ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4761.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4761/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Hockey Club Prostějov, občanské sdružení , se sídlem Svatoplukova 46, Prostějov, zastoupený Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému: Český svaz ledního hokeje , se sídlem v Praze 8, 1. pluku 8-10, zastoupený JUDr. Tomášem Králem, advokátem v Plzni, U Zvonu 11, o zaplacení 753.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 43/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010, č. j. 20 Co 538/2009-112, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010, č. j. 20 Co 538/2009-112, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2009, č. j. 10 C 43/2007-86, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2009, č. j. 10 C 43/2007-86, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 753.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3% z této částky od 23. 9. 2004 do zaplacení. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ohledně nákladů odvolacího řízení tak, že k jejich úhradě ve výši 65.307,60 Kč byl zavázán žalobce.
Ve věci se žalobce domáhal po žalovaném náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku (nezákonného) rozhodnutí smírčí komise žalovaného o výši odstupného pro žalobce za hráče M. J. Hráč M. J. uzavřel s žalobcem, resp. prostřednictvím společnosti HC Hockey club PV s. r. o. (komisionářská smlouva s žalobcem spočívající v uzavírání a spravování hráčských smluv) hráčskou smlouvu v roce 1999. Dne 12. 9. 2004 ohlásil klub HC Sareza Ostrava žalovanému přestup hráče M. J. do svého klubu (přestože měl stále platnou smlouvu s žalobcem); dne 23. 9. 2004 vydala smírčí komise žalovaného rozhodnutí o odstupném (doručeno žalobci 28. 9. 2004). Odstupné bylo stanoveno ve výši 5% z tabulkové ceny hráče (753.000,- Kč), tj. 37.650,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 26. 10. 2004 návrh na určení, zda je rozhodnutí smírčí komise žalovaného v souladu se zákonem a stanovami Českého svazu ledního hokeje (dále též „stanovy“, „ČSLH“); dne 23. 8. 2005 bylo Obvodním soudem pro Prahu 7, č. j. 26 C 152/2004-46, určeno, že rozhodnutí smírčí komise žalovaného o výši odstupného je v rozporu se zákonem a stanovami. Toto rozhodnutí bylo následně Městským soudem v Praze dne 11. 6. 2008, č. j. 26 C 152/2004-46, potvrzeno (právní moc 12. 9. 2008).
Soud prvního stupně posoudil návrh žalobce jako nedůvodný a žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím ČSLH a vznikem škody na straně žalobce. Uvedl, že náhradu škody je žalobce oprávněn požadovat pouze po samotném hráči, který svým jednáním porušil svou povinnost vyplývající z hráčské smlouvy, když uzavřel smlouvu novou; jestliže navíc klub HC Sareza Ostrava získal práva k hráči za 37.650,- Kč, ačkoliv jeho tržní cena byla několikanásobně vyšší, pak se tento klub bezdůvodně obohatil. Tento svůj závěr soud opřel analogicky o rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se problematikou náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu, podle něhož je povinností toho, kdo se domáhá náhrady škody, tuto škodu uplatňovat nejprve vůči dlužníku. Současně soud uvedl, že nárok žalobce byl již promlčen, když dvouletá promlčecí lhůta začala běžet dne 28. 9. 2004, tj. doručením rozhodnutí smírčí komise žalovaného a žalobce podal žalobu až 23. 11. 2006.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když neshledal podané odvolání opodstatněným. Odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že žalobci vznikla škoda v důsledku jednání hráče M. J., který porušil hráčskou smlouvu a za škodu tak žalobci sám odpovídá. Žalobci vznikla škoda ještě před samotným vydáním rozhodnutí smírčí komise ČSLH; toto rozhodnutí může mít význam jen z hlediska částky, o kterou se ostravský klub mohl obohatit na úkor žalobce.
Žalobce podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Uvedl v něm, že škoda v podobě rozdílu mezi tržní cenou hráče M. J. a smírčí komisí ČSLH přiznaným odstupným vznikla žalobci v příčinné souvislosti právě s tímto rozhodnutím smírčí komise, tj. porušením povinnosti žalovaného. Žalobce je tedy oprávněn domáhat se náhrady škody vzniklé nezákonným rozhodnutím žalovaného přímo na něm, aniž by se nejprve musel domáhat uspokojení pohledávky z údajného bezdůvodného obohacení po klubu HC Sareza Ostrava, kam hráč M. J. přestoupil a který za něj zaplatil odstupné ve výši určené rozhodnutím smírčí komise žalovaného. Žalobce rovněž v dovolání položil otázku, v níž spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru je zapotřebí vyřešit otázku, zda poškozený je oprávněn domáhat se nároku na náhradu škody po právnické osobě (Českému svazu ledního hokeje) způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu této právnické osoby pouze v případě, že se náhrady škody, popř. bezdůvodného obohacení nemůže domoci po dalších osobách zainteresovaných v případu, o jehož meritu věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí orgánem této právnické osoby. V dalším textu dovolání svůj nárok dále odůvodnil a na závěr navrhl zrušit rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval žalobce v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání není přípustné podle písmen a), b) téhož ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud po posouzení obsahu dovolání - zejména žalobcem položené právní otázky - rozhodl o jeho přípustnosti, jelikož právní otázka vykazuje judikatorní přesah. V předmětné věci se jedná o posouzení skutečností, které jsou obsahově nové a nebyly dosud v této podobě judikaturou dovolacího soudu posuzovány.
Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud nemůže souhlasit se závěrem soudu nižší instance ohledně běhu, resp. počátku běhu promlčecí lhůty k podání žaloby na náhradu škody na straně žalobce. Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, tak i o odpovědném subjektu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002).
V projednávané věci podal žalobce dne 26. 10. 2004 žalobu na určení, zda je rozhodnutí smírčí komise žalovaného v souladu se zákonem a stanovami. Závěry soudu nižší instance o tom, že již dne 28. 9. 2004, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí smírčí komise ČSLH, si musel být vědom toho, že mu škoda vznikla, nemohou ve světle výše uvedeného obstát. Teprve rozhodnutí soudu o tom, že rozhodnutí smírčí komise žalovaného je v rozporu se zákonem a stanovami, postavilo najisto vznik škody i osobu za ni odpovědnou; až dnem právní moci rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008 (právní moc 12. 9. 2008) mohl nabýt žalobce vědomost o osobě odpovědné za vznik škody. Do té doby byl jako člen občanského sdružení (ČSLH) vázán rozhodnutím jeho smírčí komise.
Jestliže Obvodní soud pro Prahu 7 a následně i Městský soud v Praze určily, že rozhodnutí orgánu žalovaného není v souladu se zákonem a stanovami, byly soudy nižších instancí povinny tuto skutečnost respektovat při svém rozhodování. Soud prvního stupně navíc v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že vycházel z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 8. 2005; jako osobu odpovědnou za vznik škody na straně žalobce však označil osobu hráče M. J., resp. klub HC Sareza Ostrava. Uvedený závěr učinil i soud odvolací, a to i přesto, že mu bylo známo rozhodnutí v řízení o určovací žalobě. Soudy v předchozím řízení určily, že rozhodnutí ČSLH o odstupném nebylo v souladu se zákonem a stanovami, z čehož vyplývá oprávněnost podané žaloby na náhradu škody, jestliže byla takovým rozhodnutím způsobena. Podle čl. 29 interního předpisu ČSLH, a to Přestupního řádu pro kluby extraligy a I. ligy (ve znění schváleném 26. 6. 2004), je možné ohlášení přestupu realizovat pouze v případech, kdy hráči smlouva v klubu skončila nebo byla ukončena. Pouze tehdy, když v takovém případě nedojde mezi kluby k dohodě o finančních podmínkách přestupu, má být spor projednán smírčí komisí (čl. 30 tamtéž). S ohledem na skutečnost, že hráč M. J. měl se žalobcem uzavřenou stále platnou hráčskou smlouvu, nebyl oprávněn do klubu HC Sareza Ostrava přestoupit a pokud by smírčí komise žalovaného tento „nelegální“ přestup neprojednávala (ačkoliv k tomu neměla oprávnění), nemohl by hráč přestup realizovat a žalobci by nevznikla škoda. Jediným subjektem, který je odpovědný za svůj protiprávní postup, v jehož důsledku vznikla škoda, je ve světle výše uvedeného žalovaný.
Nejvyšší soud uzavírá, že žalobce není oprávněn, natož povinen požadovat náhradu škody, která mu vznikla rozhodnutím smírčí komise žalovaného, ani na hráči M. J. ani na klubu HC Sareza Ostrava. Nižší instance neberou v úvahu, že se v oblasti profesionálního sportu právní vztahy, které rozhodují o činnosti sportovce, realizují mezi sportovním svazem a jeho členskými subjekty (kluby, občanskými sdruženími) a mezi členy svazu navzájem. Sportovec je zde jen v závislém postavení; je do jisté míry „zbožím“, o jehož osudu se rozhoduje a není naprosto důvodu, aby hradil následky pochybení,
na němž participovali jiní (i když mohl z něho dočasně profitovat). Ani potřebnou míru příčinné souvislosti vzniklé škody s postupem klubu, kam hráč přestoupil, nelze dovodit. Lze jen opakovat, že bezprostřední příčinou škody bylo – nižšími instancemi neaprobované
– rozhodnutí smírčí komise ČSLH o odstupném, které dovršilo proces legalizace hráčova přestupu. Jinou otázkou je, zda by tato pro soudy obsahově výjimečná věc dospěla takto daleko, jestliže by již předchozí řízení o rozhodnutí smírčí komise bylo předmětem přezkumu Nejvyšším soudem (srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2306/2008).
Pokud jde ovšem o výši náhrady, kterou žalobce požaduje po žalovaném, dovolací soud upozorňuje na skutečnost, že částka 753.000,- Kč přestavuje původně pevně stanovenou tabulkovou cenu hráče a nijak nezohledňuje již vyplacené odstupné, které bylo smírčí komisí ČSLH vypočteno. Soudy nižších stupňů však budou následně z částky zbylé po odpočtu odstupného z tabulkové ceny, jako svého druhu tehdejší tržní hodnoty hráče, vycházet a vezmou v úvahu např. též věk hráče při přestupu, dobu jeho působení v novém klubu,
zda se jednalo o klub vyšší či nižší soutěže než u žalobce a případné další skutečnosti. Nelze tu vyloučit ani použití diskrece soudem podle §136 o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy nesdílí právní závěry nejen odvolací, ale i první instance, považuje jejich rozsudky za věcně nesprávné a přistoupil proto k jejich zrušení a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude v intencích ustanovení §243d odst. 1 in fine rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení, bude soud vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu