ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4454.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4454/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně STUDNAŘSTVÍ DESTRUKCE Kovář s. r. o. , IČ: 25195131, se sídlem v Kučeři 100, zastoupené JUDr. Pavlem Bredou, advokátem se sídlem v Táboře, Palackého 357, proti žalovanému Z. K. , zastoupenému JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem v Písku, Bundovcova 2530, o zaplacení částky 79.527,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 119/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2010, č. j. 6 Co 995/2010-411, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 5. 3. 2010, č. j. 7 C 119/2005-291, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 47.307,53 Kč se 4 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 8. 10. 2002 do zaplacení (výrok I.), současně zamítl žalobu v části, v jaké se jí žalobkyně domáhala zaplacení částky 32.219,47 Kč se 4 % úrokem z prodlení z této částky od 8. 10. 2002 do zaplacení i zaplacení úroku z prodlení z částky 79.527,- Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 3 % body (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Tento rozsudek byl vydán soudem prvního stupně poté, co jeho předchozí tři zamítavé rozsudky byly odvolacím soudem zrušeny s ohledem na jejich nepřezkoumatelnost, popřípadě s tím, že je nutné věc posoudit i z hlediska bezdůvodného obohacení.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Českých Budějovicích a rozsudkem ze dne 25. 5. 2010, č. j. 6 Co 995/2010-411, jej potvrdil v zamítavém výroku II. (výrok I.), dále jej změnil tak, že žalobu zamítl i v části, v jaké se jí žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 47.307,53 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka obsáhlou argumentací zpochybnila správnost právního posouzení věci soudem odvolacím i soudem prvního stupně a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V projednávané věci byly dovolatelkou napadnuty výroky odvolacího soudu, jimiž bylo odvolacím soudem v obou případech rozhodnuto o peněžitém plnění nedosahující zákonem požadovaného limitu 50.000,- Kč, neboť jedním z nich bylo rozhodnuto o částce 47.307,53 Kč s příslušenstvím a druhým o částce 32.219,- Kč s příslušenstvím, přičemž přípustnost dovolání se upínala k odlišným ustanovením zákona - §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. (přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zde nepřicházela v úvahu ani u potvrzujícího výroku, neboť soud prvního stupně nerozhodl předtím ve věci jinak). Nejvyšší soud, vázán zákonným vymezením podmínek přípustnosti dovolání, tedy nemohl dospět k závěru, že by mu v dané věci zákon umožňoval věcný přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 1067/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 917/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3243/2008), pročež dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu