ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4463.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4463/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně ČSPL, a. s. , se sídlem Děčín, Karla Čapka 211/1, zastoupené JUDr. Ivo Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 8, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem Praha 1, nábř. L. Svobody 1222/12, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Severou, LL.M., sídlem Praha 1, Křižovnické náměstí 193/2, o zaplacení částky 1.793.393 146,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 21/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 22 Co 36/2010 – 374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 1. 8. 2008 domáhala po žalované náhrady škody ve výši 1.793.393.146,- Kč s příslušenstvím způsobené jí nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Nesprávný úřední postup spatřovala v tom, že žalovaná v přiměřené lhůtě neučinila úkony a nevydala rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti vodního toku Labe v úseku od říčního km 102,2 (Chvaletice) na státní hranici se Spolkovou republikou Německo (dále jen „předmětný úsek řeky Labe“) a to minimálně na úrovni stanovené platnými právními předpisy. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 9. 2009, č. j. 60 C 21/2008-238, žalobu zamítl s tím, že žádný vnitrostátní právní předpis ani Evropská dohoda o hlavních vnitrozemských vodních cestách mezinárodního významu (dále jen „dohoda AGN“) nezakotvuje povinnost žalované zajistit splavnost předmětného úseky řeky Labe s ponorem 2,5 m, v jejímž porušení žalovaná spatřovala nesprávný úřední postup. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. 22 Co 36/2010-374, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dle odvolacího soudu nepostačuje, aby žalobkyně odůvodňující vzniklou škodu nesprávným úředním postupem orgánů žalované pouze obecně tvrdila, že žalovaná neučinila v přiměřené lhůtě úkony a nevydala rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti předmětného úseku řeky Labe, ale naopak dovodil, že žalobkyně by musela specifikovat, jaký úřední postup určitý orgán žalovaného státu prováděl nebo v přiměřené lhůtě měl provádět a jakých pochybení se při výkonu své pravomoci v tomto případě dopustil. Odvolací soud dále uvedl, že v posuzovaném případě lze stěží dovodit i příčinnou souvislost mezi tím, jak žalobkyně formulovala nesprávný úřední postup žalované, a tvrzenou škodou, neboť žalobkyně začala podnikat za stávajícího stavu splavnosti předmětného úseku řeky Labe, a tzv. ušlý zisk představuje částku, jakou by dosáhla, kdyby v mezidobí došlo k zajištění splavnosti předmětného úseku řeky Labe. Majetková újma spočívající v ušlém zisku se však odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí, přičemž pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí, resp. aby byla splněna podmínka příčinné souvislosti musí poškozený prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek, byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nenastala škodná událost. V daném případě nelze dovodit, že by nesprávný úřední postup tak, jak byl formulován žalobcem, zasáhl do pravidelného běhu věcí směřujícího za obvyklých okolností k dosažení předpokládaného zisku. Odvolací soud uzavřel, že dohoda AGN neukládá signatářům žádnou konkrétní povinnost a není ani přímo aplikovatelná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dne 8. 9. 2010 dovolání. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou a splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání především v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, a usnesení ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uvedla, že pro úvahu, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je rozhodující nikoliv to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o.s.ř. nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků řízení po obsahové stránce odlišně. S tím je sice nutno zásadně souhlasit, odlišností se však přitom nemyslí samotné rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 1. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2009, s. 1877). V posuzovaném případě však oba soudy vycházely ze stejného skutkového stavu, přičemž vzhledem k tomu, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací žalobu v celém rozsahu zamítly, nelze ani dospět k závěru, že by práva a povinnosti účastníků stanovily rozdílně. Samotná skutečnost, že soud prvního stupně zamítl žalobu s tím, že z žádného vnitrostátního právního předpisu ani dohody AGN neplyne pro žalovanou povinnost zajistit splavnost předmětného úseku řeky Labe pro lodě s ponorem 2,5 m, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně by v řízení musela specifikovat, jaký úřední postup určitý orgán žalované prováděl nebo měl provádět a jakých pochybení se při výkonu své pravomoci dopustil, a dále dovodil i nedostatek příčinné souvislosti mezi žalobcem formulovaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. založit nemůže.
Dovolatelka dále spatřovala přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu dle jejího názoru proto, že v něm byla řešena doposud nevyřešená právní otázka, zda stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou opomenutím zajistit v přiměřené lhůtě splavnost vodní cesty v rozsahu stanoveném zákonem č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, vyhláškou Ministerstva dopravy č. 222/1995, o vodních cestách, plavebním provozu v přístavech, společné havárii a dopravě nebezpečných věcí, a dohodou AGN. Jako dovolací důvod dovolatelka uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Dovolatelka konkrétně namítala, že žalovaná má povinnost zajistit splavnost předmětného úseku řeky Labe a že nesprávný úřední postup žalované spočívá v tom, že v přiměřené lhůtě neučinila opatření a úkony a nevydala rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti předmětného úseku řeky Labe minimálně na úrovni stanovené platnými právními předpisy, přičemž takovéto vymezení nesprávného úředního postupu je zcela určité, vyplývá z něj jednoznačný cílový stav, jakož i skutečnost, že tak může být dosaženo pouze a jedině postupem státu ve vrchnostenském postavení. Dále dovolatelka uvedla, že její povinností nebylo tvrdit a přesně specifikovat všechna dílčí opatření, úkony a rozhodnutí, které je třeba k dosažení cílového stavu učinit. Pro případ, že by dovolání nebylo vyhověno, dovolatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedla, že žalované jakožto státu není možno přiznat náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 13. 10. 2010 uvedla, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože odvolací soud zamítl žalobu ze stejných důvodů jako soud prvního stupně; dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovolatelka nenapadla všechny závěry, na kterých je napadený rozsudek postaven, přičemž tyto závěry jsou navíc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalovaná dále uvedla, že jí z žádného vnitrostátního předpisu, ani z dohody AGN, neplyne povinnost zajistit splavnost řeky Labe, a že zajištění splavnosti řeky Labe nemůže být dosaženo žádným vrchnostenským aktem, pročež se nejedná o úřední postup. Žalovaná dále (rovněž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) podrobně rozvedla, proč by jí i jakožto státu měla být přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
S ohledem na výše uvedené může být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v posuzovaném případě shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelkou vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na dvou závěrech. Jednak neshledal, že by ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť žalobce nespecifikoval, jaké konkrétní úkony stát prováděl nebo v přiměřené lhůtě měl provádět a jakých pochybení se dopustil, když výslovně uvedl, že „ pouhé zákonné vymezení nesprávného úředního postupu tak, že stát neučinil v přiměřené lhůtě úkony a nevydal rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti dolního toku řeky Labe, na kterém žalobce trvá, nedává předpoklady pro závěr o tom, že je naplněna dikce ustanovení §13 zák. č. 82/1998 Sb. “ Dále odvolací soud dovodil absenci příčinné souvislosti mezi údajným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, když konstatoval, že „lze stěží dovodit i příčinnou souvislost“ a následně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se problematiky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a tvrzeným zmařením zamýšleného podnikatelského záměru, uvedl: „ Současně platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzení zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí […], resp. poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek, byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost. Nelze proto zásadně dovodit, že by nesprávný úřední postup tak, jak byl formulován žalobcem, zasáhl do pravidelného běhu věcí směřujícího za obvyklých okolností k dosažení předpokládaného zisku. “ Není také pochyb o tom, že objektivní odpovědnost státu zakotvená v §13 zákona č. 82/1998 Sb. předpokládá současné splnění tří podmínek, nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003). Jinými slovy, není-li naplněna byť jediná z těchto tří podmínek, právo na náhradu škody nevznikne.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání přiléhavě odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/2001 civ., a navazující judikaturu), v níž Nejvyšší soud dovodil, že závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje i situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Pro posuzovaný případ to znamená, že pokud dovolatelka nenapadla závěr odvolacího soudu, dle něhož mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou neexistuje příčinná souvislost, její ostatní námitky přípustnost dovolání založit nemohou. I kdyby totiž dovolací soud dal dovolatelce za pravdu v tom, že „ ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalovaná má povinnost zajistit splavnost předmětného úseku řeky Labe ,“ na obsah práv a povinností účastníků by to nemělo vliv.
Ostatně jak vyplývá ze shora uvedeného (srov. posl. odstavec na str. 3 odůvodnění) námitka nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti zajistit splavnost směřuje proti závěru, z něhož odvolací soud vůbec nevycházel, když vedle nedostatku příčinné souvislosti dospěl k závěru, že žalobce nespecifikoval, jaké konkrétní úkony stát prováděl nebo měl provádět, aby bylo možno posoudit, zda k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Uvedeného si je vědoma i samotná dovolatelka, když v části I. odstavci 3 svého dovolání uvádí, že „ zatímco prvostupňový soud žalobu zamítl z důvodu údajné neexistence žalobcem tvrzené povinnosti státu zesplavit labskou vodní cestu, soud odvolací prvostupňový rozsudek potvrdil především proto, že nesplnění žalobcem tvrzené povinnosti státu údajně nemůže být nesprávným úředním postupe m.“ Za této situace, kdy dovoláním nebyl zpochybněn závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, je pro posouzení věci nerozhodné i řešení právní otázky, zda stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou opomenutím zajistit v přiměřené lhůtě splavnost vodní cesty v rozsahu stanoveném zákonem č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, vyhláškou Ministerstva dopravy č. 22/1995, o vodních cestách, plavebním provozu v přístavech, společné havárii a dopravě nebezpečných věcí, a dohodou AGN . Takto formulována otázka zásadního právního významu proto taktéž přípustnost dovolání založit nemůže.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalované jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k judikatuře Ústavního soudu (k dispozici na nalus.cz), podle níž tam, kde je stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07). Právo státu nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem sice není zcela vyloučeno, toto právo však musí být vykládáno přísně restriktivním způsobem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I.ÚS 1401/10). Navíc je třeba zvážit, že dospělo-li Ministerstvo dopravy k závěru, že předmětem tohoto řízení je mimořádně složitá a rozsáhlá problematika s významným přesahem do práva mezinárodního, ústavního, správního, občanského a procesního (srov. odst. 39 vyjádření k dovolání), pak s ohledem na předmětnou částku dosahující výše téměř 1,8 miliardy korun mělo možnost dát se zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. §6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu