakolik nezodpovědně a neomluvitelně se k předmětným nemovitostem chovalo místní JZD před jejich předáním do vlastnictví manželů T., je přitom z pohledu ust. §8 odst. 3 zákona o půdě a ust. §3 odst. 1 obč. zák. bez právního významu. Uplatněné restituční nároky, ať už vycházely z ust. §8 odst. 1 či §8 odst. 3 zákona o půdě, se zemědělského družstva nijak nedotýkaly a nevzešly z nich pro něj žádné závazky či práva. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že zákon o půdě dal žalovaným coby oprávněným osobám na výběr, zda budou usilovat o obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (§8 odst. 1 zákona o půdě), nebo se budou ucházet o poskytnutí náhrady ve smyslu ust. §14 zákona o půdě. Jestliže tedy žalované zvolily první variantu, musely si být vědomy toho, že jim potenciálně vznikne vůči státu závazek na náhradu nákladů účelně vynaložených na jejich nemovitosti, již stát uhradil fyzickým osobám povinným nemovitosti vydat (§8 odst. 3 zákona o půdě). Tato možnost se pak změnila v jistotu ve chvíli, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2007, č. j. 19 C 106/2002-145, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008, č. j. 69 Co 94/2008-200, jímiž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit manželům Trávníčkovým z titulu úhrady nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti částku 512.783,- Kč s přísl. Soud prvního stupně pak podle názoru odvolacího soudu navodil situaci, kdy se žalovaným dostalo dvojího odškodnění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jež je přípustné vzhledem k měnícímu charakteru tohoto rozhodnutí. Jeho důvodnost pak dovolatelky spatřují v nesprávném právním posouzení věci. Domnívají se, že odvolací soud nesprávně dovodil, že na danou věc nedopadá ust. §3 odst. 1 obč. zák. Rekapitulují skutková zjištění v tom směru, že v roce 1953, kdy se užívání nemovitostí ujalo zemědělské družstvo, byly tyto v naprostém pořádku. V době, kdy je získali do vlastnictví manželé Trávníčkovi, tedy v roce 1977, byl jejich stav značně neutěšený. Za devastaci nemovitostí tak odpovídá stát, který je prostřednictvím zemědělského družstva spravoval. Nebýt nezodpovědného chování ze strany zemědělského družstva, měli by manželé Trávníčkovi po vydání nemovitostí žalovaným nárok vůči státu na vrácení podstatně vyšší kupní ceny a na úhradu podstatně nižších nákladů účelně vynaložených na nemovitosti. Dovolatelky se domnívají, že za náklady účelně vynaložené na nemovitost ve smyslu ust. §8 odst. 3 zákona o půdě je třeba považovat pouze takové náklady povinných osob (v dovolání se chybně uvádí oprávněných osob), které vedly k technickému zhodnocení nemovitosti, jež by navíc mělo být posuzováno dle porovnání stavu nemovitostí ke dni jejich převzetí státem a stavu, v němž se nemovitosti nacházely ke dni vydání oprávněné osobě. Žalované dále konstatují, že Evropský soud pro lidská práva judikoval, že zmírňování majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem je nutno provádět tak, aby nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Rovněž uvádějí, že „vnitrostátní právní úprava by měla umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval“. Podle názoru dovolatelek je to stát, kdo odpovídá za újmu, která byla vydáním nemovitostí způsobena manželům Trávníčkovým. Ten se však snaží svou odpovědnost přesunout na žalované coby oprávněné osoby. Napadeným rozhodnutím byl vytvořen stav, kdy byl žalovaným vrácen majetek, jehož byly zbaveny minulým režimem, avšak zároveň jsou nuceny k náhradě škod, které na nemovitostech způsobil stát. Závěrem dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a současně požádaly o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost je pak tvrzena podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však důvodné není.
Jestliže se dovolatelky domnívají, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když v dané věci neposoudil výkon práva žalobkyně jako rozporný s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák., není možné jim při zohlednění závěrů přijatých např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 (Soudní judikatura č. 4/2003, SJ 53/2003), v tomto ohledu přisvědčit. Dikce ust. §8 odst. 3 zákona o půdě je zcela jednoznačná a v souzeném sporu nemůže činit aplikační potíže – pokud povinné osoby podle ust. §8 odst. 1 zákona o půdě na nemovitosti účelně vynaložily určité finanční prostředky v době, kdy byly jejich vlastníky, mají mimo vrácení kupní ceny nárok též na úhradu nákladů účelně vynaložených na dané nemovitosti, přičemž tuto úhradu jim poskytuje stát. Ten má naopak právo na úhradu této částky od oprávněné osoby. Není zde místo pro určování „technického zhodnocení nemovitosti“ na základě srovnání stavu nemovitostí ke dni jejich převzetí státem a stavu, v němž se nacházely ke dni vydání oprávněným osobám; zákon uvedenou konstrukci nezná. Konstatují-li pak žalované, že výklad odvolacího soudu vede k vytváření nových křivd, podotýká dovolací soud, že na jiném místě svého dovolání uvádějí, že je třeba brát zřetel na to, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly brány k odpovědnosti namísto státu. Takovými osobami Evropský soud pro lidská práva dozajista mínil osoby povinné k vydání těchto nemovitostí, nikoliv osoby oprávněné. Pokud by tak povinným osobám byla vyplácena pouze částka, odpovídající srovnání ceny nemovitosti před odebráním majetku státem a v době vydání oprávněným osobám, lze důvodně očekávat, že manželé Trávníčkovi by obdrželi podstatně nižší částku, byť do nemovitostí výrazně investovali. Ust. §8 odst. 3 zákona o půdě pak nezohledňuje zhodnocení nemovitosti, ale „náklady účelně vynaložené na nemovitost“, kdy tyto pojmy se mohou částečně překrývat, avšak v některých bodech se mohou též výrazně rozcházet. Je třeba vzít v potaz to, že není v moci restitučního zákonodárství vždy plně uspokojit všechny zúčastněné. Musí být brány v úvahu oprávněné zájmy restituentů, povinných osob a potažmo státu, resp. obcí. Jak však navíc zdůraznil odvolací soud, jehož závěr v tomto směru nebyl dovoláním zpochybněn, v posuzovaném případu měly dovolatelky coby oprávněné osoby možnost volby – mohly postupovat podle ust. §14 zákona o půdě a požadovat náhradu nebo podle ust. §8 odst. 1 téhož zákona usilovat o vydání nemovitostí, ovšem s rizikem představovaným ust. §8 odst. 3 cit. zákona, a bylo tedy na nich, aby zvážily, která varianta řešení je pro ně vhodná, a aby byly ve chvíli, kdy se pro některou z nich rozhodnou, schopny a ochotny nést následky takového rozhodnutí. Je pochopitelné, že žalované mohou v dané situaci pociťovat určitou křivdu, avšak vzhledem k pozitivněprávní úpravě nelze než uzavřít, že nárok státu v tomto ohledu není v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud tedy došel k závěru, že dovolací důvod nebyl naplněn, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. §243b odst. 2, věty první, o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalované s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu