ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4664.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4664/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. J. E., a b) Z. E., zastoupených JUDr. Antonínem Prchalem, advokátem se sídlem v Benešově, Husova 2117, proti žalované obci Jivina, se sídlem v Jivině 76, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 904, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 270/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 28 Co 86/2010-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit společně a nerozdílně žalované částku 6.360,- Kč k rukám Mgr. Renaty Wachtlové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 21. září 2009, č.j. 13 C 270/2008-117, v jeho výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 7/3 v katastrálním území J., o výměře 22 m2, určeného geometrickým plánem pro dělení pozemků č. 119-1/99 ze dne 21. 1. 1999 (dále také jako „předmětný pozemek“). Rozsudek změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Shledávaje na straně žalobců naléhavý právní zájem na žádaném určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu; dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud zjistil, že spor účastníků je veden o průběh hranice mezi přilehlými pozemky v jejich vlastnictví. Vzal za prokázané, že žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. 7/1 (ostatní plocha, ostatní komunikace) v kat. území J., z něhož byl až označeným geometrickým ze dne 21. 1. 1999 oddělen předmětný pozemek, který měl být původně součástí pozemků č. 23 a č. 8 (dnes označených jako p. č. 165 a p.č. 166) ve vlastnictví žalobců. Rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Praze z roku 2000 byl označený geometrický plán zrušen z důvodu pochybení při při vytyčování v terénu neznatelné hranice pozemků. Podle zjištění odvolacího soudu část parcely č. 7/1, v rozsahu odpovídajícím nyní oddělené parcele č. 7/3, od třicátých let minulého století užíval a spravoval čsl. stát jako veřejnou cestu; až v devadesátých letech minulého století počali žalobci vlastnické právo státu (které mělo později přejít na žalovanou obec) zpochybňovat a tvrdit, že jde o pozemek v jejich vlastnictví. Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že vlastnická hranice mezi pozemkem parc. č. 7/1 (ve vlastnictví žalované) a pozemky parc.č. 165 a 166 (ve vlastnictví žalobců) odpovídá hranici nerušené držby těchto pozemků a tento pokojný stav je v daném místě od nepaměti; předmětný pozemek (vytvořený až geometrickým plánem č. 119-1/99) je proto součástí pozemku parc. č. 7/1 ve vlastnictví žalované. Měl-li by platit názor opačný, který zastávají žalobci, tedy že pozemek parc. č. 7/3 byl součástí pozemků parc. č. 165 a 166 v jejich vlastnicí, pak i v takovém případě by připadl do vlastnictví státu (a později žalované), který vlastnické právo nabyl vydržením podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811, resp. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Vlastnictví k pozemku parc. 7/1 (tehdy označovaného jako pozemek č. 648) čsl. stát nabyl na základě ustanovení §30 odst. 2 věty první zákona č. 279/1949 Sb. ke dni 1. 1. 1950 a od uvedeného data tedy i předmětný pozemek držel jako součást tohoto pozemku, užívaného jako veřejná cesta, a počínal si jako jeho vlastník. Původní třicetiletá vydržecí doba (podle §1468 Obecného zákoníku občanského z roku 1811) byla dnem nabytí účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tj. od 1. 1. 1951 zkrácena v případě držby nemovitostí na deset let (§566 zákona č. 141/1950 Sb.) a vzhledem k tomu, že stát byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětný pozemek patří, byl oprávněným držitelem a uplynutím vydržecí doby, tj. k 31. 12. 1960 nabyl vlastnické právo k pozemku vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měli za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně zpochybňovali závěr soudu, že stát nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením. Tvrdili, že stát nebyl v dobré víře, že mu pozemek patří a nemohl být proto oprávněným držitelem. Odvolacímu soudu vytýkali, že závěr o oprávněné držbě mohl přijmout jenom tehdy, pominul-li jejich tvrzení, že jejich právní předchůdci spornou část pozemku p.č. 7/1 (odpovídající geometrickým plánem vytvořenému pozemku p.č. 7/3) ošetřovali a udržovali a po nich si tak počínali i žalobci jako právní nástupci. Dle názoru žalobců nemohly být stát a po něm ani žalovaná v dobré víře i proto, že své tvrzené vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobci bránili, jak je zřejmé i ze vzájemné korespondence účastníků a z vyhoveného geometrického plánu č. 119-1/99 ze dne 21. 1. 1999. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná označila napadený rozsudek za správný. Poukázala na to, že právní posouzení věci žalobci zpochybňují prostřednictvím jiného hodnocení provedených důkazů, než které učinil odvolací soud; jehož závěry pokládá žalovaná za bezchybné. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby – jednak na závěru, že předmětný pozemek byl tradičně součástí pozemku parc. č. 7/1 ve vlastnictví čsl. státu a nikoliv součástí pozemků parc. č. 165 a 166 náležejících žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům. A měl-li by snad o průběhu vlastnické hranice mezi pozemky účastníků platit názor jiný, pak odvolací soud uzavírá, že vlastnického právo k předmětnému pozemku nabyl předchůdce žalované, čsl. stát, vydržením, jako důsledek oprávněné držby pozemku trvající nerušeně po desetiletí. Dovoláním žalobci napadají pouze závěr soudu o způsobu nabytí vlastnického práva vydržením. Založil-li však odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li vždy důvod druhý, dovoláním nedotčený. Jestliže přezkum pouze jedné z vícero právních otázek výsledek sporu neovlivní (v poměrech dovolatele se řešení položené otázky neprojeví), je dovolání nepřípustné jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, publikovaná v časopise Soudní judikatura, č. 17, ročník 1998, resp. č. 3, ročník 2002).
Jde-li o otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, dovolací soud i v případě přípustného dovolání zaobírá se správností právního posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jen v případě, že by bylo zjevně nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068). Tak tomu v posuzovaném případě zřetelně není. K jiným závěrům o dobré víře státu a oprávněnosti jeho držby docházejí žalobci na základě jiného hodnocení v řízení provedených důkazů, než které učinil odvolací soud, jenž ve věci provedl procesně korektní dokazování a při hodnocení důkazů se řídil zásadami vyjádřenými v ustanovení §132 o. s. ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění skutkových zjištění, přitom v daném případě dovolatelům k dispozici není.
Není-li potvrzující rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadním význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), dovoláním proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž jsou žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalované náklady tohoto řízení v plné výši. K účelně vynaloženým nákladům žalované v dovolacím řízení patří odměna advokátky stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 5.000,- Kč (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokátky 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu