ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4774.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4774/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, 169 00 Praha 6, Sartoriova 26/9, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 35 Co 453/2009 vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 281/2005 (žalobkyně I. U. , zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, 460 01 Liberec II, Valdštejnská 301/6, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , zastoupenému Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, o vydání pozemků a o uzavření smlouvy o jejich převodu), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 10. 6. 2009, č. j. 13 C 281/2005-227. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že co do základu je po právu nárok žalobkyně na bezúplatný převod pozemků v katastrálním území H. nad M. (parc. č. 1003, 1117, 1144/3, 1172/1, 1338, 1352, 1491, 484/3, 487/2, 503, 507, 508/1, 541, 554, 557/2, 558, 571, 572, 575, 577, 578, 581, 582/2, 621/1, 630/3, 631/13, 810, 832/1, 837/11 a 837/6) a v katastrálním území J. (parc. č. 1144/1, 1144/2, 1147/2, 1147/3, 1152/2, 1152/3, 1185/3, 1199/1, 1227, 1232/1, 1259, 1261/4,1349/1, 1349/2, 1350/1, 1350/2, 1353/3, 1389, 1520, 360/1, 366, 393, 400/1, 485, 542/13, 542/13, 542/8, 791/1, 791/2, 854/1, 902/2 a 900/2), jakož i návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému fondu uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu vlastnického práva „k těmto či jiným možným nemovitostem“. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo dále vysloveno, že o zůstatku nároku, pokud jde o převod konkrétních pozemků a dále o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 23. 7. 2010, sp. zn. 35 Co 453/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 10. 6. 2009, č. j. 13 C 281/2005-227, potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, byl odvolacím soudem přezkoumán bez nařízení odvolacího jednání „se souhlasem účastníků řízení za splnění podmínek podle §214 odst. 3 občanského soudního řádu“; odvolací soud dospěl k závěru, že tu jsou dány důvody k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci bylo již jednou rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 12. 1. 2007, č. j. 13 C 281/2005-18, jímž byla žaloba žalobkyně zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 7. 12. 2007, sp. zn. 35 Co 364/2007. Tyto rozsudky byly však zrušeny rozsudkem dovolacího soudu z 30. 9. 2008 (28 Cdo 1283/2008 Nejvyššího soudu ČR). Odvolací soud poukazoval zejména na to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí zaujal právní názor, že i v této právní věci bylo třeba klást důraz na „dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ukončení procesu restitucí a mezi požadavkem na ochranu práv jednotlivce“, přičemž je třeba mít na zřeteli, že u postupníků nároků na převod náhradních pozemků je nutno činit rozdíl mezi těmi, kteří pozemky získali „z důvodů spekulačních a z jiných důvodů, zpravidla mimo účel zemědělské výroby“ a mezi těmi u nichž újma spojená se zánikem práv na převod náhradních pozemků se jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhrada pro ně znamená újmu a je neúměrná ztrátě majetku spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek“. V tomto smyslu měl tedy soud prvního stupně v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu posoudit, „zda v konkrétním případě žalobkyně lze na tento případ aplikovat ustanovení §13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb.“.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v řízení o této právní věci bylo ohledně žalobkyně zjištěno, že je soukromě hospodařícím rolníkem, že tuto činnost žalobkyně provozuje na pozemcích v katastrálních územích O. v H., N. V. u Ch., D. Ř., J. pod S., K., M. u L., K. ú., M., S. H., V. u L., D. a M., které má zčásti ve vlastnictví, respektive ve spoluvlastnictví, a částečně v nájmu. Žalobkyně tedy nabyla postoupené restituční nároky za účelem rozšíření zemědělských pozemků pro svou zemědělskou činnost, nikoli za účelem rizikových komerčních aktivit, ani z důvodů spekulačních; touto činností navíc přispívá k péči o zemědělskou půdu. Odvolací soud dospěl k výslednému závěru, že „v daném případě došlo k porušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem žalobkyně na pokojné užívání jejího majetku; proto nelze aplikovat ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článku VI. přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb.; nárok žalobkyně na převod pozemků dne 31. 12. 2005 tu nezanikl“.
Odvolací soud dále s poukazem na judikáty dovolacího soudu (např. na rozhodnutí vydaná pod 28 Cdo 3993/2007, 31 Cdo 3767/2009 Nejvyššího soudu) měl za to, že tu nebylo nutné aplikovat postup podle ustanovení §7 zákona č. 95/1991 Sb. a že bylo možné uspokojit restituční nárok oprávněných osob i bez veřejné nabídky pozemků; „navíc rozsudkem soudu v daném případě bylo rozhodnuto jen co do základu nároku a tento rozsudek nepřiznává žalobkyni právo na převod konkrétních pozemků“.
Odvolací soud měl i zato, že Pozemkový fond musí nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům při uspokojování nároků na poskytnutí náhradních pozemků podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb.; postup Pozemkového fondu nesmí být liknavý ani svévolný; soud se musí ovšem v řízení zabývat i námitkou žalovaného fondu, že liknavý nebyl jeho postup, ale chování žalobkyně, když v minulosti odmítla řadu nabídnutých pozemků; „při splnění obou těchto předpokladů by žalobkyně právo na výběr pozemků neměla“, dovozoval odvolací soud.
Byl proto odvolací soud toho názoru, že „soud prvního stupně správně v souladu s ustanovením §152 občanského soudního řádu rozhodl mezitímním rozsudkem jen o základu věci tak, že nárok žalobkyně na bezúplatný převod pozemků je vůči žalovanému fondu co do základu po právu s tím, že o zůstatku nároku, pokud jde o převod konkrétních pozemků (i o nákladech řízení) bude soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, „zjišťovat aktuální výši restitučního nároku žalobkyně, a to zda žalovaný disponuje pozemky ve vlastnictví státu, které by bylo možné převést do vlastnictví žalobkyně“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný Pozemkový fond ČR v řízení zastupoval, dne 6. 8. 2010 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 4. 10. 2010 předáno na poště k doručení ze strany tohoto dovolatele Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání žalovaného bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 7. 2010 (sp. zn. 35 Co 453/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) i rozsudek Okresního soudu v Liberci z 10. 6. 2009 (č. j. 13 C 281/2005-227) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel je přesvědčen, že v této právní věci je řešena právní otázka, která má po právní stránce zásadní význam, přičemž tato právní otázka není jednotně rozhodována odvolacími soudy ani dovolacím soudem; odvolací soud tu posuzovanou právní věc nesprávně posoudil, když odpovídajícím způsobem neaplikoval a nevyložil si ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Dovolávající se Pozemkový fond ČR poukazoval především na zjištění soudů obou stupňů, učiněná v této právní věci, že totiž žalobkyně nabyla nároky na vydaná náhradních pozemků na základě smluv o postoupení pohledávek v období od 21. 2. 2003 do 17. 11. 2005 v celkové výši 663.741,- Kč, že žalobkyně je soukromým zemědělcem, hospodařícím na vlastních nebo pronajatých pozemcích v katastrálních územích v okolí L. a že žalobkyně měla možnost získat řadu pozemků od žalovaného Pozemkového fondu ČR v řádném výběrovém řízení podle zákona č. 95/1999 Sb., avšak odmítla podepsat žalovaným připravené smlouvy o jejich převodu. Většinu svých nároků na vydání náhradních pozemků (s výjimkou jen nároku v hodnotě 39.000,- Kč, což je přibližně 6% celkové výše nároků žalobkyně) získala na základě smluv o postoupení pohledávek po vydání zákona č. 253/2003 Sb. a nebylo tu na místě vyjímat její postavení z režimu tzv. postupníků (nikoli tedy původních oprávněných osob), takže tu mělo dojít k aplikaci ustanovení §6 a §7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. Podle názoru uvedeného dovolatele tu „nedošlo vůči žalobkyni k vychýlení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ukončení restitučního procesu a zároveň zájmu na zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči původním vlastníkům půdy“. Případný dílčí nesoulad je tu plně kompenzován prostřednictvím finanční náhrady za nevydané pozemky; poskytnutí této finanční náhrady tu není, podle názoru dovolatele, „porušením článku 1 Protokolu č. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, tedy práva vlastnit a pokojně užívat majetek, pokud nedojde k podstatnému porušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem jednotlivce, k čemuž podle názoru žalovaného v případě žalobkyně nedošlo“. Proto i v daném případě mělo být postupováno cestou veřejné nabídky pozemků a nepřiznání práva na výběr konkrétního pozemku v soudním řízení“. Ostatně, dodával dovolatel, ani rozsudkem odvolacího soudu z 23. 7. 2010 nebylo rozhodnuto o tom, že má žalobkyně právo na výběr konkrétních náhradních pozemků.
Ve vyjádření žalobkyně I. U. k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobkyně není tu dána přípustnost dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když případ byl již posuzován i dovolacím soudem a „není přitom důvodu, aby byla právní otázka v dalším řízení posouzena jinak“. Podle názoru žalobkyně dovolací soud také v jiných podobných právních věcech řešil případ žádosti o vydání konkrétních pozemků za účelem rozšíření zemědělského hospodaření zemědělců a žalobkyně tu restituční nároky získávala postoupením právě za účelem rozšíření zemědělského hospodaření, nikoli ze spekulativních důvodů. Žalobkyně je toho názoru, že k uvedenému účelu nemůže sloužit jednotlivý konkrétní pozemek, aniž by s okolními pozemky tvořil funkční celek, takže by nebylo žalobkyni umožněno upravit její vlastnictví k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje i s požadavky na tvorbu krajinného a životního prostředí. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného ještě dodávala, že „k důkazu byly před soudem prvního stupně proveden i důkaz konstatováním zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, která dostatečným způsobem dokládá liknavost i libovůli žalovaného při vydávání náhradních pozemků“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě šlo o dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně s výroky, že nárok žalobkyně na bezúplatný převod pozemků je vůči žalovanému pozemkového fondu co do základu po právu a že o zůstatku nároku, pokud jde o převod konkrétních pozemků (a také o nákladech řízení) bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Rozhodování soudů obou stupňů tu předcházel zrušovací rozsudek dovolacího soudu z 30. 9. 2008 (28 Cdo 1283/2008 Nejvyššího soudu ČR), poukazující ve svém odůvodnění i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 30. 11. 2007 (28 Cdo 463/2009).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlížením k ustanovením §243d odst. 2 a §226 odst. 1 občanského soudního řádu a se zřetelem k ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě právních vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu jestliže je to účelné, může soud rozhodnout nikoli o celé projednávané věci, ale nejdříve jen o jejím základu.
Podle ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), platí pro toto další řízení obdobně ustanovení §226 odst. 1 občanského soudního řádu, tj. že soud při tomto dalším řízení je vázán právním názorem soudu, jenž rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v §11 odst. 1 zákona (v nichž pozemky nebo jejich části nelze vydat) pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat názor : „Právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze realizovat i prostřednictvím žaloby o vydání konkrétního náhradního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut ve veřejné nabídce“.
Při posuzování dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR bylo třeba mít především na zřeteli s jakým výrokem bylo odvolacím soudem rozhodnuto (s potvrzením soudu prvního stupně) mezitímně ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu v této právní věci. V tomto smyslu bylo v rozsudku odvolacího soudu z 23. 7. 2010 (sp. zn. 35 Co 453/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) vyjádřeno na str. 7 v odůvodnění rozsudku : Soud prvního stupně správně mezitímním rozsudkem rozhodl o základu právní věci tak, že nárok žalobkyně na bezúplatný převod pozemků je vůči žalovanému co do základu po právu s tím, že o zůstatku nároku, pokud jde o převod konkrétních pozemků, bude rozhodnuto v rozsudku konečném. V následujícím řízení bude tedy soud prvního stupně zjišťovat, zda pozemky, jichž se žalobkyně domáhá, jsou ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného, zda tu není překážka bránící jejich vydání žalobkyni (tedy zda by je bylo možné zařadit do veřejné nabídky podle §11a zákona č. 229/1991 Sb.) a zda jejich hodnota nebo hodnota některých z nich odpovídá výši restitučního nároku žalobkyně.
Bylo tu tedy mezitímním rozsudkem rozhodnuto v podstatě o tom, že nárok žalobkyně odpovídá ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě a že tedy žalovaný Pozemkový fond ČR stíhá povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu podle uvedeného ustanovení o převodu náhradních pozemků; z rozhodnutí v tomto znění nelze zatím dovozovat právo žalobkyně na výběr konkrétních náhradních pozemků.
Je třeba konstatovat, že odvolací soud správně vycházel (srov. §243d odst. 2 a §226 občanského soudního řádu) při svém rozhodování z právních závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného v této právní věci dne 30. 9. 2008 (28 Cdo 1283/2008 Nejvyššího soudu), který již ve svém rozhodnutí zaujal právní závěry k otázce, zda je tu dán žalobkyní uplatněný nárok podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a zda tento nárok nezanikl. Průběh dalšího řízení u soudů obou stupňů po uvedeném zrušovacím rozhodnutí nepřinesl nová zjištění či podklady pro zaujetí odlišného právního závěru týmž senátem dovolacího soudu; proto při posouzení dovolání dovolatele z 19. 10. 2010 nedospěl dovolací soud k jinému právnímu závěru při aplikaci ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ.
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti tohoto dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu – tj. řešení některé právní otázky v rozporu s ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), nebo řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně dovolacím soudem (jenž se již, jak uvedeno, touto právní věcí přímo zabýval).
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů zmíněného vyjádření k dovolání povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu uvedeného vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobkyní uváděno a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. března 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu