ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3939.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3939/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky Dr. A. H. , M., zastoupené Mgr. Janou Přerovskou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Krakovská 5, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 14. 4. 2011, sp. zn. 10 Co 22/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 118/2010 (žalobce Dr. A. H. , zastoupené Mgr. Janou Přerovskou, advokátkou, proti žalovanému Městu Karlovy Vary , IČ 254 657, Karlovy Vary, Moskevská 21, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, 260 66 Karlovy Vary, Vítězná 10, o určení vlastnického práva, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1. 4. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 30. 9. 2010, č. j. 13 C 118/2010-27. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že „vlastnictví k pozemku parc. v katastrálním území K. V. přešlo děděním z vlastnictví L. H., rozené E., naposledy bytem M. z jedné poloviny na Dr. E. H., bytem M.)“. Rovněž byla uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že „vlastnictví k domu v K. V. nepřešlo v důsledku rozhodnutí o konfiskaci na Československý stát, ale děděním z jedné poloviny z vlastnictví L. H., rozené E. naposledy bytem M., na Dr. A. H., bytem M.,. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Karlovy Vary na náhradu nákladů řízení 49.240,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 14. 4. 2011, sp. zn. 10 Co 22/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 30. 9. 2010, č. j. 13C 118/2010-27, potvrzen ve výrocích (označených I. a II.) ve věci samé. Ve výroku (označeném III.) o náhradě nákladů řízení byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 25.080,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu“. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů řízení 26.469,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení jemu předcházející ve smyslu ustanovení §212 a násl. občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž v daném případě byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb. nemovitý majetek původní vlastnice L. H., o nějž jde v tomto řízení, a to podle konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Karlových Varech s následným vkladem vlastnického práva pro Československý stát dne 28. 10. 1949. V současné době vlastní pozemek v katastrálním území K. V., Město Karlovy Vary a budovu v K. V. vlastní fyzické osoby. Odvolací soud poukazoval tedy na to, že proces konfiskace tu nastal již před 30. 10. 1945, tedy před 25. 2. 1948 (ve smyslu restitučních předpisů), takže žalobou žalobkyně Dr. A. H. je tu obcházen smysl a účel restitučních předpisů, když se tu nelze domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rozhodným obdobím podle restitučních předpisů (t. j. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Měl proto odvolací soud za to, že tu na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Nelze se totiž v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní předpis (restituční předpis) nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy, vzniklé žalobkyni uváděným způsobem.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Změněn byl výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně co do rozsahu přiznané náhrady těchto nákladů odpovídajícímu ustanovením vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 3. 1. 2011 advokátce, která v řízení žalobkyni zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 1. 9. 2011 na poště k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 4. 2011 (sp. zn. 10 Co 22/2011 Krajského soudu v Plzni) i rozsudek soudu prvního stupně z 30. 9. 2010, č. j. 13 C 118/2010-27 Okresního soudu v Karlových Varech, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatelky nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že na straně dovolatelky není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu), přičemž bylo odvolacím soudem poukazováno na nález Ústavního soudu ČR, uveřejněný sdělením č. 477/2005 Sbírky zákonů. V daném případě totiž nastal přechod vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, až 28. 10. 1949, tedy v rozhodném období podle restitučních předpisů; nelze tu, podle názoru dovolatelky, poukazovat na příliš dlouhou dobu od přechodu vlastnictví na stát, protože „u nemovitostí je 70 let krátkou dobou, když jde o významné majetkové hodnoty a práva k nim byla vedena v pozemkové knize; změny práv k nemovitostem podléhají zpřísněné formě a jsou kontrolovány v řízení o zápis do katastru nemovitostí“. Pokud jde o konfiskační výměr podle dekretu č. 108/1945 Sb., byla tímto dekretem dána možnost doručení rozhodnutí pomocí veřejné vyhlášky, ale to však v daném případě nebylo pro předmětnou oblast uplatněno a vlastnici nemovitostí konfiskační výměr doručen nebyl.
Dovolatelka zastává názor, že „dekret č. 108/1945 Sb. nebyl zrušen a musí tu být právní možnost přezkoumání právních aktů, vydaných na jeho základě; právní jistotu tu narušuje nedostatek právní normy, neumožňující přezkoumání právních aktů, vydaných podle dekretu č. 108/1945 Sb., takže žaloba o určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu je tu na místě“.
Ve vyjádření žalovaného Města Karlovy Vary k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když soudy obou stupňů v daném případě náležitě zdůvodnily, proč nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ke konfiskaci nemovitostí, označovaných žalobkyní, tu došlo z dekretu č. 108/1945 Sb. před 25. 2. 1948, tedy mimo rozhodné období podle restitučních předpisů; i Ústavní soud ČR dospěl v nálezu II. ÚS 124/93 k závěru, že účinky konfiskace nastávaly, i když nebyl vydán konfiskační výměr.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávající se žalobkyně tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu ze 14. 4. 2011 (sp. zn. 10 Co 22/2011 Krajského soudu v Plzni) spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními restitučních předpisů (zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat právní závěr: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 10. 11. 1994, IV ÚS 89/99 (uveřejněném pod č. 20 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl k otázce přechodu majetku podle konfiskačních předpisů ze zákona uveden právní závěr, že „i tam, kde rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., popřípadě dekretu č. 108/1945 Sb., ve vztahu k určité části majetku nebylo rozhodnutí o konfiskaci vydáno, nebo nebylo zapsáno v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege“.
Vzhledem k uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelky byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nebylo možné shledat, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 4. 2011 (sp. zn. 10 Co 22/2011 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by konkrétně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, kterou by bylo možné pokládat za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k uvedeným právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebylo rovněž shledáno, že by v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze 14. 4. 2011 bylo možné považovat za přípustné podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených v dovolacím řízení žalovaným městem na vyjádření k dovolání žalobkyně, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu uvedených nákladů žalovaného města, vynaložených v dovolacím řízení, tomuto žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak a k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo ze strany tohoto žalovaného uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu