ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4346.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4346/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Myslivecké sdružení Brdo , se sídlem Na Výšinách 101, Řevnice, IČ: 18608728, zastoupeno Mgr. Ondřejem Blahou, advokátem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, proti žalovanému: J. J. K. , zastoupen JUDr. Antonínem Janákem, advokátem v Příbrami, nám. TGM 142, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 19/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 30 Co 146/2010-236, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Antonína Janáka.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 2010, č. j. 16 C 19/2008-203, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným nahradit mu škodu obnovením v původní stav – vydáním objektu bydlení č. p. 931 na D., postaveného na pozemku parc. č. 318, včetně příslušenství a pozemků parc. č. st. 318, 319 a 320, všech zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV č, 2738. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl žalobce zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 11.520,- Kč.
Ve věci se žalobce domáhal vydání výše specifikovaného objektu (nemovitostí) s odůvodněním, že žalovaný nedodržel při jejich restituci zákonnou lhůtu k uplatnění výzvy, když navíc neměl vyzvat osobu povinnou k vydání pozemků a pro samotné vydání nesplnil podmínky, čímž mělo jeho právo zaniknout. Protiprávní jednání žalovaného spatřoval v tom, že 29 měsíců po uplatnění restitučního nároku v době, kdy jeho právo bylo prekludováno, přesvědčil pozemkový úřad, aby rozhodl o vydání předmětných nemovitostí v jeho prospěch, ač si musel být vědom toho, že tak nemůže postupoval kvůli uplynulé lhůtě.
Soud prvního stupně při rozhodování vycházel zejména z příslušných rozhodnutí soudů v rámci restitučního řízení, přičemž Nejvyšší soud si dovoluje na tuto část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro stručnost odkázat. V návaznosti na tato rozhodnutí soud dovodil, že v žádném z řízení nebylo prokázáno (včetně řízení před Nejvyšším a Ústavním soudem), že by restituce neproběhla v souladu se zákonem; naopak ve všech typech řízení byl žalovaný uznán oprávněnou osobou s nárokem na vydání nemovitostí. Na straně žalobce tak nebyly splněny podmínky pro možnost domáhat se náhrady škody po žalovaném, protože u něj soud neshledal porušení právní povinnosti, resp. vznik škody, neboť žalovanému byly nemovitosti vydány v souladu se zákonem. Soud prvního stupně tak žalobu jako naprosto nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud ve věci potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, když nezjistil opodstatněnost odvolacích důvodů a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. K tomu dodal, že na základě skutkových zjištění nebylo možné dospět k závěru, že by žalovaný jednal při podání žádosti v rozporu s dobrými mravy či zákonem, nebo že by porušoval právní povinnosti stanovené v §415 obč. zák. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že ve věci nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro možnost žalobce domáhat se náhrady škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako otázku zásadního právního významu uvedl, zda osoba, která nechala své subjektivní občanské právo prekluzí zaniknout a zánik práva zakryla nepoctivým jednáním, jehož důsledkem je zabrání žalobcova vlastnictví, nese deliktní odpovědnost za neoprávněný zásah do vlastnických práv (absolutních) jiné osoby. V dalším textu dovolání žalobce rekapituloval skutkový a právní stav věci a na závěr navrhl zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl vydání usnesení o odkladu vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalovaný, který navrhl jeho odmítnutí.
Dne 5. 4. 2011 bylo doručeno žalobcovo sdělení k vyjádření žalovaného, jehož obsah však není možné označit jako právně relevantní, a to stejně jako obsah sdělení ze dne 16. 3. 2011, kterým žalobce „doplnil důkazy“ vyjádřením Mysliveckého sdružení Žďár.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený na základě plné moci advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání odvozoval od ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V tomto ohledu dovodil, že dovolání není možné shledat přípustným, a to z následujících důvodů.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení (srov. mj. usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 3440/2008 či sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu rovněž podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.). Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že je soudem zásadně právního posouzení věci, který (kromě restriktivně postavených výjimek) nemůže provádět úkony jako nalézací soud – tedy úkony směřující ke zjištění nových skutečností (viz konstantní výklad ustanovení §243a o.s.ř.).
Podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř . může soud otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Rozhodnutí pozemkového úřadu učiněné ve prospěch restituce žalovaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, je správním aktem , který není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat z hlediska jeho věcné správnosti. Jen v případě, že by šlo o nicotný správní akt (paakt), nebyl by jím soud nebyl vázán; o takový případ však v konkrétní právní věci nejde.
Nejvyšší soud v tomto ohledu též odkazuje na podrobný popis procesu rozhodování o restitučních nárocích pozemkovým úřadem a soudy, včetně návazných rozhodnutí a ústavního přezkumu této věci, učiněný odvolacím soudem – k tomu srov. str. 5 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 30 Co 146/2010-236 a str. 3 rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 2010, č. j. 16 C 19/2008-203.
Nejvyšší soud ze všech výše řečených důvodů dovolání žalobce jako nepřípustné §odmítl (243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.). Vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud považuje žalobcem podaný návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolací instance za bezpředmětný.
Úspěšný žalovaný má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 10.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§18 odst. 1, §14 odst. 1, §15 cit. vyhlášky), tj. 2.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. 2.800,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení přiznané žalovanému 3.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu