ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4760.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4760/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně OLFIN Car s.r.o., IČ: 609 13 312, se sídlem v Trutnově, Královédvorská 517, zastoupené Mgr. Petrem Svítkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Havlíčkova 4, proti žalovanému J. Z. , zastoupenému Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, o zaplacení 290.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 279/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2010, č. j. 20 Co 287/2010-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Petra Svítka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. března 2010, č.j. 10 C 279/2008-196, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 290.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení oproti vydání osobního automobilu Volkswagen Passat 1,9 TDi, reg. zn. 2H1 5930 (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný, přestože nebyl vlastníkem shora označeného osobního vozu, uzavřel s žalobkyní dne 5. 8. 2005 kupní smlouvu, podle které jí vozidlo „prodal“ za sjednanou kupní cenu 290.000,- Kč. Proto odvolací soud hodnotil kupní smlouvu jako absolutně neplatnou, jejíž účastníci jsou povinni vrátit si vše, co podle ní dostali (§457 obč. zák.). Námitku promlčení, vznesenou žalovaným ve vztahu nároku na vrácení kupní ceny, neshledal důvodnou. Žaloba byla podána před uplynutím obecné promlčecí doby a jejím podáním došlo ke stavění jejího běhu (tedy nikoliv až úpravou petitu žaloby, jak se žalobce mylně domnívá). V dané věci jde přitom o synallagmatický závazek účastníků (vrácení kupní ceny oproti vydání vozidla) a již proto žalobce nemůže namítat promlčení. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že žalobkyni uplynula subjektivní promlčecí doba, jelikož ta měla od samého počátku vědět, že žalovaný není vlastníkem předmětného vozidla; podle skutkových zjištění soudu takováto vědomost žalobkyně v řízení prokázána nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, že nárok na vydání kupní ceny není promlčen. Tvrdil, že žaloba, podaná u soudu dne 5. 8. 2008, nebyla perfektní, neboť postrádala vzájemnou povinnost vydat předmětné vozidlo oproti vrácení kupní ceny. Podání žaloby proto nemohlo mít za následek stavění běhu promlčecí doby. K němu mohlo dojít nejdříve dne 15. 2. 2010, po doplnění žaloby o vzájemnou povinnost žalovaného, k tomuto datu již ovšem promlčecí doba marně uplynula. Žalovaný zpochybňoval též závěr odvolacího soudu o povaze závazku mezi účastníky a pochybení spatřoval i v tom, že je soudem konstruována povinnost vrátit mu předmětné vozidlo, ačkoliv není jeho vlastníkem. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soud prvního stupně nerozhodl ve věci jinak než ve svém předchozím rozsudku ze dne 15. července 2009, č.j. 10 C 279/2008-109, který byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Otázkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32, ročník 2011), v němž dovodil, že důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. Takovou typicky oboustranně zavazující smlouvou je i smlouva kupní; je-li takováto smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, jsou obě smluvní strany zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení. Jde tedy o synallagmatická práva, která vznikají přímo ze zákona. Smyslem ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. je pak zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, a je třeba vztáhnout je na všechny případy, v nichž dochází ke vzniku synallagmatického vztahu ze zákona.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že žalobkyně (jako kupující) uzavřela se žalovaným (jako prodávajícím) neplatnou smlouvu o koupi předmětného vozidla a žalovanému poskytla plnění odpovídající sjednané kupní ceně, vznikl mezi těmito účastníky synallagmatický závazek k vrácení plnění podle §457 obč. zák. Jelikož žalobkyni námitka promlčení k dispozici není (srov. §100 odst. 2 obč. zák.), nelze přihlédnout k námitce promlčení uplatněné žalovaným vůči právu žalobkyně na vrácení poskytnutého peněžního plnění (§107 odst. 3 obč. zák.).
Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení zde žalovanému k dispozici není, jsou právně nezávažné jeho další námitky o počátku běhu promlčecí doby a jejím stavění, z nichž usuzuje na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; jejich přezkum již nemůže jakkoliv ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2006). Považuje-li pak žalovaný napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné i proto, že jeho povinnost k vrácení kupní ceny žalobkyni je podmíněna splněním povinnosti žalobkyně vrátit předmětný automobil žalovanému, ač ten jeho vlastníkem není, lze v tomto směru plně odkázat na ustálenou judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 657/2004, v němž byl vysloven závěr, že vzájemná restituční povinnost vyplývající z §457 obč. zák. není podmiňována určitým právním vztahem účastníka k věci, která má být vrácena (restituována), např. právem vlastnickým či právem držby. Z uvedeného ustanovení zákona vyplývá, že účastníci neplatné smlouvy si vrací ty věci, kterých se jim na základě neplatné smlouvy dostalo, aniž by tato povinnost byla dále zákonem jakkoli podmiňována (např. vydáním věci pouze vlastníkovi). Má-li žalobce u sebe věc, kterou získal na základě neplatné kupní smlouvy, je povinen ji vydat druhému účastníku smlouvy oproti vydání kupní ceny bez ohledu na to, že tento druhý účastník nebyl (v době uzavření kupní smlouvy) vlastníkem věci. Současně judikatura připouští, že účastník neplatné smlouvy (kupující) splní povinnost vrátit přijaté plnění podle §457 obč. zák. také tehdy, jestliže vydá věc poškozenému, tj. vlastníkovi (srov. např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, nebo usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 663/2005, popřípadě rozsudek ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – jenž je v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou dovolacího soudu, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posouzované věci neopouští – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. K nákladům žalobkyně patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou (z částky 290.000,- Kč) ve výši 20.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu