ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4788.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4788/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Ing. I. K., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Postoupky – v likvidaci , IČ: 48528838, se sídlem v Postoupkách 14, zastoupenému JUDr. Irenou Motalovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, U Prachárny 4458, o zaplacení 1,067.849,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 190/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2010, č. j. 27 Co 815/2006-424, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalovanému částku 10.300,- Kč k rukám JUDr. Ireny Motalové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 1. června 2006, č. j. 12 C 190/2002-350, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,067.849,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila právo na vydání majetkového podílu z transformace družstva podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), a na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář (§20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“). Vzal za prokázané, že postupními smlouvami, jež uzavřela dne 30. 12. 1992 s B. B. a J. M., získala žalobkyně pohledávku za právním předchůdcem žalovaného v celkové výši 1,067.849,- Kč, z níž 812.267,- Kč připadá na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář a 255.582,- Kč na majetkový podíl z transformace družstva. Zjištěné skutečnosti o právních úkonech účastníků vedly odvolací soud k závěru, že žalobkyně se na základě podané přihlášky stala členkou Zemědělského družstva Kroměříž (po jeho rozdělení k 1. 4. 1993 členkou žalovaného) a její členství zaniklo vystoupením z družstva k 29. březnu 1995. Pokud tvrdila, že podáním přihlášky do družstva překročila osoba jednající jejím jménem (matka žalobkyně I. K.,) rámec udělené plné moci, i tímto úkonem byla žalobkyně vázána, jelikož překročení schválila (§33 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že právo na vydání majetkového podílu z transformace družstva žalobkyně nemá, jelikož se stala členkou transformovaného družstva (§13 zákona č. 42/1992 Sb.). Dodal, že při zániku členství v družstvu přísluší dosavadnímu členu vypořádací podíl (§233 obch. zák.). V případě práva na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář (§20 zákona o půdě) dospěl k závěru, že jde o právo promlčené, neboť podle ustanovení §20 odst. 2 a §13 zákona o půdě bylo právo možné u povinné osoby uplatnit nejpozději do 31. 12. 1992; po uplynutí šedesátidenní lhůty k jeho dobrovolnému uspokojení (§20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) se mohla žalobkyně domáhat práva u soudu a tímto okamžikem jí také počala běžet obecná tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.). Žalobu podala u soudu až 25. března 2002, po marném uplynutí promlčecí doby. Jelikož se žalovaný promlčení dovolal, nelze žalobkyni promlčené právo přiznat (§100 odst. 1, věta druhá, obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že o věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný soud, namísto krajského soudu soud okresní, uzavřel-li soud, že žalobkyně nemá právo na transformační podíl, nýbrž na vypořádací podíl podle ustanovení §233 obch. zák. Námitkami mířícími na správnost soudem zjištěného skutkového stavu o projevu vůle účastníků označila za nesprávný závěr soudu, že se stala členkou družstva. Tvrdila, že neměla vůli do družstva vstoupit a vyplněnou přihlášku právnímu předchůdci žalovaného bez jejího vědomí doručila třetí osoba, která k tomuto úkonu postrádala její zmocnění. Za nesprávný označila i závěr soudu o promlčení práva na náhradu živného a mrtvého inventáře, tvrdíc, že námitku promlčení vnesl žalovaný pouze ohledně nároku na vypořádací podíl. Odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, tvrdila, že o postoji žalovaného družstva, které nehodlá její nárok uspokojit, se dozvěděla až v průběhu roku 2000; dovozovala, že promlčecí doba jí proto začala běžet až v tomto roce a právo uplatnila u soudu před jejím uplynutím. Namítala, že uplatnění námitky promlčení odporuje dobrým mravům. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů (a tedy aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, jež směřuje k revizi soudem učiněných skutkových zjištění a postrádá označení právních otázek judikatorního významu. Z obsahu vyjádření lze dovodit, že se jím navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, jestliže k tomuto závěru dospěje sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, č. 23). Jestliže taková otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanoveními §242 o. s. ř.
Žádnou z právních otázek, jež by byla otázkou zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu a byla určující pro rozhodnutí o věci samé, žalobkyně dovolacímu soudu nepředkládá. Námitka, že o věci rozhodl věcně nepříslušný soud, je argumentací vadou řízení, k níž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) a jež zde proto způsobilým dovolacím důvodem zásadně není. V případě dovolání, přípustného jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není dovolatelce k dispozici ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., určený (za stanovených podmínek) ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Z obsahu dovolání je přitom patrno, že k jiným závěrům o vzniku členství v družstvu dochází žalobkyně na základě jiného skutkového děje, než který vzaly za prokázaný soudy nižších stupňů, zpochybňuje-li závěr o podání písemné členské přihlášky do družstva, udělení zmocnění k tomuto úkonu třetí osobě, resp. okolnosti o jeho dodatečném schválení. Tyto závěry mají povahu závěrů skutkových, jež jsou výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů, při němž soudy obou stupňů postupovaly dle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř. O nesprávné právní posouzení věci se zde nejedná, byť žalobkyně – nemajíc k dispozici dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. – i tyto námitky (nesprávně) podřazuje důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním posouzení, že žalobkyni nárok na vydání majetkového podílu z transformace družstva dle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. nevznikl, jelikož se stala členkou družstva podle transformačního projektu a případný majetkový podíl z transformace stal se jejím „vnosem“ do transformované právnické osoby. Jde o závěr konformní s ustálenou judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněný pod č. 114 v časopise Soudní judikatura 11/1999). Nejvyšší soud opakovaně vyložil (dále srovnej např. rozsudek ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74, ročník 2006; rozsudek ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005; nebo rozsudek ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 357/2005), že „došlo-li k transformaci družstva, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí vstoupivšího člena“. Judikatura dovolacího soudu (srov. již výše uvedené rozsudky sp. zn. 29 Cdo 2166/99 a sp. zn. 29 Odo 357/2005, rozsudek ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1659/2007, usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1470/2008) je tudíž ustálena v tom, že „byť je nárok na vydání majetkového podílu z transformace nárokem vzniklým ze zákona, který je ve smyslu ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb., převoditelný, vzniká pouze za předpokladu, že se oprávněná osoba nestane členem transformovaného družstva“. O takovým případ - jak se skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá - se zde nejedná.
V případě nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře (§20 zákona o půdě) dospěl odvolací soud k závěru, že právo na poskytnutí této náhrady se promlčelo. I zde se přidržel ustálené judikatury, z níž vyplývá, že „odmítá-li od počátku povinná osoba uplatněný nárok uspokojit, je možné nárok poprvé uplatnit u soudu prvý den poté, kdy povinnému uplyne šedesátidenní lhůta k poskytnutí náhrady podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; tímto dnem proto počíná běžet obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. k uplatnění nároku u soudu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek č. 1, ročník 2001; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 264/01, odmítl). Okolnost, že žalovaný jednal s žalobkyní o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář ještě v roce 2000, jak nyní žalobkyně tvrdí, z provedeného dokazování nevyplývá a zjištěny nabyly ani jiné skutečnosti, z nichž by bylo možno vyvodit závěr o přerušení promlčecí doby (o uznání dluhu co do důvodu i výše; §110 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu spisu se přitom podává, že žalovaný vznesl námitku promlčení vůči všem žalobkyní uplatněným nárokům, tedy i vůči nároku na poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář (viz protokol o jednání, konaném u soudu prvního stupně dne 4. 3. 2004). Odkaz žalobkyně na rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, je tedy nepřípadný, jestliže bylo prokázáno, že jednání účastníků byla (neúspěšně) vedena do roku 2000 pouze ohledně nároku na vypořádací podíl z transformace družstva, nikoliv o nároku na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář, o němž bylo od počátku zřejmé, že jej žalobce neuznává a plnit nehodlá. Za této situace, není-li námitka promlčení ani výrazem zneužití práva ze strany žalovaného na úkor žalobkyně, nelze její uplatnění označit za výkon práva odporující dobrými mravům (§3 odst. 1 obč. zák.), nehledě k tomu, že i v tomto případě jde o výsledek individuálního posouzení zjištěných skutečností soudy nižších stupňů a již proto se zde o otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi, nejedná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308).
Z řečeného vyplývá, že i v označených právních otázkách vychází rozsudek odvolacího soudu z konstantní a nerozporné judikatury, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Podle nich má žalovaný vůči žalobkyni, jíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v plné výši. K nákladům žalovaného patří odměna advokátky stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), a paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 10.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu